.:: Neviditelný čert ::.

Death Is A Lonely Business

rubrika: Povídání

Navrátil jsem se z více jak týdenního exilu. A bylo mi fajn. Neměl jsem připojení na internet. Žádné kontakty. Postupně jsem to přestával sledovat i přes mobil. Pospával jsem, obrůstal listím, už se mi nechtělo ani holit svůj nedokonalý vous. Můj počítač ale fungoval – zatím mi neodpojili elektriku – a tak jsem se mohl podívat na filmy, které jsem si kdysi stáhnul, a nad lečím si zapřemýšlet. A kromě toho též knížky. Četl jsem zcela v klidu. A obrůstal mechem a kapradím. Následující text je doslova a do písmene převzat z úvodu knížky Raye Bradburyho Death Is A Lonely Business. V českém překladu to zní „Smrt je vždycky osamělá“. Myslím si, že to není správný překlad. Možná ale je. Rozhodněte se sami.

Lucifer

Uvědomil jsem si konečně, že tam je, protože už za mnou dlouho stál a pořád se pohupoval, jako by se nemohl rozhodnout, co dělat, protože ve vagónu bylo na čtyřicet prázdných míst, a takhle pozdě v noci je při tolika volných sedadlech opravdu těžké si vybrat, na které usednout. Konečně jsem ho přece jen uslyšel, jak si sedá, a také jsem ho ucítil – páchl jako zem, z které při odlivu stouplo moře. Páchly mu nejenom šaty, ale táhl z něj alkohol, zřejmě narychlo vypitý.

Neohlédl jsem se na něj. Dávno jsem se už poučil, že když si člověk někoho prohlíží, jen ho tím povzbuzuje k rozhovoru. Zavřel jsem oči a pevně držel hlavu odvrácenou na druhou stranu. Ale nebylo mi to nic platné.

„Au!“ zaúpěl ten muž.

Cítil jsem, jak se křečovitě předklání na sedadle. Ucítil jsem na krku jeho horký dech. Přidržel jsem se za kolena a uhnul jsem před ním trochu níž.

„Au!“ zaúpěl muž ještě hlasitěji. Připomínalo to výkřik člověka, který se řítí z útesu a volá, aby ho někdo zachránil, anebo plavce, který se dostal příliš daleko do moře a snaží se, aby ho někdo zahlédl.

„Ach bože!“

Prudce teď lilo, mohutná červená tramvaj se řítila přes půlnoční trávníky a déšť jí bušil do oken, takže nebylo vidět na širé louky kolem. Projeli jsme Culver City, ani jsme nezahlédli filmové ateliéry, a řítili jsme se dál, velký vůz se nakláněl ze strany na stranu, podlahová prkna mu úpěla, prázdná sedadla skřípěla a píšťala ječela.

Těsně za mnou se vzdul strašlivý nápor proudícího vzduchu a muž, kterého jsem dosud neviděl, zvolal: „Smrt!“

Další jeho slova přerušila píšťala, takže musel začít znovu.

„Smrt!“

Znovu se rozječela píšťala.

„Smrt je vždycky osamělá,“ řekl hlas za mnou.

Myslel jsem si už, že se ten člověk rozpláče. Zarytě jsem se díval do prudkého deště, který se řinul přímo proti nám.

Muž povstal v zoufalé naléhavosti, jako by mě snad chtěl zbít, když ho nebudu poslouchat a konečně se neotočím. Chtěl, abych se na něj podíval. Tolik si přál vtáhnout mě do svého soužení. Cítil jsem, jak ke mně napřahuje ruce, zaťaté v pěst nebo vztažené jako drápy, a netušil jsem, jestli mnou chce zatřást anebo mě zmlátit. Vší silou jsem se chytil za sedadlo před sebou.

„Smrt!“ vyrazil ze sebe muž.

Tramvaj zabrzdila a zastavila.

Jen to dopověz, pomyslel jsem si.

„Je vždycky osamělá!“ řekl muž příšerným šepotem a odešel.

Slyšel jsem, jak se zadní dveře otvírají. Konečně jsem se otočil. Ve voze nikdo nebyl. Muž odešel a svůj pohřeb si odnesl s sebou. Slyšel jsem, jak na cestičce pod tramvají zavrzaly kroky. A jak se dveře zase zabouchly, neviditelný muž si tam venku pro sebe cosi mumlal. Pořád ještě jsem ho slyšel oknem. Něco o hrobě. Něco o hrobě. A něco o osamělosti. Tramvaj sebou trhla a burácivě odjela vysokou trávou a bouří.

Vysunul jsem okno, naklonil se ven a zahleděl se zpátky do mokré temnoty. Neviděl jsem však ani neslyšel, zda je tam někde město a lidé, anebo jediný člověk se svým strašlivým smutkem. Tramvaj ujížděla k oceánu. Na chvíli se mne zmocnil děsivý pocit, že se vrhne do vody. Prudce jsem spustil okno a roztřeseně jsem se posadil.

Po celý zbytek cesty jsem si musel pořád připomínat, vždyť ti je teprve sedmadvacet. A nepiješ. Jenomže…