Neviditelný čert

Pan Há Há přilétá se svojí paní obvykle kolem dvacátého března. Tentokrát měli zdržení, mají radary, tak věděli, že tady máme frédo. Loučili se tedy dlouze s kamarády v Itálii, kde dlí od podzimku do jara. Jsou to moji dlouholetní i dlouholetí sousedé na větvi lípy před mými okny. Znám důvěrně jejich zvyky, stačí mi jen pozvednout oči v křesle, kde si čítávám – a vidím jejich námluvy.

Astra (Tahiti)

Jsou poněkud naivní, ale nezapřou svoje zvyky, velí jim to příroda, prostě děti musí být, chcanechca, paní Há Há. Moc se upejpáte, uskakujete, ačkoliv jste ještě před momentem vracela zobáčkování svému muži bez ostychu a čechrala mu pírka za krčkem, kde je vidět bílý cíp jeho košilky. Když se konečně sjednotili na silnější větvi, neboť oba jsou hodně velcí a při láskování potřebují mít dobrou oporu, vykonali svůj milostný akt se vzájemným taktem a respektem a hned poté opět další cukrování, i když to nejsou hrdličky. Potom se sesedli vedle sebe, tiše a bez hnutí civěli do protějšího prázdna a hlavičkami jim jistě šla představa budoucích tří neděl, kdy paní Há Há bude trpělivě sedět na vajíčkách a její muž bude svobodně poletovat a ládovat si do volátka různé píďalky a hmyzíky, zatímco paní Há Há bude šilhat hlady.

Jak je ta příroda v mnohém nespravedlivá!

Holub hřivnáč – COLUMBA PALUMBUS – je migrující pták. Podzim zima jih, jaro léto Evropa. Jsou si v páru věrní, mají dar holubí dlouhověkosti, žijí až šestnáct let. Hu hů hu hu hů – pětislabičné houkání je prozrazuje.

Několik let po sobě pan Há Há budoval rozlehlé velké hnízdo na mojí lípě, takže jsem mohla sledovat systém stavby. Nejdůležitější bylo vybírání ohebných proutků lípy, které uštipoval zobákem, zastrkával je umně do hnízda a vytvářel tak základ – v určité fázi přiletěla paní Há Há, usedla do středu stavby a tělíčkem kroutila tak, aby tu postýlku pro vajíčka měla co nejpěknější, nejpohodlnější a nejkrásnější. Pan Há Há poté dostavěl zbytek. V nestřežené chvíli jsem potom už mohla vidět jen to, jak paní Há Há starostlivě civí před sebe a rozprostírá svoje peříčka na vajíčkách. Vždycky zakroutila prdýlkou, pootočila vajíčka a zamžourala očkama. Asi taky měla hlad. Nebo co.

Příroda běžela úprkem k létu, takže ve chvíli, kdy poprvé bylo slyšet z hnízda všelijaké pokřikování, lípa zarostla listím a vidět už nebylo nic.

Napřesrok přiletí zase, o tom nepochybuju. Těžce dosednou na vrchol lampy pouličního světla – přes léto jim slouží jako veranda. Rozhlédnou se a jistě si zašeptají – tak jsme zase doma!

12.04.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 22