Neviditelný čert

V životě se mi stávají dost početně věci, za které bych se měl stydět. A fakt (fuck) se stydím. Bezpochyby tomu neuvěříte, ale je to tak. Kupříkladu jsem jednou jel na výlet s ženou a dopadlo to špatně. Z vlaku na pražském hlavním nádraží jsem vystupoval zlitý jako carský důstojník. Skončil jsem po pádu na eskalátoru v záchytné stanici na Bulovce. Jak mě tam dostali, netuším. Netuším ani, jak jsem se dostal odtamtud.

Lucifer

Asi nejsem úplně v pořádku, říkám si téměř pravidelně. A téměř pravidelně dělám skoro totéž. Stává se ze mě dobytek utržený z řetězu. Nemohu si pomoci, mohou za to geny. Můj děda z opavské strany, kterého jsem nikdy osobně nepotkal, byl šílený alkoholik. Když zemřel, tak jeho žena, která nebyla mojí babičkou, jelikož Katka se s ním rozešla, chlastala dále. Někdy posedávala s flaškou levného vína před zápražím domečku, kde s dědou bydleli, a všichni, co šli kolem, tak se smáli. Vysmívali se mé nepravé babičce, ale i pravému opavskému dědovi, kterého jsem nikdy nepoznal.

Když jsem ten domeček, který původně vypadal hezky (třesky plesky), poprvé uviděl, jako vlastně mé dědictví, tak byl naprosto v troskách. V ložnici byla zeď politá krví a vínem. Mým dědictvím se to však nestalo. To jsou další stupidní věci, se kterými si nedokážu poradit. Mohl jsem vlastnit i nezanedbatelné pozemky a budovy kousek za Vysokými Tatrami. Jako prvorozený dědic. Po tátovi. Jeho tři sestry, tedy moje tety, to však prostřednictvím svých chlapů vydědily. Za pár šupů.

Stalo se mi mnohokráte, že jsem se prostě na všechno kolem vykašlal. I na sebe. A když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem zase v hajzlíku. Nastaly okamžiky, když jsem se za tu neomluvitelnou stupiditu styděl. A pak jsem potkával lidi, kteří působili ještě stupidněji. Jenže oni si s tím poradili. Stupidně, ale efektivně. To já neumím.

Můj o čtyři roky mladší bratr zemřel při automobilové nehodě. Byl to prima kluk, kterého jsem si ale už dlouho nevšímal. Žil jsem jen sám sebou. Měl někde u páteře jakousi genetickou vadu, praskly mu tam cévy a najednou ochrnul, Vzpomínám si na to, jak ležel v obýváku a já ve svém pokoji ovíněný. Vůbec jsem nechápal, která bije. On se z toho pak vzpamatoval a pokračoval život na vozíčku. Stal se z něho učitel fyziky na základní škole. Horní část jeho těla byla v pořádku, a tak ji trénoval. Na rukou měl větší svaly než já a začal hrát tenis pro vozíčkáře. Byl jedním z nejlepších v Česku. Jednou jel někam autem a zas mu to u páteře ruplo. Definitivně.

Fakt (fuck) si nemyslím, že jsem takový dobytek, jak se zdám. Všichni, které znám, mi neustále spílají a vystavují nechutný kádrový posudek. Všem bych se teď rád omluvil, že jsem je zklamal, ale ty geny…

Nikdy jsem se necítil být géniem. Vystudoval jsem fyziku na brněnské Masarykové universitě a Brno jsem do sebe vsákl. Byly to zajímavé časy za bolševického totáče. A já mu unikal, jak jsem mohl. Ve třetím ročníku jsem musel začít absolvovat vojenskou katedru. Můj otec byl původně vojákem z povolání, takže nějaké geny jsem měl. Ne však ty bolševické. Na Kraví hoře mě jeden dobytčí lampasák nasral tak, že jsem se na tu vysokoškolskou vojnu vysral. Zase další ptákovina a zase jsem z toho měl problém. Já už se nezměním.

Po vysoké škole jsem šel na dva roky do jednoho z nejhnusnějších bolševických vojenských útvarů v Tachově. Trvalo to jenom necelý rok, než jsem se odtamtud vykousal v podobě výkonného praporčíka. Za necelý rok poté mi armáda řekla, že něco takového ve svých řadách už na věčné časy nechce. Nadosmrti jsem nevoják. A to je jediné, za co s nestydím. Bojovník nicméně stále jsem.

Pozmámka: Všechno, co jsem napsal, neberte vážně. Potřeboval jsem si ulevit. Vysypat na hlavu všechny popelníky, které jsem kdy naplnil. Teď se cítím líp.

09.02.2020, 18:41:43   Publikoval Luciferkomentářů: 14