Axina 31.01.2012, 19:24:54Jev "bezdomovectví" mne vždycky zajímal. Přesněji - nejsem k němu lhostejná. Snad proto, že jsem prvních 37 let žila na venkově. Někteří lidé tam byli velmi chudí, ale každý měl střechu nad hlavou. Bezdomovce jsem zaznamenala, až když jsem se přestěhovala do Prahy.
Ze začátku jsem jim dávala (když nebyli opilí a nekouřili) drobné. Třeba 10kč z nákupního vozíku. Říkala jsem si, že když to tu a tam někdo udělá, na jídlo pro ten den ten chudák mít bude. Jíst se ale chce každý den. Čas od času, při výjimečných příležitostech, jim dám stravenku. U té je jistota, že si za ní mohou koupit jen jídlo. Ne alkohol a ne cigarety.
To je však jen soucit, ne řešení.
Před Vánoci jsem na konci Karlova mostu viděla tu největší životní trosku. Bezdomovce-žebráka, který už více klesnout nemohl. Nedostatečně oblečený klečel na holé studené zemi a opíral se o ni i lokty. Hlavu skloněnou tak, aby mu nebylo vidět do tváře. V rukách svíral něco na mince, snad plastikový kelímek, už nevím. Dala jsem mu 50-ti korunu a bylo mi jedno, jestli ji propije nebo prokouří. Ať si s ní dělá, co chce. Styděla bych se nepomoci aspoň na chvíli člověku, který dospěl do takového stádia bídy...
Některé bezdomovce jsem potkávala/potkávám před supermarketem pravidelně. Už znají lidi, kteří mají občas měkké srdce. Zdvořile zdraví a dychtivě se ptají: Paní, nemáte drobné?
Někdy přichází jeden z nich až k mému autu, do jehož kufru ukládám velký nákup. Už nic neříká, jen se na mne prosebně dívá. Několikrát jsem mu totiž dala 10 - 20 kč. A několikrát jsem mu nedala nic. Vím, že já jsem jeho bídu nezavinila, přesto mám (vzhledem k velikosti a ceně nákupu) podivný pocit nafoukaného, bezcitného boháče.
Před lety jsem pravidelně potkávala u supermarketu jednoho bezdomovce. Vypadal tak na 55, ale asi mu bylo míň. Život na ulici přidá roky. Ještě u něj byly jakési důstojné návyky. Nabízel své služby, že mi odnese tašku nebo odveze vozík od auta. Já vím, že měl zálusk na tu minci v něm, ale stejně...
Věděla jsem, že nemá doklady. Prý mu je ve spánku ukradli. Dala jsem si práci s tím, že jsem mu našla na internetu adresu, kam se má ve své situaci obrátit. Kde mu pomohou obnovit doklad totožnosti. Kde ho nechají přes noc přespat. Kde se mu pokusí zprostředkovat práci. Vytiskla jsem to a dokonce barevně podtrhala. Když jsem ho po pár dnech uviděla, cvičně jsem se přeptala, zda na tu adresu jel.
Prý ne, ještě neměl čas. Nedala jsem mu nic. Situace se ještě 2x opakovala. Pak změnil stanoviště, víc jsem ho nepotkala. Nebo že by na tu adresu přece jen šel...? Bůhví.