Neviditelný čert

Čím dál častěji vracím do knihovny nepřečtené knihy. Buď nejsem schopna je dočíst, protože na ně nestačím, nebo k dočtení nemám sílu („Metala zpod dlouhých řas vzteklé blesky. Zamžourala krátkozrakýma pomněnkama. Zamračený výraz blonďaté hlavičky.“ Zabít, zabít, ty autorko populární, drtím skrz čerstvě nasazené korunky.) Oboje, nechápavost i nedostatek trpělivosti, mě potkalo, když jsem se snažila vstřebat dobré rady z odborné publikace o úklidu. Dá se ještě tak vydržet přesvědčování o tom, že doma vystačíte s dvojím povlečením, protože zatímco jedno budete používat, druhé bude schnout, a že se případná návštěva spokojí s lůžkem z kartonu, který rozložíte po koberci, vždyť deku pro hosta povlékat přece nemusíte, dále se dá přečíst i to, jaké pořadače si máme sehnat pro cenné papíry a jak schraňovat akcie… Tak to třeba někdy budu potřebovat (takový ten nesymetrický šklebivý smajlík), ale kapitola o nutnosti sepsat v osmnácti závěť mě opravdu uzemnila. Jednak proto, že už to nestihnu, jednak proto, že jsem tehdy vlastně měla štěstí, že jsem o této „zásadní povinnosti“ nevěděla. Jak já bych se natrápila, co komu odkážu! Měla jsem: fialové sametové šaty – po sestře. Mladší by je zdědila „ze zákona“, tak jako tak. A co ponechat těm ostatním? Snad Odznak branné zdatnosti, 1. i 2. stupeň? Památník? Památník!! „Dokud ti otec hladí vlas a matka líbá líce, toť nejkrásnější doba jest, ta nevrátí se více. Nezapomeň, dcero česká, že tvůj domov země česká, že je v Čechách domov tvůj, to si dobře pamatuj! Na památku se kamarádce vepsala Zděnka Horáčková.“ (Emigrovala do Austrálie.)

Stella

A tak jsem začala vzpomínat.

Za dávných a dávných časů, kdy ještě učitelé beztrestně fackovali žáky, a ne naopak, za časů, kdy se leckterý ředitel školy ani vlastního školníka nebál, tak za takových časů stával školník každé ráno u vchodu a kontroloval, jestli si proutěným koštětem řádně smetáváme z galoší sníh. Na podzim a na jaře bránil ve vstupu těm, kteří by snad chtěli proklouznout do dílny lidskosti v zablácených keckách.

Školníkova dcera Eliška byla moje kamarádka. Záviděla jsem jí jméno a bydlení ve staré škole. Táta školník, máma uklízečka. Když se třídy po vyučování změnily ve volný a neškodný prostor, ovládla je krutě usměvavá paní školníková. Široko daleko byla vzorem pořádkumilovnosti. Před její touhou likvidovat a likvidovat neobstálo nic. Přijít ke školníkovým domů v neděli po obědě znamenalo hodně znejistět, protože se k nim vcházelo kuchyní, a tam člověka zarazilo – prázdno. Žádné nádobí, žádné utěrky, jen hladké lesklé plochy. Starý kocour opatrně chodil po špičkách, se skloněnou hlavou se nenápadně ohlížel, jestli nezaťapkal vyleštěné lino. Ani vůně z vaření se v té kuchyni nedržely. Stejně mám podezření, že rodina chodila jíst někam do suterénních šaten nebo tajným koridorem do kůlny na školním dvoře či až k lesu, za židovský hřbitov. Televizi jsme neměli, pitevnu, ten nejoblíbenější interiér všech kriminálek, jsem tedy uviděla až o mnoho let později, ale dnes už chápu svůj stísněný pocit u dřezu ve školníkově kuchyni.

Povyrostly jsme a Eliška za mnou občas přišla, ve tváři výraz člověka, který na všechno rezignoval. Automaticky jsem se ptávala: Zase? Ten bezmocný pohled měla poprvé, když máma uklízečka v pracovním zápalu zatopila jejími holčičími deníky, podruhé, když skončila v kamnech třídy druhé B dceřina korespondence. Nejnešťastnější Eliška byla, když se v kamnech ocitl už druhý z jejích tří svetrů (už se tu válí dva dny, je starej, tak co.) Když mámu prosili, ať si někdy sedne, aby si pořád nestěžovala na bolavé, oteklé nohy, máma si tedy sedla a začala sirkami a párátky čistit zkroucenou šňůru od žehličky. Ve volném čase ta pracovitá žena sundávala matrace z postelí, a když je vyrovnala podél stěn, drhla rejžákem postelová prkna, důkladně a z obou stran.

Školník, kdysi nejlepší cvičenec místního Sokola, byl na preciznost své paní hrdý, a zatímco paní každý den ze zvláštní stoličky otírala všechny obrázky na stěnách (alespoň jednou týdně i zadní stranu), tak zatímco manželka statného sokola rozjasňovala portréty aktuálních prezidentů, sokol hlídal, kdy půjdou mladé učitelky úzkými chodbami, a nešťastnou náhodou se vždycky zapotácel, takže se některé z urostlejších musel zachytit. Tak vystresovaný člověk to byl. Sám ale na milimetr přesně vyrovnával hranice dříví za školou a jednou jsme ho na konci školního roku zastihli na půdě, jak stírá prach z lavic, které pamatovaly Rakousko-Uhersko.

Ale podobně posedlých lidí jsem v životě potkala víc.

V práci jsem obdržela kolegyni Slávinku, která každé dva měsíce vzdychala, že už zase musí sundat ze zdí poličky a umývat desítky malovaných talířků, šálků, porcelánových slůňátek, že musí oprašovat panenky, přerovnávat mušličky… Bez toho se prostě nedá žít, co kdyby někdo přišel. Au, au, au. Jiná kolegyně bůhvíproč stále ještě zbožně hledí na svého manžela, který ji krátce po svatbě neváhal před naší soudružskou návštěvou napomenout: Ty jsi posunula křeslo. Když to tak půjde dál, tak si to dítě na něco takovýho zvykne taky. Nejsi nějaká velkorysá? Ta mladá paní totiž byla doma s rizikovým těhotenstvím. A nohy od křesla protlačovaly důlek do koberce! Nepřípustné! Sahat na dveře vedle kliky – neexistuje! (Dítě, které se narodilo, je dnes nekompromisní, rázný advokát s neproniknutelnou tváří.)

Jo, pořádek musí být. Ale kolik lidí k životu nutně potřebuje aspoň nějakou míru bince! Hrdě se k nim hlásím. Jak jinak lépe omluvit svou lenost, než tím, že pro ni vymyslím nějaké vznešené zdůvodnění nebo teorii. No ale zrovna mě nic takového nenapadá. Napadá mě jen to, že mnozí (hlavně mnohé), kteří a které dávají přednost vzorovému pořádku před vším ostatním, jsou často nesmírně nudní a většinou bez fantazie. Neinspirující, ale je pravda, že poctiví dělníci všech profesí. Ať se řeší cokoli, vyslovují obavy, co tomu kde kdo řekne. Že by ti přehnaně pořádní byli méně svobodní?

Ale – rozlišujme. Nepořádek v podobě zpřeházených věcí od nepořádku v podobě letité špíny, do níž už věci vrůstají. Chorobné hromadění je svým způsobem tragická záležitost. Byla jsem u toho, když se vyklízel dům a čtyři největší kontejnery technických služeb nestačily na hromady textilu, bot, tašek, papíru, potravin, u nichž se už nedalo zjistit, jaký druh to vlastně byl… Všechno se bude jednou hodit. Jednou budeš ráda, že to máš. Ne. Nikdo nebude rád. Prý je takové hromadění kompenzací něčeho mnohem podstatnějšího, zpravidla chybějícího pocitu bezpečí, je projevem citového strádání. Člověk se opírá o věci. Schovává se za ně. Choulí se za hradbou veteše – když se nemůže schoulit jinam.

Všimněte si, že najít synonymum ke slovu pořádek je dost těžké. To slovo je sterilní a vojenské, postavené do pozoru. Schopné tak akorát ležet, stát, pochodovat. Zato nepořádek – to je radost! Ten se schová za roh a klidně za sebe nastrčí: binec, bordel, chaos, brajgl. Zase jednou slova, která si vesele poskakují a pořvávají. Jenom „nelad“ se opatrně plazí. Čurbes se durdí. Svinčík studeně konstatuje. Ale můžeme někoho pochválit za to, že má doma pěkný „lad“? V pořádném binci najdete s radostným překvapením pokaždé něco nového. Dá se pocítit vůbec něco při pohledu na urovnaný psací stůl?

Líbila by se mi stupnice akurátnosti a bordelismu. (Mimochodem, nikdy jsem se nemohla nic naučit ze vzorově napsaných textů. Musela jsem si je přepsat, přesněji, přečmárat, do svého chaosu. Divný mozek asi.) V té stupnici by mohly být tabulky. Např.: Únosné – Neúnosné (Dá se – Nedá se). A stupně chaosu podle toho, do jaké míry nepořádek zabraňuje určitým činnostem. Dále: Jak si představuji úklid. Takový dotazník s tabulkami by mohl být součástí předmanželské smlouvy a jeho vyplnění by bylo podmínkou vstupu do manželství (registrovaného partnerství). Oba partneři by museli podepsat, že s názory svého budoucího byli seznámeni a že je nic nepřekvapí. Rozvody by se pak mohly konat ještě před uzavřením sňatku (registrovaného partnerství).

Myslím, že nejlepší je stav, kdy se doma nedaří špíně a kdy přibližně znám světovou stranu, jejímž směrem se hledaná věc může nacházet. (Manikúra – obyvák – severovýchod.) Neboť věci nejsou na světě proto, aby byly uloženy, ale aby sloužily, aby taky něco ze života měly.

Že se má uklízet také v duši? Dobře, dobře, souhlasím. Jenže, co když nastane situace, že v duši už máte – vysáto?

Nezapomeňte: jarní úklid se blíží. Nejvyšší čas naplánovat si nějaký pěkný relaxační pobyt!

19.02.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 21