Z astronomického hlediska se právě začalo léto. Došlo totiž k tzv. letnímu slunovratu – tedy k okamžiku, kdy je nejdelší den a nejkratší noc. Od této chvíle se bude den krátit, noc prodlužovat, až se vyrovnají na počátku astronomického podzimu, kdy dojde k tzv. podzimní rovnodennosti, a kdy skončí astronomické léto. Meteorologové však kladou začátek léta na začátek června, s čímž souhlasím. Obzvláště letos jede léto na plný výkon již někdy od druhé poloviny května. Pátého června, velmi žhavého letního dne, jsem se vydal na krátkou procházku do Dalejského údolí.
Lucifer
Dalejské údolí tvoří spolu s Prokopským údolím jednu z největších přírodních rezervací na území města Prahy. Obě údolí docela často navštěvuji za účelem protažení svých údů a pokochání se divukrásnou květenou. Připadám si přitom jako v divočině někde daleko od Prahy, ačkoli se nacházím stále uvnitř Prahy. Takových míst je v Praze víc, kupříkladu Divoká Šárka, kam také občas zaskočím.
Chodím tam nejen kvůli protažení svého těla, ale hlavně proto, abych si vyčistil hlavu od hloupých myšlenek. Žijeme dnes strašně rychle a celý den nám v hlavě kolotá nepřeberné množství někdy až velmi dotěrných myšlenek, z nichž drtivá většina představuje jenom jakousi chaotickou změť nestravitelného odpadu. Někdy je zapotřebí ten odpad uklidit někam do septiku, hlavu vydesinfikovat a pokusit se zastavit v sobě čas, nastolit ničím nerušený klid a soustředit se jenom na jednu jedinou myšlenku – být alespoň na chvíli zase sám sebou – navrátit se ke kořenům své podstaty.
Pátého červnového dne jsem pociťoval již takový rámus v hlavě, že jsem se rozhodl vyhledat nejbližší očistec. Původně jsem měl v úmyslu vyrazit do Prokopského údolí, ale tam jsem byl relativně nedávno v listopadu. „Nedávno?“ řeknete si. Jasně, už je to víc jak půl roku, od té doby jsem navštívil i jiná květnatá místa, ale Dalejské údolí mezi ně nepatřilo, a to tak, že už mnohem déle. „Takže jdu tam,“ řekl jsem si.
Jdu…? Z Nových Butovic to není až tak daleko a pěšmo jsem tuhle trasu vcelku už několikráte absolvoval. Jenže bylo strašné vedro – počátek meteorologického léta, které se možná navzdory meteorologům i astronomům protáhne až do listopadu – a tak jsem usoudil, že vstoupit do Dalejského údolí zpocený jako dveře od chlíva není dobrý nápad. Vyrazil jsem tedy na autobusovou zastávku u stanice metra Nové Butovice, abych se kolmo přemístil až na konec Velké Ohrady, kde už je Dalejské údolí na dohled i došlap.
V autobusu jsem byl nucen sednout si vedle nějaké slečny, což se mi zpočátku zdálo být dobrým nápadem. Jenže s přibývajícími minutami jízdy jsem byl nucen čím dál tím úporněji zápolit s tím, abych svoji spolujezdkyni neobtěžoval hromadícími se výměšky potních žláz. Nevím, jak to přežila ona, ale na koncovém obratu ve Velké Ohradě jsem vystupoval suchý jako troud. Došlo mi, že spustit se do Dalejského údolí v tomto stavu zřejmě nebude dost dobrý nápad. A tak jsem se rozhlédl, jestli bych nemohl někde poblíž obnovit svůj pitný režim.
O jednu zastávku dříve jsem propoceným zrakem z autobusového okna přes rameno slečny zahlédl něco jako venkovní zahrádku letní hospůdky. A tak jsem tam vyrazil. Než jsem tam dorazil, přemýšlel jsem o tom, jakým způsobem doplnění tekutin do svého hardware učiním. Představa, že bych si prostě sedl do hospody a dal si pivo, byla sice lákavá, ale jak se znám, neskončil bych jenom u jednoho piva. Spočítal jsem si na prstech jedné ruky, že za těchto okolností bych do Dalejského údolí už zřejmě nedorazil. „Inu, proč ne,“ řekl jsem si – vyčistit hlavu si můžeš koneckonců i v hospodě. „No jo,“ řekl jsem si ještě, „ale ty jsi chtěl do přírody, ne do hospody“. Hospoda byla naštěstí zavřena a v mé hlavě vyklíčila jiná myšlenka. „Půjdeš do nejbližšího krámku, koupíš si plechovku piva a s pomalým upíjením z plechovky vyrazíš do Dalejského údolí,“ řekl jsem si. A tak jsem učinil.
Podrobnosti z onoho kratinkého výletu do Dalejského údolí vám popisovat nebudu, jelikož jsem si s pomocí piva značky Pilsner Urquell a okolní přírody čistil hlavu. Snad jenom to, že jsem se cítil strašně krásně, občas jsem potkal nějaké lidičky – třeba tři seniory, dvě ženské a jednoho chlapa, kteří mě srdečně pozdravili – a u Červeného lomu jsem na malou chvíli zcela zkameněl.
22.06.2019, 00:23:40 Publikoval Luciferkomentářů: 2