Postbiologická inteligence II - Umělá inteligence I

rubrika: Astronomický koutek


Roku 1952 uveřejnil Alan Turing v časopise Mind průlomový článek s provokativním názvem "Mohou stroje myslet?" Turing extrapoloval na základě svých zkušeností s rodícím se počítačovým průmyslem, a představoval si dobu, kdy lidmi vyrobená elektronická zařízení budou schopna napodobit lidské reakce tak přesvědčivě, že jim budeme přisuzovat vědomí. O pár let později rozvinul Isaac Asimov toto téma ve svém klasickém románu Já, robot.

Lucifer


rur.jpgV 60. letech 20. se umělá inteligence neboli AI již objevovala v plánech komerčního i univerzitního výzkumu a prosakovala také do popkultury. Ve filmu 2001: Vesmírná odysea od Stanleyho Kubricka (podle románu Arthura C. Clarka) je superpočítač HAL vylíčen jako inteligentní bytost soupeřící s lidmi. V době, kdy šly v kinech Hvězdné války, si diváci již zvykli na představu inteligentních robotů, kteří bojují a pracují spolu s lidmi jako rovní s rovnými, nebo jsou dokonce lepší. Dnes nám nedělá žádné potíže přijmout myšlenku, že počítače mohou podat lepší výkon než lidé při mnoha duševních činnostech. Nemusíme příliš namáhat svou představivost, abychom uvěřili, že během pár desetiletí nás přechytračí ve všech směrech. Inteligentní stroje, počítače a roboti velmi brzy převezmou mnoho funkcí, které vykonávají lidé. Totéž by mohlo platit pro jakýkoli inteligentní mimozemský živočišný druh.

Abychom odhadli, jak by se to mohlo odehrávat na nějaké cizí planetě, můžeme se zamyslet nad některými aspekty rozvoje umělé inteligence, k němuž dochází na Zemi. Dospělý lidský mozek obsahuje okolo sta miliard neuronů, které jsou pospojovány tak hustě, že průměrný neuron má přes 1 000 synapsí a některé jich mají dokonce mnohem víc. Typický neuron vyšle signál až pětsetkrát za sekundu, takže pokud by celý mozek vysílal signály naplno (berte to jako čistě imaginární možnost), v krychlovém centimetru šedé hmoty mozkové by došlo k aktivaci 40 bilionů synapsí - v počítačovém žargonu jde o 40 teraflopů. Jak si v porovnání s tím vedou počítače?

Dnešní superpočítače by shodou okolností také mohly dosáhnout okolo 40 teraflopů, kdyby byly všechny jejich přepínače aktivovány najednou. Velký rozdíl ale spočívá v tom, že počítač by na to spotřeboval několik megawattů, zatímco mozek si vystačí se třemi jídly denně. Mozek jako celek vykonává okolo10 000 bilionů operací za sekundu (toto číslo je poněkud nejasně určen). Nejrychlejší superpočítač dosahuje 360 bilionů, takže matka Příroda dosud vede. Ale ne nadlouho. Pokud bude i nadále platit Mooreův zákon, který říká, že výkonnost počítačů se zdvojnásobuje každých 18 měsíců, mohl by se počítačový průmysl v roce 2020 pochlubit exaflopy (to je milon bilionů operací za sekundu) a o deset let později zetaflopy (miliarda bilionů flopů). (Michio Kaku to vidí trochu jinak, viz Roboti jdou do roboty III, šestý odstavec textu pod perexem.)

Je jasné, že pokud budeme vysoce výkonné počítače měřit hrubou výpočetní silou, tak již brzy lidský mozek předhoní. Jakmile tuto hranici překročí, umělá inteligence by v principu mohla konkurovat inteligenci lidské. Má to ale zásadní mezery. Tak pro začátek se neurální stavba mozku zcela liší od schématu vodičů v počítači. Navíc nerozumíme tomu, jak vytvořit software, který by celou tuto obrovskou výpočetní sílu řídil tak, aby počítač simuloval intelekt podobný lidskému. A potom je tu ještě otázka veškerých smyslových vstupů a motorické kontroly.

Spíš než abychom AI vytvářeli tak, že bychom se pokoušeli vybudovat chytře naprogramovaný křemíkový mozek od nuly, nabízí se nám jiný přístup. Proč všechen tento úžasný výpočetní výkon nevyužít k simulaci mozku? Tento rozdíl je podstatný. Místo, abychom pomocí počítače napodobovali mozek, naprogramujeme počítač tak, aby modelovat to, co se v reálném mozku skutečně odehrává, a to zdola nahoru. Počítač se v podstatě stane virtuálním mozkem (místo aby byl umělým soupeřem mozku). To je lákavá možnost.

Bude v blízké budoucnosti možné efektivně namodelovat celý lidský mozek na superpočítači? Henry Markram, který vede takzvaný projekt Modrý mozek ve švýcarském Laussanne a zabývá se počítačovou neurovědou, souhlasí. V jeho ambiciózním programu je každý neuron matematicky modelován rovnicemi o až 500 proměnných, což dává přesné předpovědi chování jednotlivých neuronů, na něž působí elektrochemické stimuly. Potom se jako vzor toho, jak simulované neurony virtuálně "propojit dohromady", použije skutečná neurální struktura, takže vznikne neurální síť in silico. Pokud odvedeme dobrou práci, měly by obrazce plynoucí sítí v počítačové simulaci být přesnou obdobou obrazců plynoucích skutečným mozkem.

V pilotní studii bylo digitálně propojeno 10 000 neuronů, které sloužily jako model části mozkové kůry savců, a to s přesvědčivými výsledky. Šlo o impulz, který Markrama přiměl k tomu, aby svůj experiment rozšířil a pustil se do celého myšího mozku jakožto prvního kroku na cestě k lidské verzi. Jeho cílem je podchytit v počítačové simulaci sto bilionů synapsí! To je v současnosti zcela mimo možnosti výpočetních zdrojů jeho projektu, ale s rozvojem počítačů, který se očekává v nadcházejících desetiletích, by se mohl Markramův sen stát skutečností do poloviny tohoto století, ne-li dřív.

Zdroj: Paul Davies, Podivné ticho - Hledání mimozemské inteligence 2.0

Poznámka:

Tato část série o postbiologické inteligenci bude v blízké době zakončena pro lidskou (a obecně biologickou) inteligenci dost traumaticky, takže se máte na co těšit. Abych to poněkud odlehčil, přicházím se zajímavou a podnětnou otázkou: Co když se roboti zblázní, co pak s nimi? Stanisław Lem něco takového už dávno předvídal - v době, kdy počítače ještě jely na elektronky - a přišel s myšlenkou, že by se pro ně mohla založit něco jako psychiatrická léčebna. Tento nápad vtělil do povídky Ústav doktora Vliperdia, jež u nás vyšla v knížce Vzpomínky Ijona Tichého. Ijon Tichý na tento ústav narazil, když si četl noviny "Kurýr robotů". Literární sloupek měl úvodní báseň, která začínala:

Hle, toť hezký robot mladý,
buď zdráv robotíčku!
Ona mu ze džbánu dá pentody
A on jí - zástrčky z košíčku!

Připomínalo mu to veršování, které už kdysi četl, ale nedovedl si vzpomenout na jméno autora. Pak se pustil do čtení drobných zpráv. Někdo tam nabízel k výměně sloužícího robota, někdo zas dálkově učil kosmonautice, a někdo jiný oznamoval, že atomové jádro rozbije na počkání. Složil noviny a chystal se je zahodit, když si povšiml drobného oznámení v rámečku: "Ústav doktora Vliperdia - léčí choroby nervové a duševní". Ijon Tichý se rozhodl, že ten ústav navštíví, což také udělal.

Zde je jedna ukázka z této povídky:

Vyšel jsem z altánku a pozoroval jsem nějakou dobu labutě. Vedle mne stál jakýsi podivín a házel jim kousky rozsekaného drátu. Řekl jsem, že labutě dráty nejedí. "Nezáleží mi na tom, aby je jedly," odpověděl a pokračoval ve své činnosti.
"Mohou se však udávit a bude jich škoda," řekl jsem.
"Neudáví se, protože drát utone. Je těžší než voda," vysvětloval věcně.
"Proč tam tedy ten drát házíte?"
"Protože rád krmím labutě."
Námět byl vyčerpán. Když jsme odešli od nádržky, navázali jsme rozmluvu. Jak se ukázalo, měl jsem tu čest mluvit s proslulým filosofem, tvůrcem ontologie nicoty, jinak zvané neontologie.

A ještě jedna, v níž Ijon Tichý sedí v zadumání na lavičce ústavního parku, když tu se za jeho zády ozvalo:

"Promiňte, smím?"
"Račte, prosím..." odpověděl jsem.
Příchozí usedl a vytrvale si mě měřil, jako kdyby mne chtěl hypnotizovat. Dlouho si prohlížel mou tvář a ruce a tvářil se stále smutněji. Nakonec se mi podíval do očí s takovým bezmezným politováním a přitom tak sladce, že jsem z toho byl zmaten. Nevěděl jsem, oč mu jde. Mlčení trvalo. Chtěl jsem je přerušit, nenašel jsem však sebelhostejnější věc, o které bych mohl mluvit. Jeho oči vyjadřovaly až příliš mnoho a přitom příliš málo.
"Ubožáku," řekl tiše a nevýslovně něžně, "jak s tebou cítím..."
"Kdybyste vy..." začal jsem, abych se vůbec nějak ohradil proti té přemíře soucitu, kterou mě zahrnul.
"Nic neříkej, všemu rozumím. Víc, než si myslíš. A vím také, že mě považuješ za šílence."
"Ale kdepak," snažil jsem se zapírat, ale on mne rozhodným gestem přerušil.
"V jistém smyslu šílenec jsem," prohlásil opravdu majestátně. "Tak jako Galileo, Newton, Giordano Bruno. Kdyby moje názory byly pouze rozumové... Důležitější jsou však city. Jak s tebou cítím, ty oběti všehomíra? Jaké to je neštěstí, jaká past, odkud není úniku - žití..."
"Ovšem, život je plný trápení," spustil jsem rychle, poněvadž jsem se mohl konečně něčeho chytit. "Konec konců jako jev přirozený..."
"Kdepak!" zarazil mne u posledního slova. "Existuje něco horšího, než je příroda? Vědci a filozofové se neustále pokoušejí přírodu vysvětlit, nešťastníče, a zatím je třeba ji zničit!"
"Úplně?" zeptal jsem se mimovolně, fascinovaný jeho radikálním postojem.
"Nejinak!" kategoricky odpověděl. "Podívejte se..."
Nazvedl mi ruku jemně jako nějakou housenku, která stojí za prohlédnutí, ale odpuzuje svou ošklivostí (třebaže se snažil ovládat svou antipatii) a držel ji jako nějaký zvláštní exemplář. Pak tiše, ale důrazně řekl:
"Jaká je vodnatá... jak blátivá... bahnitá... Bílkoviny! Ach, ty bílkoviny... Syreček, který se nějakou dobu hýbe... myslící sýr, tragický produkt mlékařského nepochopení, bůhvíco!"
"Promiňte, já ale..."

A na závěr citace, která vyjasňuje, odkud jsem vzal roboty, kteří jdou do roboty:

U maniaků to vypadalo veseleji. Hlouček se shromáždil u železných lůžek a hrál na drátěnkách jako na harfu a zpíval sborem: "Hej vyletěl robot, vydal tichý šramot, až se šroubky zachvěly," "Jdou roboti do roboty, lopotí se, lopotí"... a tak dále.


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_