.:: Neviditelný čert ::.

Velká májová procházka

rubrika: Povídání

Bylo pozdní dopoledne, až téměř poledne, osmý máj, sváteční máj, a já jsem vyrazil s pomocí svých nohou oslavit vítězství. Ne však to, které se v tomto dni tak nějak povšechně slavilo, ačkoli drtivé většině oslavenců bylo naprosto ukradené, ale své vítězství. Jaké? Po delší době jsem se rozhodl jít na dlouhatánský pěší výlet, a bylo mi v podstatě jedno kam, jelikož mým bezpodmínečným cílem bylo zvítězit nad svojí leností, především tou fyzickou, která ve mně začala nebetyčně kypět.

Lucifer

8. května hodinu před pravým polednem podle normálního času jsem vyrazil na dlouhatánskou procházku. Podle nenormálního času bylo 12:00, a pokud budu čas ještě zmiňovat, tak už jen v tomto nenormálním provedení.

V 16:00 jsem dorazil do obchodně nákupního centra Nový Smíchov na Andělu. S výjimkou krátkého autobusového úvodu vše pěšky. Téměř čtyřhodinový nožní nářez. Vezměme to však od počátku.

Na počátku byl autobus číslo 184 u stanice metra Nové Butovice. Tím jsem se nechal vyvézt nejdříve dolů do Motola a pak nahoru na Vypich, kde jsem svou šlapací lázeň odpíchnul. Proč zrovna na Vypich? Protože mým prvotním úmyslem bylo projít se po Břevnovské pláni. Co bude dál, jsem ponechal na zcela náhodných podnětech, inspirujících a sugestivních vibracích, rotacích a tak podobně.

Mít nějaký výchozí bod je bezpochyby nezbytné, ale podrobně si naplánovat a narýsovat do hlavy trasu v případě relaxační procházky může jenom sebe-submisivní trotl, který se stává sám sobě otrokem. Já jsem se rozhodl jít na volno. Čtyřhodinový výsledek tohoto postupu byl nadmíru přínosný, úžasný, uspokojivý, partikulárně sumární a sumárně partikulární, takže vám tento drtivě spontánní přístup k tomu či podobnému typu vlastního obšťastnění nemohu než doporučit. Především proto, že se vám (ne)smírným způsobem uleví jak fyzicky, natožpak psychicky.

Po vystoupení z autobusu číslo 184 na Vypichu, kde ten autobus končil, jelikož mu bylo jasno, že dál už jeho kola potřebovat nebudu, jsem nasměroval svoje ještě neošlapané botičky přes automobily zapráskanou ulici Bělohorskou na samotnou Břevnovskou pláň. Ona ve skutečnosti nebyla až tak samotná, ale zapráskaná davy lidiček, jak pěších, tak na kolech, kolečkových bruslích, v kočárcích a tak podobně. Ti všichni neslavili výročí jakéhosi vítězství, ale využili krásný, sluneční a poměrně teplý májový čas o svátku, během něhož byly super a hypermarkety uzavřeny, a jen si tak prostě a pohybově lebedili, k čemuž je Břevnovská pláň vyloženě ložená.

Asi půl hodiny jsem se po Břevnovské pláni poflakoval metodou cikcak a občas sejmul svým foťákem značky Sony nějaký ten obrázek. A bylo co snímat, nejen na Břevnovské pláni, ale i během mého dalšího putování cikcak.

Z Břevnovské pláně jsem pak po náhle nahodilém popudu zamířil do horní části Břevnova, kde jsem nacházel uličky, jimiž jsem snad ještě nikdy neprocházel, a stále jsem si nebyl jistý, kam zamířím dále, jestli na Pohořelec, nebo na Petřín, nebo úplně někam jinam. Ale právě to ve mně vyvolávalo jistotu, ba troufnu si říci přímo sebejistotu, že jsem naprosto svobodný a osvobozený od jakékoli nutnosti, dokonce i od sebe sama. Stihl jsem nakonec jak Pohořelec, tak Petřín, ale nejdříve jsem se cikcak motaje se i poblíž strahovských stadionů sesypal na Pohořelci.

První popud spočíval v tom, že jsem v sobě měl zakódováno směřovat dolů podél Hradčan až k Pražskému hradu, a tam si někde dát skleničku vína a blahosklonně očumovat pražské panoráma. Už jsem tamtudy měl nakročeno, ale přišel druhý náhlý popud otočit se vzít to přes Břevnovský klášter. Tedy ne přímo přes jeho budovy, ale jeho prostranství. I tam se potulovaly mraky lidí, nezřídka hovořící jiným jazykem než jazykem českého kmene, a mnozí z těch človíčků se pokoušeli vtěsnat své fyzično a možná i psychično do nějaké z těch budov, nebo alespoň do nadhodnocené restaurace.

Jak jsem tak kráčel již trochu ošlapanými botičkami skrze venkovní prostory Břevnovského kláštera, mým prvním popudem bylo sejít dolů na Malou Stranu a na Malostranském náměstí nastoupit na tramvaj směr Smíchov, na Andělu se pak nasáčkovat do metra směr Nové Butovice, jelikož jsem začínal mít pocit, že už jsem docela ušlapaný. Jenže zase přišel druhý náhodný popud, který mě vyzýval: Šlapej dál. A já hned věděl kam. Rozhodl jsem se obšlápnout si valnou část Petřína. Takže jsem nešel rovně dolů, ale zabočil doprava na po vrstevnici se vinoucí cestičku plnou lidiček. Petřínské sady mají velikánskou rozlohu, od Malé Strany či Hradčan až po Smíchov, od Břevnova po Pohořelec – i Břevnovskou pláň považuji za jakýsi příložní výběžek Petřínských sadů – a já se rozhodl dojít až na Smíchov všemi těmi cestičkami, mnohdy i křivolakými.

Na rozhraní Malé Strany a Smíchova jsem křivolace cikcak sestoupil skrze Kinského zahradu a pokračoval Štefánikovou ulicí směrem k Andělu. Když jsem tak kráčel v již téměř ošoupaných botičkách, tak nedaleko Arbesova náměstí jsem zaznamenal zvláštní pohyb jedné ženštiny. Vytasil jsem svůj foťák značky Sony a pokusil se, alespoň zezadu, ten její pohyb zaznamenat do obrázku, jenž se skví za koncem mé reportáže z Velké májové procházky.