Neviditelný čert

V noci ze čtvrtka na středu (čas běžel pozpátku) jsem měl zvláštní sen. Zjevilo se mi mé budoucí já a pravilo: „Máš za úkol nejpozději do včerejška napsat velmi čtivou a neuvěřitelně sentimentální povídku. A to není všechno. Sentimentalita, kterou máš za úkol do ní vložit, musí být tak cituplně srdceryvná, že každému čtenáři musejí téct potoky slz a někteří z nich budou ochotni okamžitě spáchat seppuku alias harakiri. Je ti to jasné?“ „Je,“ řekl jsem až tak zemdleným hlasem, že se celý dům otřásl v základech a nedaleko od něho vykolejilo několik souprav metra. „Tak se do toho dej, jsem si jisté, že to zvládneš,“ pravilo s šibalským úsměvem moje budoucí já. „Jak si tím můžeš být tak jisté?“ položil jsem překvapivou otázku. „Inu proto, že jsem tvé budoucí já,“ s přehledem odšpuntovalo mé budoucí já.

Lucifer

Stalo se to zcela nečekaně. Chystal jsem se odletět jako kost na celoroční zasedání Patagonské akademie patafyzických věd.

Sbalil jsem si do tlumoku všechny tučňácké potřeby, auobal z ryzího zlata, roličku mnohokráte recyklovaného papíru značky DablJúSí, krabici plazmochemicky opracovaných sušenek, skládací sáňky z nanotrubiček, kapsli s komprimovaným umělohmotným kožichem, loveckou pušku v kolibřím vydání, flaeš disk se sebranými spisy Adalberta Zweisteina, úhledně srolovaný igelitový pytlík, mikroskopický dalekohled očipovaný firmou HuaweiKungPao, sáček japonského suši koncentrátu v prášku, neviditelná hluchátka na uši, bio tyčinku ze špekových knedlíčků, balíček terakotových karet v maskáčovém vydání, laserové ukazovátko se zubním kartáčkem, nůžky na nehty, vlasy a cokoli jiného s holícím strojkem, mrňavou tlakovou láhev se stoprocentním šnapsem, ještě mrňavější kyblíček na tříděný odpad, stroužky česneku, nadrobno nakrájenou cibuli, propadlou jízdenku na bobovou dráhu v eskymáckém lunaparku…

… dvě slisované ředkvičky, tři chlupy z nedávno mnou na Sibiři uloveného ledního medvěda, čtyři špendlíčky z kasičky první pomoci, pět žvýkacích kuliček z macerovaného čínského ženšenu, šest nožiček ze zkamenělé stonožky z předposlední doby ledové, sedm šedivých vlasů z babiččiny pozůstalosti, osm atomů z parního válce, který přejel mého dědečka, devět zazipovaných vodíkových bombiček, deset prstíčků mé milované opičky, jedenáct již prošlých zatykačů na mou osobu, dvanáct makových měsíčků, třináct poschodí v hotelu, ve kterém jsem nikdy nebydlel, čtrnáct párů zaštepovaných ponožek, patnáct lízátek, které jsem zdědil po strejdovi padlém u Stalingradu, šestnáct milostných dopisů, které jsem nikdy neodeslal, sedmnáct děkovných dopisů, které jsem nikdy nepřečetl, osmnáct levandulových svíček, devatenáct rampouchů z poslední doby ledové, dvacet porcelánových panenek bez trenek…

… třicet šavlozubých tygrů… čtyřicet opancéřovaných dinosaurů… padesát padesátidolarových bankovek z bokovek… sto čtyřicet devět tučňáků v příbalovém letáku…

To vše jsem měl sbaleno v příhřbetním zavazadle, když jsem se na Lukulském letišti chystal nastoupit do již našpuntovaného letadla. Jenže jsem nenastoupil. Letadlo se pár nanometrů před mými šlápotami zcela nečekaně rozplynulo a já jsem se probudil v mokré posteli. Byl pátek a moje druhé já mi blahosklonně kynulo ze soboty, třetí z neděle, čtvrté z pondělí… no a to poslední již slavilo Silvestra. Ze kterého roku, to si jaksi nepamatuji, jelikož jsem musel jít naplnit pračku svým sentimentálně upoceným ložním prádlem a mé poslední já se mezitím zcela čekaně rozplynulo.

23.02.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 27