mefi
29.11.2020, 01:58:05.
Dovoluji si připomenou sentenci Richarda P. Feynmana , a to přesto, že autor tuto větu původně zamýšlel zcela jinak:
„Tam dole je spousta místa!“
Spíše než ve víře hledejme odpovědi na úhelné filosofické otázky pomocí nástrojů jako je fyzika. Vírou řešme úlohy sociologické jako je např. Vyšší princip aj.
Musíme se vždy snažit být nanejvýše exaktní, vycházet z teorie a pomocí naší fantazie (fyzikální modely a experimenty jako obrazy světa) ověřovat to, co je možné a co nejvýše pravděpodobné, co je náhoda a co ne. Přestože náhoda neexistuje nemůžeme se jí jako myšlenkového modelu lehkomyslně zbavit.
Dovoluji si podsunout jinou hypotézu.
Z rozboru Planckovy škály vyplývá, že norma škály pro čas (stáří vesmíru dělené Planckovým časem) se liší od normy škály lineární velikosti vesmíru (Lineární velikost vesmíru dělená Planckovou délkou).
Jaká událost nastala v tomto rozdílovém okamžiku, že časová škála je menší než škála velikostní?
Můžeme se se jenom domnívat, že došlo k metamorfóze hmoty samé o sobě ve hmotu samé pro sebe, tedy k sebeuvědomění a sebepoznání jsoucna, tedy ke stvoření prvního „neorganického“ života, který dnes můžeme považovat za vyšší moc.
Ostatní bylo jenom otázkou času, který se s rozpínáním vesmírů komprimuje (Perioda oscilátoru je nepřímo úměrná druhé odmocnině z lineární velikosti vesmírů). A času toho bylo opravdu nespočetně mnoho (dělení nulou pro případ počáteční, ale ne nahé singularity)!
Poznámka:
Lineární velikost vesmíru je definována jako vzdálenost v jednorozměrném Euklidovském prostoru, kterou urazí dvě vzájemně vzdalující se intramediální částice za dobu existence dvou disjunktních ale komplementárních vesmírů (antipodů).
.