Květen se zlomil vpůli a máj plesal zářivými barvami květů. Stromy toužily po objímání, hmyz bzučel až do díkůvzdání, ryby se učily mluvit, mraky se pokoušely mezi slunečními paprsky vymačkat občas nějakou kapku deště, větry vanuly všemi směry a já se vydal autobusem do Nové Rabyně kousek nad hrází Slapské přehrady.
Lucifer
Vyrazil jsem kolem poledne z Nových Butovic na Smíchovské nádraží metrem, jemuž to tam trvá asi šest minut, takže vlastně za rohem. Odtamtud jezdí do Nové Rabyně (NR) autobus číslo 390, který občas končí až v Měříně, což je prý též Rabyně. NR i Měřín leží přímo u Slapské přehrady. V NR je v době sezónní placené koupaliště, v Měříně se můžete koupat bezplatně a ještě tam mají kvalitnější restauraci. V Měříně kromě toho je či byla vojenská ozdravovna (aktuální stav neznám a nehodlám ho ani na internetu zjišťovat). V NR nejspíš bylo jakási rekreační středisko ROH či tak nějak z minulého režimu. Když jsem ho poprvé spatřil v dnešním režimu, tak podlouhlé přízemní ubytovací domečky zely prázdnotou a chátraly, a v tomto počinku pokračují i dnes. Nad tím vším hned vedle autobusové zastávky Nová Rabyně se skví restaurace Nick Slaughter, která už s ROH neměla nic společného a v době mé první a druhé návštěvy ještě fungovala. Několik let už též nefunguje. Koupaliště ovšem funguje stále bezvadně.
Tohle koupaliště bylo první štací, kde jsem svůj slapský výlet na chvíli přerušil. Vstup byl zatím volný, trávu kropily dvě hadice, ve sprše ani noha, na pláži jen dvě nohy mé a dvě kachny, asi párek, ale nejspíš ještě neopečený. Udělal jsem si pár snímků, kachny vyžadovaly selfíčko, takže jsem jim ten sonyho foťák na chvíli půjčil, a pak jsem se otočil na podpatku, který nemám, a zamířil ke koupalištní restauraci. Má krásnou vyvýšenou zahrádku, odkud jsem už mnohokráte moudrým zrakem sledoval cvrkot na pláži u sklenice vínečka. Teď tam bylo pusto. Vzal jsem foťák a fotil, když tu jsem spatřil nějakého pána, který se na zahrádce odněkud vynořil. Vylezl jsem na zahrádku a toho pána se optal, zda bych se zde nemohl osvěžit. Řekl mi, že mají zatím ještě tak nějak zavříno, jen tady pečují o trávníky atd., ale že by mi to vínečko mohl nalít. Jak pravil, tak nalil.
Stačila mi jedna sklenička a klubko sentimentu, které se mi nepodařilo zcela rozplést, a vyrazil jsem dál, cestou lesní směrem k Měřínu. Paměť mě nezklamala, takže jsem našel tu správnou cestu, která náhle končí u několika chatek či srubů, a pak už nevede vůbec nikam. Nad tou cestou, která je ještě zhruba na úrovni přehrady, je obrovský sráz plný lesa až k silnici z NR k občerstvení Na vyhlídce. Když jsem tudy šel poprvé, spatřil jsem u jedné z těch chaloupek rekreačních pána, který si protahoval údy na svém pozemku. Zeptal jsem se ho kudy kam, a o mi odpověděl, že mě pustí přes svoji zahrádku na téměř neviditelnou cestičku až nahoru k silnici. Tentokrát tam žádný hodný pán nebyl, cizí zahrádku bez přítomnosti majitele jsem nehodlal pošlapávat, takže jsem nahoru zamířil ještě krutějším způsobem. K silnici jsem se dostal ve stavu téměř smrtonosném, zastávek bylo mnoho.
Na silnici jsem se vylodil nepříliš daleko od občerstvovací stanice Na vyhlídce. Ony jsou tam ty vyhlídky dvě. Kousek před tou občerstvovací je jedna neobčerstvovací, z níž prý Olga Hepnarová krátce před svým teroristickým útokem vrhla na dno přehrady svoje autíčko. Ta dívenka, které hráblo díky něčemu, co nedokážu a ani se mi nechce pochopit, měla chatičku v Olešku nedaleko Davle na druhém břehu Vltavy. Na občerstvovací Vyhlídce jsem vypil druhou skleničku vína za přítomnosti dost početné party motorkářů. A samozřejmě jsem zacvakal foťákem, aby si ti hošani nemysleli, že jsem se tam přišel (nepřijel) jenom napít. Víno jsem zacvakal též. A pak jsem se odcvakal zase dolů zpět.
Kráčel jsem po levém okraji silnice dolů do NR, a občas kolem mě prosvištělo autíčko nebo tlupa motorkářů. V NR jsem se chtěl stavit v další občerstvovací stanici, ale ta hospoda byla momentálně nefunkční. Do odjezdu nejbližšího autobusu z NR zbývala skoro hodina, takže jsem kráčel dál až k přístavišti nepříliš daleko o přehradní hráze. Tam bylo občerstvení otevřeno. Jedna sklenička vínečka, utopenec a další záchvat sentimentality, pár kapek deště, a dál. A dál pěšky přes přehradní hráz do Třebenic.
Třebenice je taková malá osada, která je součástí Štěchovic. Do ostatních částí Štěchovic se odsud pěšky jen tak snadno nedostanete. Musíte přes hory a přes lesy. Rychlejší je to člunem po Vltavě (pozor na Svatojánské proudy) anebo autíčkem či autobuskem horem přes Slapy. Autobus tam má celkem tři zastávky, až teprve pak je samospád hlubokým lesem do Štěchovic, z jejíchž jiné části jste vyrazili. Vyrazil jsem autobusem, a to tak, že ihned, jelikož hospodu v Třebenicích otvírají až ve čtvrtek. No a já jsem měl v úterý už zase žízeň.
16.05.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 39