.:: Neviditelný čert ::.

Menší andělé

rubrika: Povídání

Někdy před rokem mě v jednom knihkupectví zaujala drobnější knížka od Antoine Volodine, snad proto, že se jmenuje Menší andělé. Odnesl jsem si ji domů, samozřejmě za drobný poplatek, a chvíli jsem si ji s jistým úžasem pročítal. Napadlo mě, že bych z ní mohl něco na Neviditelného čerta vypustit, ale pak jsem z toho dnes již mně neznámých důvodů upustil. Možná proto, že ty post-exotické texty (naráty) zní skutečně příliš post-exoticky. A nyní vás s ní přece jenom seznámím.

Lucifer

Antoine Volodine říká v předmluvě:

Naráty říkám stoprocentně post-exotickým textům, naráty říkám románovým momentkám, které zachycují určitou situaci, emoce, vzrušený střet paměti se skutečností, představivosti se vzpomínkou. Jsou to poetické sekvence, nad nimiž mohou libovolně snít jak ti, kdo jsou do příběhu zapleteni, tak čtenáři. V každém z nich můžeme, jako na lehce retušované fotografii, spatřit stopu zanechanou andělem. Andělé jsou tu bezvýznamní a postavám nemohou nijak pomoci. Naráty tu říkám čtyřiceti devíti obrazům uspořádaným okolo toho, u čeho se při svém bloudění zastavují mí žebráci a má nejoblíbenější zvířata, a také několik nesmrtelných stařen. Alespoň jedna z nich byla mou babičkou. Jedná se totiž také o nepatrná území, co na nich ve vyhnanství jakž takž přežívají ti, na které vzpomínám, a ti, které mám rád. Naráty říkám krátkým hudebním skladbám, jejichž hlavním důvodem je hudba, ale kde si také mohou ti, které mám rád, chvilku odpočinout, než se znovu vydají na svou pouť k nicotě.

Knížka je o tom, jak lidstvo prochází po celosvětové apokalyptické katastrofě poslední fází svého vývoje. Většina měst je v rozvalinách, nepočetní přežívající jedinci ztratili schopnost spolupracovat, duchovní hodnoty zanikly. Jen kdesi uprostřed tajgy sní skupina nesmrtelných stařen-šamanek staronový sen o rovnostářské utopii a vyšle kolektivně zplozeného vnuka Willa Scheidmanna, aby jej znovu uvedl v život a obnovil světovou revoluci. Poté co Scheidmann své poslání zradí a znovunastolí nenáviděné kapitalistické zřízení, je přivázán svými rodičkami ke kůlu a odsouzen k smrti zastřelením. Svůj trest však oddaluje podobně jako Šeherezáda vyprávěním "narátů", příběhů o naději a zkáze, jakýchsi posledních snů pozvolna vymírajícího lidstva...

Antoine Volodine se narodil v roce 1950 a jeho původní povolání bylo učitel ruštiny, což by se vzhledem k jeho příjmení dalo očekávat. Očekávat proto, že je to Francouz, který se narodil ve Francii a patří k nejoriginálnějším současným francouzským spisovatelům. Tak trochu mi připomíná jiného francouzského spisovatele, který měl na rozdíl od něho rusky znějící jméno, ne příjmení, a to Borise Viana. Od Borise Viana se mi líbí skoro všechno, ale v paměti mi nejvíc utkvěla Pěna dní. Al vraťme se k Menším andělům a podívejme se na tribunál nad Willem Scheidmannem, kterému předsedala Leticia Scheidmann (jedna ze stařen-šamanek), která čtyři nebo pět desetiletí předtím v domově důchodců Rzivé obilí oslavila dvousté narozeniny a oznámila, že brzy vyrobí vnuka (což je právě Will Scheidmann). Vnuk byl stvořen z odstřižků látek a kuliček cupaniny, a když nad Leticií Scheidmann dozor polevil, uspořádala své nálezy, stlačila je a sešila křížkovým stehem do podoby embrya. Ukryla ho do polštáře a svěřila ho sestrám Olmésovým, které ho daly zrát do svitu měsíce. A teď tedy ten tribunál:

Bylo to na náhorních plošinách, na jednom z mála míst na zeměkouli, kde měl exil ještě nějaký smysl a kde plující oblaka rozrušovala malé pusté vršky, třela se o zem a ostrouhávala ji, a tak bylo ve dne v noci slyšet hvízdání, dech velké asijské flétny, chraplavé varhany. Nebylo vidět žádný tábor, ačkoli ve výhledu bránilo jen málo terénních nerovností a bylo vidět do velké dálky, až k temné čáře, která označovala místo, kde step začínala ustupovat tajze. Žádný nomád nezavedl svá stáda do těch končin už celé věky.

Tribunál zasedal pod širým nebem, asi dvě stě metrů od jurt. Na místo vedla pěšina vyšlapaná zvěří. Uprostřed malé nažloutlé prolákliny stál kůl, ke kterému byl Scheidmann přivázán a o který se, jak mu slíbily, bude moci během výkonu rozsudku opřít. Stařeny seděly nebo klečely v trávě a bez chvatu soudily. Jednotlivá přelíčení se střídala bez překvapení, protože vše bylo rozhodnuto už předem. Proces se táhl už od jara. Scheidmann byl přivázaný přes břicho a v podpaží. Provaz smrděl potem velbloudice, ohněm ze sušeného trusu a tukem. Kožní choroby, jimiž trpěl už od dětství, se prudce zhoršily, takže mu někdy přes den rozvazovaly ruce, aby se mohl drbat. Obhajoval se sám.

"Ano, podepsal jsem dekrety, kterými byl znovu nastolen kapitalismus," vysvětloval, "a které umožnily mafiánům znovu ovládnout hospodářství." A zvedal ruce v lítostivém gestu doufaje, že mu v hodině soudu přilepší, ale stařeny dávaly najevo, že je jeho divadlo nedojímá, a tak znovu spustil ruce podél těla a pak říkal: "Je to hrozné, ale mnoho lidí už na to čekalo." A počkal několik vteřin, než se mu po té lži vrátí sliny do úst, protože se o svém činu s nikým neradil a byl jediným zodpovědným činitelem hájícím znovuzavedení vykořisťování člověka člověkem, jediným pachatelem zločinu. Pak opakoval: "Je to hrozné."

Mraky na obloze se třepily, braly na sebe podobu sinalých pásků, roztrhaných šatů, dlouhých cárů a vrstva páry za nimi byla jednolitá a ocelově šedá. Když bylo čiročirou náhodou vidět orla, nelovil, nekroužil nad norami svišťů, letěl rovně napříč oblohou, stěhoval se na území bývalých táborů, snad že tam byla stále ještě hojnost potravy. Oteplilo se, stařeny ale přesto zůstávaly zachumlané do ovčích kůží. Seděly v tureckém sedu, karabiny položené na kolenou, a mlčky kouřily, jako by je zcela zaměstnávalo vychutnávání směsi bylin a hub, kterou si nacpaly dýmky. Na špinavých cípech jejich kabátů bylo vidět neobvyklé vyšívání, zrovna tak jako na kůži jejich rukou a dokonce i tváří, protože ještě neztratily touhu zalíbit se, a některé z nich byly nalíčeny řetízkovým stehem.

Seděly bez pohnutí naproti Scheidmannovi, opálené, sotva vrásčitější než ženy, které za sebou mají jediné století. Leticia Scheidmann občas položila obviněnému otázku nebo ho vyzvala, aby se bez obav vyjádřil nebo mluvil jasněji nebo několik hodin mlčel a nechával své posluchačky meditovat. "Připomínám," pokračoval Scheidmann po vynucené odmlce a zkoumal nepohnuté tváře, "připomínám, že ve městech se zhroutilo všechno kromě neobydlených budov a zčernalých pahýlů budov a že v lesích a na venkově bylo bezpočtu míst, kde vegetace nabyla barvy slézu, šeříku a borůvek, a také vám připomínám, že dobytek vyhubila morová rána a že vy samy..."

Jeho slova odvál prudký poryv větru. Z pastvin přinášel bečení velbloudic a pach ovčí vlny. Lidová porota jednomyslně přimhouřila oči. Scheidmann se snažil proniknout neprůhledností a šedou průsvitností těch pohledů, ale ani u jedné z babiček nedokázal zachytit žádný výraz čehokoli. Vyslal k nim pohled, který odmítly přijmout. "V každém případě nebylo už nic, a tak bylo potřeba znovu nastolit něco," uzavřel.

Babičky pokrčily rameny. Byly ponořené do vidin svého dýmu, do vzpomínek na schůze odborů a na večery v domově důchodců před znovunastolením kapitalismu a také do počítání nábojů, které jim zbyly na popravu Willa Scheidmanna, a do dětských písniček, které se jim znovu honily hlavou, a do plánů do budoucna, které spřádaly pro pozdní odpoledne: jít podojit ovce, sesbírat jejich trus, dát ho sušit, aby bylo čím topit, poklidit v jurtách, zamíchat zkyslým mlékem, zapálit v kamnech, uvařit čaj.

Zdroj: Antoine Volodine, Menší andělé