Musím se přiznat, že až do okamžiku, kdy jsem na tuto problematiku narazil v knížce Sedm experimentů, které by mohly změnit svět od Ruperta Sheldrakea, jsem placebo považoval za naprostou blamáž. Lucifer
Problém je možná v tom, že jsem se až donedávna o medicínou skoro vůbec nezajímal a v lékařských kruzích jsem se takřka nevyskytoval. K mému prvnímu skutečně vážnému střetnutí s lékařskými kruhy došlo až koncem dubna minulého roku, kdy jsem tam strávil jeden a půl měsíce. Teď začínám tušit, co mi skutečně nejvíce pomohlo, ale začněme od začátku. Když jsem se s pojmem placebo poprvé setkal, tak jsem zcela logicky dospěl k závěru, že nějaká bezobsažná tekutina či pilulka s jednou či dvěma molekulami jistého léku nemůže mít žádný efekt. Jeho zastánci, na které jsem při této příležitosti narazil, argumentovali tím, že nejen jedna či dvě molekuly stačí, ale nemusí tam být ani jedna molekula jakéhokoli aktivního léku, aby placebo efektivně fungovalo. Důležité prý totiž je, že v té čiré a bezobsažné tekutině zanechala po sobě aktivní látka, která byla mnohonásobným ředěním téměř nebo zcela odstraněna, jakousi "imaginární" stopu. Tak to byla samozřejmě voda na můj fyzikální mlýn. No a díky Sheldrakeovi jsem konečně pochopil, že podstata placeba nespočívá v chemoterapii, ale psychoterapii. A to už je skutečně z úplně jiného soudku. Sheldrake píše, že placebo působí nejefektivněji, když ani lékař, ani pacient netuší, že se jedná o placebo, ale věří, že jde o účinnou novou terapii. Stejného účinku však placebo může dosáhnout i v případě, že to oba účastníci ví, ale věří, že právě proto to funguje - kupříkladu ve smyslu výše zmíněné imaginární stopy. Totéž ale platí i tehdy, když lékař na imaginární stopu nevěří a placebo pilulku či tekutinu považuje za bezobsažnou látku, kterou však lze použít za účelem efektivní psychoterapie. Takhle to však mohou vnímat i někteří pacienti a oba účastníci léčby pak příslušné léčivo považují pouze za jakýsi iniciační psychoterapeutický symbol. Poslední přístup však může pacient zvládnout i bez lékaře, tedy vlastně psychoterapeuta. A teď zpět k mému zážitku z medicínského prostředí. Měl jsem dost těžký úraz, nějakou dobu jsem strávil v umělém spánku a někteří lékaři již nade mnou málem zlámali hůl. Během toho spánku, lékaři někdy hovoří přímo o kómatu, jsem kupodivu měl celou řadu zvláštních snů, které si dodnes dokážu částečně vybavit, což se zdaleka nedá říci o snech, které jsem měl v normálním stavu. Ty "kómatické" sny byly povětšinou dost depresivní, ale nějaký podnět či inspiraci v sobě musely obsahovat. Probudil jsem se připoután na lůžko a napojen nejrůznějšími přípojkami na umělou výživu a další lékařské pomůcky. V tak zuboženém stavu jsem se ještě nikdy neocitl, a přesto jsem ani na chvíli neuvažoval o tom, že se z toho nedostanu zpět do normálního života. Nepociťoval jsem žádné psychedelické, věroučné či jakékoli jiné povznášející stavy, vlastně nic až tak mimořádného. Byl jsem zkrátka a jednoduše přesvědčen, že tento svůj absurdní výlet zakončím zpátky na palubě své lodi. Netuším, co mě k této představě tak systematicky vedlo. Mohl to být zcela přirozený pud sebezáchovy, mohla to být celá řada jiných podnětů. A možná také vliv jednoho z mladých lékařů, který v jistém okamžiku nade mnou převzal kontrolu a mé připomínky bral zcela vážně. Nedirigoval mne jako bezmocného pacienta z pozice své lékařské autority, ale navázal se mnou zcela rovnoprávný a povzbudivý kontakt. A možná mi za pomocí "morfogeneteické pole" či "kvantové duše" pomáhali lidé, kterým na mně záleželo. Když si na tu situaci dnes vzpomenu, tak mi běhá mráz po zádech a jsou okamžiky, když bych chtěl tu úžasnou a životaschopnou energii zase vrátit. Nedokážu to, ale nejspíš to momentálně ani není zapotřebí. A tohle, ať už to bylo cokoli, považuji za své nejsilnější placebo, které jsem kdy zažil
01.10.2011, 00:06:00 Publikoval Luciferkomentářů: 8