Neviditelný čert

Po těžkém úklidu ve své duši přicházím v již téměř polovině prosince s jakýmisi střípky a střepinami. Před námi se začínají blikotat Vánoce, tak proč ne. Občas je zapotřebí navštívit Noční kliniku, uchopit do rukou patřičnou monstranci, v bezpečné vzdálenosti si nechat od revizora štípnout lístek, a hlavně se v tom kolotání neztratit.

Lucifer

Noční klinika

Když byl můj mladší syn ještě mladší, takže skoro malinký, chodívali jsme spolu občas kolem Noční kliniky. Ve skutečnosti je to Oční klinika na Slunečním náměstí, pár desítek metrů od našeho bydliště. Na štítě směrem do Slunečního náměstí byl veliký nápis „Noční klinika“, který se za tmy rozsvěcel. Nebloumali jsme kolem po nocích, na to byl kluk ještě hodně malý; ale v zimních měsících byla už brzy odpoledne tma a ten nápis svítil. Ukázal jsem mu jednou naň prstem a řekl, že je to Noční klinika, jen to první písmeno nesvítí, protože je porouchané.

Hned vedle stojí kostel svatého Prokopa s komunitním centrem. Zajímavá kombinace. Na jedné straně Noční klinika s nevidoucím okem, na druhé straně kostel s božím okem vidoucím.

Uplynula nějaká doba a nápis zmizel. Objevil se tam totiž přístavek, v němž se nachází laboratoř s magnetickou rezonancí. Chodívám kolem teď sám. Noční klinika už nesvítí, jenom rezonuje. Dvakrát se mi však podařilo v její blízkosti potkat Nevidomou. Bylo to ve dne. Za světla. Pochopil jsem, že až tak nevidomá není a sluneční světlo na náměstí vidí. Ovšem rozmazaně. V mlhách.

Vánoční monstrance

Nejsem nijak zvlášť nábožensky založený, ale křesťanské Vánoce jsem vždy vnímal velmi citlivě. Je to utišující doba na konci roku, kdy mnozí lidé dokáží najít cestu nejen k sobě, ale i jiným lidem. Kdy si uvědomí, že v životě je mnohem více, než se od rána do večera pachtit za hmotnými statky, kariérním postupem…

V posledních desetiletích se z toho stala komerční fraška a konzumní bakchanálie či přímo onanie.  Vánoce se začínají rozjíždět už někdy v říjnu. To je zahřívací kolo s narůstajícím počtem infantilních či přímo imbecilních reklam ve sdělovacích prostředcích. V listopadu je generální zkouška a v prosinci to pak jede na plný deprivantní výkon.

Ústřední monstrancí letošních Vánoc je však něco jiného. Jak jste si jistě všimli, tak tady vymíráme na koronový virus. Všechny sdělovací prostředky to přemílají od rána do večera, a soucitné vlády všech zemí táhnou za jeden provaz. Ten provaz je natolik dlouhý, že nám zabrání najít cestu nejen k sobě, ale i k jiným lidem.

Bezpečná vzdálenost (převyprávěný vtip z internetu)

Do tramvaje nastoupí revizor a vyhlíží si svoji oběť. Náhle spatří na sedátku pána, který mu připadá příliš podezřelý. Okamžitě k němu nastoupí na plný výkon.

„Kontrola jízdenek!“ zaskřehotá a ukáže svůj odznak.

Pán se zvedne a začne prchat ke dveřím, které se zrovna otevírají, protože tramvaj zastavila na další zastávce.

„Stůjte!“ zařve revizor a prchá za tím zločincem.

Oba vyběhnou ven, ale revizor díky dýchacím potížím nestíhá. Vyloví tudíž z kapsy mobil a zavolá městské policii. Policisté se okamžitě odněkud vyvrbí a černého pasažéra odchytí.

Revizor stěží popadající dech doběhne k zadrženému a sípavým hlasem zašustí: „Kontrola jízdenek!“

Pán vytáhne z kapsy platnou jízdenku a strčí ji revizorovi před čumák.

Revizor čumí jako puk a zaskřehotá: „Vždyť vy máte platnou jízdenku, tak proč jste utíkal?“

Pán s bohorovným klidem odvětí: „Chtěl jsem udržet bezpečnou vzdálenost.“

Ztracenka (repete)

Na Ztracené vartě žila kdysi dívka jménem Ztracenka.

Jednoho dne se ztratila a ať bloudila, jak bloudila, nikam se nemohla dobloudit. Tehdy Ztracenka poznala, že je nadobro ztracena – sedla si na opuštěný pařez a jala se usedavě plakat. Neplakala však dlouho, všimla si totiž, že naproti pařezu je cedule, na které stálo: Ztracená varta 15 km. A tak se Ztracenka nakonec dotrmácela až na Ztracenou vartu.

Ztracence se na Ztracené vartě líbilo. Měla zde všechno, co taková ztracená dívka potřebuje k životu. Domeček, v domečku ledničku se zásobami potravin a televizi, za domečkem zahrádku a potůček s rybičkami, a také kolotoče a houpačky, ruské kolo, tobogán, pískoviště, kasíno, zkrátka Ztracenka se rozhodně nenudila.

Když se člověk nenudí, není to ztracený čas.

Ztracenku nikdo nehledal, ztrácela se totiž odmalička, až si na to všichni zvykli. Zatím se vždy našla, a tak se o ni nikdo nestaral. Nikdo netušil, že tentokrát je Ztracenka ztracena nadobro.

Když vás přestanou hledat, jste nadobro ztraceni.

Ztracenka pak žila ještě dlouho šťastně a vesele na Ztracené vartě a pokud jí ta varta nespadla na hlavu, žije tam dodnes. A i my jsme tam byli, pečeni jedli a víno pili, a pak zazvonil zvonec a pohádky je konec.

13.12.2020, 21:30:41   Publikoval Luciferkomentářů: 57