.:: Neviditelný čert ::.

Solaris

rubrika: Povídání

Před dvěma lety jsem ležel ve Vinohradské nemocnici v umělém spánku. I přestože jsem byl ve stavu na pokraji smrti, zdály se mi sny. Byly velmi zvláštní.

Lucifer

Někdy to vypadalo jako po nějaké další světové válce, po nějaké velké katastrofě, a dlouho jsem si je pamatoval, většinou v sérii jednotlivých obrazů či krátkých scén. Ty sny mi už v hlavě pozvolna blednou.

Stále si však velmi dobře pamatuji jeden, jeden obraz z jednoho snu. Už si nevzpomínám, kde a v jakém stavu jsem se v tom snu zrovna nacházel, možná to byl nějaký nemocniční pokoj, ale náhle do něj vstoupila jedna má blízká bytost a něco mi vyprávěla. Bylo to velmi zvláštní, slova jsem moc nevnímal, přesto jsem však cítil něco velmi blízkého, něco velmi uklidňujícího.

Po svém návratu z nemocnice jsem se pak dozvěděl, že jednou v době, kdy jsem ležel v umělém spánku, mě navštívila moje žena a u postele mi četla z jedné knížky. Ta knížka se jmenuje Solaris, napsal ji Stanisław Lem a kdysi na úsvitu mého mládí, když jsme se potkali, jsem ji měl rád. Proč si vybrala zrovna tuhle knížku, to už přesně nevím. Nejspíš asi právě proto, že si vzpomněla, jak jsem ji měl rád. A mně ji teď už může vrátit jenom Solaris.

Solaris je planeta pokryta oceánem, jenž vám dokáže stvořit lidi, kteří už s vámi nejsou, protože vás opustili a už se k vám nikdy nevrátí. Co tím ten oceán vlastně myslel, netuším, snad to byla jenom nějaká forma komunikace. Netuším ani, jak to zakončil Lem, a do knížky se mi momentálně nechce nahlédnout. Někdy se však do ní ještě podívám. Někdy jistě, jenže nevím kdy.

A víc vám k tomu neřeknu. Některé věci se zkrátka pouhým slovem sdělit nedají.