Může být pro překladatele větší uznání, než když člověk otevře knížku a krásná čeština ho zaujme natolik, že se rozhodne dílo přečíst, jakkoli se zdá, že obsah nebude podle jeho vkusu? A když pak čtenář zjistí, že kniha je opravdu dobrá, překladateli patří dík za svedení. Palahniuk je proslulý autor, jehož život poznamenaly osobní tragédie. Proslavil ho především román Klub rváčů, známější možná spíše z filmové podoby. Ironický nadhled, cynický odstup – to by se dalo říci o Palahniukově hodnocení světa i prostředí, v němž se sám pohybuje. Spatřuje v něm především stádní svět „trendů“, kde už lidi nevědí, co by. Tak si vymyslí třeba náboženství.
Stella
Mrtvá třináctiletá dívenka v tomto vianovsky bystrém i naturalistickém příběhu vypráví o tom, proč přišla do pekla. Jednotlivé kapitoly začínají jako maily z Madisonina posmrtného života. Čtenáře oslovuje Laskavý tweetaři. Momentálně tráví čas ve světě „živoživých“, aby jím prošla jako očistcem. Podle slov hrdinky, aby zmizíkovala v knize vlastního života. Chvílemi jí provokativně předčítá Satan z „Příběhu Madison Spencerové“, jak ho sepsal, ještě v době, než byla počata. Sama se představuje jako nechutně tlustá dcera velmi bohatých rodičů (matka je slavná filmová hvězda), kteří se pohupují na vlnách všech módních myšlenkových proudů, za pilné pozornosti žurnalistů. Nejdéle setrvávají u „zemězachráncovských kydů“. „Ať se vám to líbí nebo ne, cesta do pekla je dlážděná trvale udržitelnou podlahovou krytinou z bambusu,“ říká Madison z pekla.
O Halloweenu se Madison (dívka s duchošpeky) telefonicky spojí s rodiči a prozradí jim, jak se dostanou přímo do ráje. Stačí být co nejsprostší. Chovat se co nejhruběji. Chtěla je tím rozveselit. Ale rodiče, velké společenské autority určující tón, založili nové náboženství – buranismus. Svět přijal svéráznou víru s nadšením. Lidé se cítí uvolnění a spokojení, když vidí, jak je cesta do ráje jednoduchá. Madison s úděsem zjistila, že rodiče její žertík nepochopili, a snaží se svůj přehmat napravit.
Proč se pudové rozmary nepovedených dobrodějů vždycky promění v ideály příští civilizace? Je možné, že Ježíš a Buddha a Muhammad byli jen obyčejní mrtví chlápci, co chtěli svým živoživým přátelům jednoduše říci „nazdárek“ a utěšit je. Tohle, to je ten důvod, proč jinak mrtví k budoucím mrtvým nepromlouvají. Předmrtvé osoby si totiž každou zprávu mylně vyloží. Já jsem si jenom dělala prču a moje máma na tom kanadském žertíku založila celou teologii. Bohové. Takže teď tu máme buranismus, celé mezinárodní náboženské hnutí založené na kanálním humoru a křupanském chování. Realisticky vzato nemohu rodiči opovrhovat za to, že z toho byli bez sebe. Jejich předešlá teologie, točící se kolem energetické úspornosti a recyklování, bezpochyby nabízela jen velmi chabou citovou útěchu…
Stvořila jsi světovej mír! Nikdo už není gay, ani žid, ani nepochází z Afriky. Jen se na nás koukni! Všichni jsme burani!
Další obsah neprozradím, ani neocituji to, co by bez zábran ocitoval šéfredaktor a majitel tohoto blogu. A je to škoda… Snad ale bude dobré vědět, že jde o vraždy, svéráznou mystiku a kritický pohled na nás všechny.
Předkládám několik krátkých zamyšlení autora parodujícího západní způsob nahlížení světa. Výběr je podřízen tomu, o čem se nejednou na Čertovi debatovalo…
Laskaví tweetaři!
Prosím tímto vás všechny, vás předmrtvé osoby, abyste si něco uvědomili: jakožto dříve cyničtí, dříve povznesení dřívenihilisté jste se po roky vystříhali náboženské víry. Běda vám, neboť je z vás tím snadná kořist pro falešné proroky. Po té spirituální anorexii jste zůstali vyhladovělí a nachystaní k tomu, abyste jen hltali jakoukoli zánovní teologii, která vám bude předložena.
Ti dříve pankáčtí, dříve New Age, dříve grungeoví subkulturníci… (Tak uvažuje Madison o svých rodičích. Její rodiče obstarali dceři stejně starého bratra odkudsi z chudé ciziny. Jak říká Madison, jako reklamní trik. Před televizními štáby, slavnými tanečníky a klauny, před herci z Cirque du Soleil, s hudbou Andrewa Lloyda Webbera, se koná oslava sirotkových narozenin. Chlapec dostal poníka. Pak mu dali do ruky nůž, aby rozkrájel dort. Jenže – on byl odjinud…)
Jedním z hlavních trýznění v pekle je, že všichni potají víme, proč si v něm zasloužíme být.
Něco vám předmrtvým řeknu: my postživí nejsme vaši poskoci. Mrtví mají lepší věci na práci než zodpovídat ty vaše debilní dotazy u spiritistických stolků…
Žádní otravní předmrtví tu nežvaní do mobilů svými hatmativými OSN – oidními jazyky.
... K existenci ducha patří nutnost lecčemu přivykat. Například hotelovým výtahům. Pitomí živoživí lidé se prostě pořád cpou dovnitř. V hotelu Rhinelander jsem jela až na střechu vestoje narvaná napůl do nějaké olezlé, kolagenem nabušené daňové exulantky a napůl do její nervózní zdegenerované čivavy. Fyzicky je to asi takový pocit, jako když plavete nebo se potápíte v eviance zaneřáděné silikonem. Cítím slanost jejího botoxu. Od kyselých betablokátorů v jejím krevním oběhu se mi jen zlehka motá hlava, zato vnořit se do teplé lázně chemikálií, jež tvoří její čivavu… bohové na nebi. Stačí se projet pětašedesát pater macerovaná v biologii mexického čokla a už se nemůžu dočkat, až si dám sprchu a umyji si ektoplazmatické vlásky šampónem.
Kdo je domácky šťasten, ten se nevydává na cestu na Aljašku nebo na Galapágy. Neopouští milující rodinu a nepokouší se sám sebe izolovat v nějaké odlehlé dílně či pracovně. Žádný duševně zdravý jedinec by se nevystavil rentgenovému záření, jako to udělala Marie Curieová, až jí to způsobilo otravu. Civilizace je stav, kdy antisociální ztracené existence vnucují svou vůli zbytku dobráckého, na rodinné blaho orientovaného lidstva. Jen ubožáci a ztroskotanci a vyvrženci se celé dny někde krčí a sledují pářicí zvyklosti čolků. Nebo studují, co se děje, když vře voda v konvici. Předvoj se v každém oboru skládá z osamělých jedinců bez přátel, které nikam nezvou. Všechen pokrok je dílem neoblíbených jedinců. Milující lidé s pozornými, dobře pečujícími, filmově nehvězdnými rodiči… takoví nikdy neobjeví přitažlivost. Ke skutečnému úspěchu nevede nic menšího než naprostá mizérie.
Madison se jako duch ocitá v Los Angeles.
Mezi těmi hemživými hordami vidím lidi tak zchátralé hladem, že jim nezbývá než jíst trojpatrové cheesburgery s mletým masem, z nichž jen odkapává šťáva… Vidím celé rodiny, jež globální nerovnost v distribuci bohatství donutila chodit v konfekci od Tommyho Hilfigera. Ať se podívám kamkoli, všude se mi skýtají podobné scény strádání a nedostatku. A jedna věc je doslýchat se, že taková drtivá chudoba v moderním světě existuje, avšak je srdcervoucí skutečně vidět lidi, kteří jsou nuceni si sami nosit kufry. Kolem projde stářím shrbená babizna téměř ve věku mé matky, jistě ani o den mladší než dvaatřicet let, na sobě má loňský model od Liz Claibornové, a ten drásavý pohled mi vhrkne do očí proud spektrálních slzí. Stačí popatřit na to, jaké škody napáchaly jisté barvy na vlasy a některé sacharidy, abyste pocítili právě tu empatii, jež poháněla kupředu progresivce, jako byla Jane Addamsová.
Na pohřbu Madison pro útěchu dostala tlustou knihu.
Na hřbetě stál titul s raženými zlatými písmeny: Bible. Tento nový svazek, patrně stejně fantaskní jako cokoli, co vzešlo z pera pana Tolkiena či Anne Riceové, mi předkládal rafinovaný příběh o stvoření. V mém srdci by jistě snadno nahradil bíglí knihu (Darwin: Cesta Beaglu- pozn. Stella), neboť líčení páně Darwinovo má poněkud didaktický šmak zavánějící devatenáctým stoletím. Jeho sága popisuje existenci jako jednorázový podnik, zoufalé úsilí přetrvat a rozmnožit se. A když čelíme smrti, nepřináší nám pražádnou útěchu ujišťování o tom, že jsme pouhopouhá chybná variace života směřující ke konci nevyhnutelně slepé uličky. Zatímco bíglí kniha fabulačně zachycuje smrt po smrti, nekonečné přizpůsobování a selhávání, takže celé dějiny v ní jsou doslova a do písmene slepené spermatem a krví, biblí kniha mi slibovala šťastný věčný život. Přežití nejzdatnějšího versus přežití nejhodnějšího. Kterého autora by sis, laskavý tweetaři, vybral co četbu před spánkem?
Palahniuk je v Zatracených nemilosrdný, přesto se zdá, že je také shovívavý. Nebo rezignovaně shovívavý. Pokud se úspěch jedné z jeho knih měří počtem omdlévajících, pak Zatracení něčím podobným nehrozí. Přesto – je dobré se na nečekané připravit. A budete se divit…
(P. S. Duchové zaklepou, než vstoupí. Nejsou zvědavi na intimity předmrtvých.)
Zdroj: Palahniuk, Chuck: Zatracení, Odeon , Praha 2014 (Překlad Richard Podaný)
A ještě dodatek: Nemůžu si pomoct, ale tato fotografie slavného skladatele s jinými slavnými mi Zatracené zatraceně připomněla…
28.12.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 31