Podle knih Rosamunde Pilcherové bylo natočeno více než sto filmů. Autorka jejich předloh po službě u námořnictva stihla vychovat čtyři děti a ještě svým dílem zpopularizovala některá místa své země natolik, že se z nich staly turisticky přitažlivé cíle. Recept na psaní podobných bestsellerů je poměrně jednoduchý, ale ne každému se podaří dosáhnout čtenářské a divácké obliby, natož pak získat Řád britského impéria.
Stella
Otázka vkusu má jednu velkou přednost. Dá se o ní psát donekonečna a vždycky se stejným výsledkem. Asi to bude tím, že prožívání se nedá vnutit. Každý máme tu laťku nastavenou jinak. Někdo bez potíží vpluje do emočního oceánu tvůrce, někdo zůstane na břehu, někdo se rychle obrátí a odkluše zpět do bezpečného vnitrozemí. Ale pokud autor NEPŘEDSTÍRÁ, že vytváří víc než rychlé kulturní občerstvení, pak si přiznejme, že čas od času potřebujeme naivní nevkus všichni. Dílko stylově čisté, řemeslně dovedné, obraz světa bez analýz, bez úvah, obraz světa, kde je všechno přímočaré a v němž platí, že, co chceme, aby se stalo, stane se.
No ale já jsem chtěla jako vždycky vyprávět o něčem jiném. O tom, že mám dobrou zubařku a, jak známo, to je víc než výhra v loterii. U své zubařky se smiřuji i s občasným čekáním, protože ho nemusím prožívat v upoceném strachu. V čekárně u paní doktorky jsou časopisy a v těch časopisech bývají věci ze života, do kterého jinak nemám šanci ani nakouknout. Ty časopisy se mě snaží přesvědčit, že někde ve Skotsku opravdu stačí říct: „Ona se mu líbí, a odjela do Tbilisi? Tak ji přivezeme zpátky!“ Za dva dny: „Roberte, to se budeš divit, koho jsme přivezli. A svatbu vystrojíme ještě tento měsíc.“ No a co má být. Raz dva tři hotovo.
Na terase u snídaně: „Slečno, vy dlužíte za tu kavárnu tři sta tisíc liber? Tu máte.“ A toust se hned chroupá lépe.
Z takového světa musejí pocházet autoři článků pro ženy, které do té chvíle, než otevřely spásný časopis, nevěděly, že dosud svůj život marnily zbytečným klopýtáním po nesprávných cestách. Protože k pocitu naplněnosti je nezbytná především „empatie a byznysové myšlení“. Ke všemu se lze při troše snahy dopracovat. Čím začít? Dobrým pocitem ze sebe sama. Tak se žurnalista třeba podiví, že by si snad některá čtenářka nechtěla namíchat vlastní parfém, když je to tak jednoduché. Váš vlastní flakónek vyjde sotva na dvě stě tisíc. Počítám: když pronajmu byt a dám se na dva roky uvést do umělého spánku, na náklady pojišťovny, žádné jídlo, žádné pití, obouvání, to by v tom byl čert, abych to se svou penzí nezvládla! Nebo by to můj finanční poradce viděl jinak?
Následuje pojednání o tom, že není dobré mastit si (ano, v mém případě mastit) tělo pouze jedním olejíčkem, ale že je mnohem zdravější namíchat olejíčků jedenáct. Množství antioxidantů se tím výrazně zvýší! Zvednu zrak od bělostné lesklé stránky, krátkozrace zamžourám, ale to vůbec nevadí, protože sice nevidím kolem sebe, ale zato vidím v duchu, jak nekonečná armáda maličkých, dobře vyzbrojených antioxidantů směle zdolává četné průsmyky mého těla a řady jejich vojsk se vlní po táhlých svazích, úplně jak v Pánovi prstenů! Ale že se chlapci projdou…
Zdá se tedy, že základ dobrého vzhledu spočívá v míchání a vrstvení. Protože také k lakování nehtů si máme vyčlenit dost času. Když uschne podlak, naneseme vrstvu laku. Když uschne lak, naneseme druhou vrstvu laku. Když uschne druhá vrstva, naneseme nadlak.
Tak nějaký začátek ke vstupu mezi lepší lidi bychom měli (měly). Ale nepoškodím si nadlak při úpravě girland z růží? Při aranžování obrovských kytic do čínských váz? (V každém z těch „romantických“ filmů jsou růží metráky.) Zvládne všechny podobné práce jinak nesmírně chápavý a citlivý personál? Už tak má na starosti rudé pelargonie bující na každém metru okolo zámku, ba i mezi řádky vinné révy a v brambořišti. I když - poslední dobou přibyly mohutné keře hortenzií různých barev. (V detektivkách se přece jen tu a tam objeví jedovatější vistárie.) A pokud se botaniky milostných romancí týká, ještě zde musí padnout zmínka o leknínech, a taky o seně…
Ještě jedna věc se na obrazovce (plátně) vyskytuje pravidelně. Opuštěná pláž, opuštěný útes, moře nebo jezero, opuštěná Ona a opuštěná bílá lavička. Když všichni na zámku holdují veselí uprostřed blikajících svic, Ona stojí na útesu, dumá a někdy se posadí na tu lavičku. Než přijde opuštěný On, právě když zjistil, že svůj trpký úděl milionáře nešťastného ze stále rostoucího bohatství může změnit tím, že se přece jen stane básníkem. S radostným překvapením se pak dozví, že jeho domněle prostá láska ovládá osm jazyků a pod pseudonymem vydává desátý román. A úplněk svítí a kde se vzal, tu se vzal vodopád. (Ještě střih do budoucna: právě se jim narodil čtyřměsíční usměvavý syn, přišel na svět málem i s oblečky.) Tak. A stará hraběnka (kněžna, vole?) mezitím v salonu rodného zámku o sto šestnácti ložnicích připravuje své dávné lásce večeři. Jako tenkrát, pamatuješ? Dlouhý, bílý satén její róby šustivě splývá, šperky házejí blesky.
Tady musím přestat. Uvažuji o tom, že přinejmenším stejné korintské sloupy by se daly po stranách mého sporáku vztyčit taky. A až z nich smetu prach, pustím se jednou také já do přípravy famózních kolínek, nejlepších v celém panství (okrese, to bude stačit).
Že mám končit? Ale mně se nechce vyhnat fantazii z toho světa, kde každý je dítětem někoho jiného, než dosud myslel. No prosím. Zvolna tedy zpátky na zem. Vrtím se pořád na té bílé, tvrdé lavici u zubaře, za chvíli mě čeká míchání a vrstvení. Znovu zvedám oči ze stránek žurnálu, zaostřuji zrak do reality, přede mnou jsou dveře s cedulemi, a co to hlásají ta největší písmena? Klíče od WC jsou v ordinaci!
Hodně štěstíčka, lidičky!
Koneček
31.07.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 26