.:: Neviditelný čert ::.

Po smrti

rubrika: Povídání

Dny se krátí, noci prodlužují, nastávají sychravé a zachmuřené večery, Vánoce ještě v nedohlednu - s výjimkou super- a hypermarketů, které se již pozvolna začínají odívat do předvánoční nákupní horečky..., což takhle dát si nějakou duchařskou historku. Asi si řeknete, že přijít po Schrödingerově kočce a prvním dílu o gravitaci s duchama je dost nezvyklý duševní obrat. Pokusím se vás uklidnit tím, že jsem tuto historku vydoloval z knížky Tajemství smrti od francouzského astronoma Camille Flammariona (Neznámo, Angel of gloom).

Lucifer

Na úvod kapitoly, která se tímto posmrtným fenoménem zaobírá, Flammarion předkládá vyprávění na slovo vzatého pozitivisty dr. Vicenzo Caltagirona z Palerma:

Byl jsem přítelem Benjamina Sirchii, a také jeho lékařem. Sirchia, v Palermu velmi známý, byl starý vlastenec, měl výtečné morální a občanské vlastnosti a stejně jako já byl skeptik, v nejširším smyslu slova.

Kterýsi den v květnu 1910 jsem se dostali do debaty o psychických úkazech. Odpovídal jsem na jeho otázky a ujišťoval ho, že podle vlastních zkušeností pokládám některé z těch jevů za reálné, jenomže jejich interpretace jsou sporné. Při té rozmluvě mi řekl žertovným tónem: "Poslyšte, doktore, jestliže umřu před vámi, což je pravděpodobné - tu máte mé slovo, že pokud budu dál existovat, přinesu vám důkaz o svém přežití!" Začal jsem se smát a pokračoval jsem stejným tónem: "Takže se přijdete projevit tím, že tu v pokoji něco rozbijete, například tuhle visací lampu nad stolem... " (Byli jsme tehdy u mě v jídelně.) A ze zdvořilosti jsem dodal: "Zavazuji se stejně, že pokud umřu před vámi, přijdu dát takové znamení já vám do vašeho domu!"

Opakuji: Bylo to všechno spíš žertem než vážně. Rozešli jsme se a on odjel na několik dní do Licata, provincie Girgenti, kde se usídlil. Od toho dne jsem o něm neměl žádnou zprávu, aní přímou, ani zprostředkovaně.

1. nebo 2. prosince toho roku kolem šesté večer sedím u stolu se svou sestrou - ona jediná se mnou bydlí - když naši pozornost upoutalo několik klepnutí na stínítko lampy spuštěné ze stropu jídelny a do porcelánového zvonku na zachycování sazí nad skleněným cylindrem. Ze začátku jsme to přičítali teplu od plamene, tak jsem ho zkoušel zmírnit. Ale klepání ještě zesílilo, až se proměnilo v rytmický zvuk. To už jsem vystoupil na židli, abych lépe viděl, co se děje; a zjistil jsem, že ten úkaz nemůže souviset s plamenem, který hořel jako obvykle. Ostatně, nejednalo se o praskání, jaké vzniká v důsledku extrémního tepla, ale o úsečné údery zvláštního zabarvení, připomínající ťukání klouby prstů nebo hůlčičky, kterou se záměrně poklepává na porcelánový předmět. Zkoušel jsem objevit příčinu - nic. Skončili jsme s večeří a zvuky ustaly.

Příští večer se stejné cinkání opakovalo, a tak i během čtyř nebo pěti dalších dnů, což víc a víc dráždilo naši zvědavost.

Ale poslední večer rozrazila silná a úsečná rána celý posuvný kryt lampy napůl a takto zůstal viset na háčku kovového protizávaží. Což jsem si mohl ověřit, když jsem vystoupil na stůl a přesvědčil se zblízka o účinku této poslední rány. Přesně si vzpomínám, a právě tak má sestra, že klepání pokračovalo se stejnou intenzitou, i když jsme zhasli středové světlo, kde zvuk vznikal, a rozsvítili jiné rameno lustru.

Na svoji víru a čest musím také prohlásit, že po dobu těch pěti nebo šesti dnů sledování zvláštního jevu, který jsem si neuměl vysvětlit, jsem nikdy nepomyslel na přítele Benjamina Sirchiu, tím méně na náš květnový rozhovor, hned tehdy zapomenutý.

Den poté, co praskl porcelánový zvonek, byl jsem kolem osmé ráno ve své pracovně. Sestra se dívala z balkónu do ulice, služebná odešla. a tu se ozvala z jídelny strašlivá rána, jako by někdo vší silou udeřil do stolu palicí. Slyšela to sestra na balkóně, já ve svém pokoji a oba jsme běželi zjišťovat, co se stalo.

Je to divné, nicméně, ať jde o událost jakkoli fantastickou, zaručuji, že je pravdivá: na stole, jakoby odsunuta lidskou rukou, ležela polovina posuvného krytu lampy, zatímco druhá zůstala viset na svém místě. Je zřejmé, že tak prudká rána byla neúměrná výsledku. ... Po dvou dnech jsem potkal profesora Rusciho, který mi řekl: "Víte, že ubohý Sirchia zemřel?" - "Kdy?" ptám se s úzkostí. - "Koncem listopadu, sedmadvacátého nebo osmadvacátého." - Koncem listopadu?, uvažoval jsem. Měly ty zvláštní události, ke kterým u mě došlo, nějakou spojitost s jeho smrtí? V květnu jsme si řekli o pokus rozbít něco na kuchyňském lustru, a ty úkazy nepřestaly, dokud se dohoda nesplnila... A co je zrovna tak podivné: ta hrozná rána, skoro jako finální znamení! Záměrné přenesení poloviny zvonku na místo, kam sama nemohla spadnout - vylučuji náhodu - pak dovršuje celý ten nenormální úkaz.

Camille Flammarion se z tohoto pozorování pokouší vyvodit závěr, jako to děláme při chemickém nebo fyzikálním pokusu, a dochází k následujícímu: 1) Caltagironův přítel existoval ještě čtyři až osm dní po své smrti; 2) zachoval si své vědomí a individualitu; 3) vzpomněl si na svůj slib; 4) mohl ho splnit.

A dodává:

Samozřejmě nevíme, v jaké podobě může člověk existovat po tomto životě, jakými schopnostmi mohou být nadané naše psychické monády, a jak to, že jednají materiálně, mechanicky, ve shodě s uvedeným příkladem. A je tu jistý fakt a nesnese vytáčky. Za současného stavu našich vědomostí věc nedokážeme vysvětlit, což ale nijak nezmenšuje její cenu. Při studiu psychického světa se ocitáme v bodě, v jakém se nacházel Newton, když hledal vysvětlení systému světa fyzického, a tu můžeme použít jeho vlastní formy úsudku:

Věci se dějí tak, jako by se tělesa navzájem přitahovala, úměrně k velikosti hmoty a nepřímo se čtvercem vzdálenosti. Pokud jde o to jak, nevím.

Řekněme totéž: věci se dějí, jako by mrtvý jednal.