.:: Neviditelný čert ::.

Můj Viditelný čert

rubrika: Slovo Neviditelného čerta

K započetí prvního čistě prosincového týdne bych vás chtěl seznámit se svým Viditelným čertem. S tím čertem, kterého tady už dobře znáte, avšak toto seznámení bude mnohem bližší, soukromější, osobnější a intimnější. A bacha! Je totiž plyšový.

Lucifer

Plyšového čerta, kterého jsem tady už mnohokráte zpodobnil a vetknul do svého avataru, jsem zakoupil před mnoha lety v malém Albertovi na Ládví v prosinci, když na tapetě byl Mikuláš. Od té doby mě nenápadně doprovází, a ačkoli je zcela viditelný, drží bobříka mlčení. Moc dobře ví, že není zapotřebí, aby utrousil jediného slova, jelikož když se na něj podívám, vím všechno, co mi chce říct. Svým způsobem je mým druhým já, ovšem v plyšové podobě. Když spím, tak možná vede samomluvu, protože když se probudím a vrhnu na něj svůj zrak, působí dojmem, že se docela vykecal.

Můj Viditelný čert z plyše na první pohled vypadá, že se tváří pořád stejně. Já jsem však jediným člověkem, který ví, že ne. Dokáže se tvářit velmi roztodivně, v závislosti na tom, jak roztodivně jsem se krátce předtím zachoval já. Ne k němu, ale k čemukoli jinému. Když se na něho podívám, jako bych se podíval do zrcadla sám na sebe. Jenže tohle samojediné zrcadlo mi ukazuje skutečnou pravdu o mně samotném, což žádné jiné zrcadlo nedokáže.

Takže když se holím před obyčejným zrcadlem, mám někdy problém zjistit, co mám na svém obličeji vlastně oholit. Nic takového mi nehrozí, kdybych se holil z očí do očí mého Viditelného čerta. Jenže to nedělám, protože by mohlo hrozit, že bych se v návalu pravdy o sobě samém mohl sám sebe podříznout.

Není vyloučeno, že mi tohohle čertíka poslalo samo nebe či samotné peklo popřípadě centrální černá díra v Mléčné dráze. Nad důvodem této mise nemusím nijak hloubat, jelikož je zřejmé, že nějaký dohled potřebuji, poněvadž pokud ho nemám, mám tendenci sám sebe eliminovat či přímo anihilovat v situaci, v níž se necítím být v jakékoli kontemplaci či koordinaci.

Můj Viditelný čert z plyše se mnou akustickým způsobem nemluví, jak jsem již naznačil, protože moc dobře ví, že nesnáším kecy v kleci. Ta pitomá slůvka, neohrabaná slovní spojení, naondulované věty, bublavá souvětí a nabubřelé přednášky o tom, co bych měl a co bych neměl dělat, tvořit, promýšlet a jak nanicovatým způsobem se prezentovat atakdále. To podstatné, co mi chce sdělit, spatřím v jeho pohledu, když se de facto dívám bez jakýchkoli skrupulí a duševně naprosto obnažen sám do sebe. To, co skutečně potřebuji, mohou dosáhnout pouze tímto způsobem. A On to ví.