Neviditelný čert

Opět se vracím ke knížce od Milana Machovce Filosofie tváří v tvář zániku. V kapitole Osudné chyby při vzniku filosofie jsem našel zajímavou úvahu na téma, které se zabývá vztahem mužů a žen k mýtům a pohádkám, a nejen tím. Machovec považuje mytologii za něco jako protofilosofii a v jedné části této kapitoly podotýká, že ačkoli byl mýtus v novodobé lidské historii nahrazen vědou, nezanikl, ale počal jakýsi svůj druhý, skrytý, stínový život. Přejděme však k babským tlachům a zralým mužům dneška:

Lucifer

Jedním z příznaků a projevů onoho zvláštního "stínového života" mýtů je pozoruhodná životnost celé řady pohádek a bájí, z nichž mnohé pocházejí zcela nepochybně z dob ještě dávnějších, než kam sahá např. tradice indoevropského jednotného jazykového základu, ale přitom jsou bez podstatných změn takřka každému člověku známé ještě i v našem století. S tím částečně souvisí i jiný vlastně podivný jev - resp. jev, který by se moderní kritické mysli měl jevit podivným, měl by být důvodem ke kritickému zkoumání samých základů "modernosti"! - totiž obrovská a vždy znovu oživovaná populárnost takových postav novodobé literatury, které se nápadně podobají hrdinům bájí a mýtů, jako jsou zvláště Vinnetou a Old Shatterhand Karla Maye.

Životnost pohádkových příběhů lze jen zčásti vysvětlit potřebami dětské psychiky (v zmíněném příkladu zajisté psychiky spíše pubertální), i když i ta tu hraje důležitou roli: protože ontogeneze individua vždy bývá zjednodušeným opakováním fylogeneze rodu, dítě si okruhem pohádkových představ a stereotypů zopakovává cosi, čím prošel kdysi vývoj lidského rodu a čím projít i toto dítě musí, má-li dále zrát tam, kam dále zrálo lidstvo. To je velmi přirozené a samozřejmé a právě proto to na vysvětlení situace a role pohádek v naší civilizaci nestačí, neboť zde se s nimi stalo cosi, co vůbec takto přirozené a samozřejmé není. Předně by nemělo být považováno za cosi přirozeného, a proto nepozoruhodného již to, že - zatímco přece mýtům se kdysi opravdu a v doslovném smyslu "věřilo" - pohádkové a bájné příběhy jsou tradovány a milovány, i když se jejich obsahu již dávno vůbec nevěří. Za druhé by nemělo být považováno za tak docela přirozené, že v raném dětství projevují sklon k těmto příběhům zhruba stejně obě pohlaví, v pubertě daleko silněji chlapci, ve stáří naopak ženy. V dospělosti dochází jakoby k úplnému zapomenutí, přičemž mladé ženy novověku netuší, jak jednou jako stařeny budou opět "znát" a úspěšně vyprávět tyto příběhy.

Nejpozoruhodnější je však třetí "nepřirozenost", totiž že ve středním věku se lidé naší civilizace - především téměř všichni muži - za pohádky a vše jim podobné jaksi stydí, přesněji řečeno považují za vhodné resp. nutné projevovat svůj odpor k čemukoliv pohádkovému a mytickému, postoj "zdravých silných mužů" k jakémukoliv "babskému tlachu". Zde tkví jakási záhada, protože člověk přece nemá žádný "přirozený" důvod stydět se za to, že také jednou býval dítětem.

Kdyby "moderní člověk" byl ve věku dospělosti na přirozený způsob zralý, neměl by absolutně žádný důvod tento stud a odstup projevovat. Teprve rozšíření rozhlasu a televize trochu poodhalilo, že i "dospělí" vlastně pohádkám většinou velmi rádi naslouchají, nejednou vlastně raději než děti samy, někdy dokonce s jakousi vášní, kterou si sami nedovedou a ani nechtějí vysvětlit. Ve společnosti ovšem projevují tím horlivěji odstup od toho všeho. Tyto postoje ovšem daleko spíše ukazují jakousi "nepřirozenost" naší civilizace než nepřirozenost světa pohádek. Ostatně není vlastně žádný div, že v době a prostředí, kde většina "dospělých, silných a zralých mužů" věnuje největší svou pozornost sportovním utkáním a kalkulacím o přesunech v pořadí mužstev v ligových tabulkách, jsou pohádky tajně milovány: neboť jejich okruh představ je mimo diskusi mnohem bohatší než takovýto "moderní život", nabízí tedy a poskytuje jistý vhled kamsi hlouběji, k dimenzím lidskosti vlastně bohatším než celý soudobý konzumní život.

Ženy nikdy tak daleko nejdou, ale ovšem i to, že až ve stáří se obvykle u nich tento sklon plně projeví, zatímco ve fertilním věku se aspoň relativně přizpůsobují mužským postojům s jejich siláckým odstupem od "tlachů", zajisté rovněž nesvědčí o lidské přirozenosti postavení ženy v takovéto civilizaci. Jde tu o podobný zjev, jako je běžně známá skutečnost, že v naší civilizaci, určené staletou mocenskou převahou mužů a jejich hodnotového světa, mladá žena obvykle běžně a ochotně spolu s milencem mění i celý "svůj" hodnotový okruh, celý svůj světový názor, nepochybně proto tak snadno, že v pravém slova smyslu o něco vskutku "jejího" vůbec nejde, tj. že jí na obsahu toho či onoho "světového názoru" bytostně vlastně vůbec nezáleží. Bytostně jí jde o něco jiného: i žena je v "mužské civilizaci" zajisté schopna veliké veřejné aktivity, ale převážně proto, aby tak na sebe strhla pozornost co nejžádoucnějšího partnera, jemuž se pak "poddá" a tím ovšem již zájem o veřejné a "světonázorové" otázky ztratí. To zase však v podstatě nedokazuje, že by sama "světový názor" neměla, jak si to samozřejmě vykládají muži, nýbrž že jejím "světem" je cosi jiného, než zač to oficialita mužské civilizace považuje.

Žena má v tomto světě jiný postoj k pohádkám a bájím než muž ne proto, že by byla mentalitou dětinská či "méně nadaná", nýbrž že v tomto světě má a musí mít podstatně jiný postoj vůbec ke všemu. Že jsou ženy daleko více nositelkami tradic bájí, pohádek a jejich osobité fantastiky, že se za to méně "stydí" než muži, to není dokladem jejich méněcennosti, nýbrž daleko spíše - skrze mravní a existenciální hodnoty v mýtech obsažené - jednou z příčin toho, že se lidé už dávno nevyvraždili, a jednou z mála nadějí, že z hrozivých perspektiv současnosti se snad přece bude možno dostat. Dosud téměř každý člověk zná aspoň několik základních pohádek - a za to vděčí především kontinuitě tradice myšlení žen. A možno bez přehánění říci, že pokud každý aspoň těch několik základních pohádek mnohatisícileté tradice ještě zná, je záchrana naší planety pořád ještě možná...

To proto, že pokud tomu tak je, pokud lidé nejsou ještě úplně loutkami svých speciálních dovedností, je tu pořád ještě možno o něco opřít onu mobilizaci mravních sil lidstva.

Zdroj: Milan Machovec, Filosofie tváří v tvář zániku

14.03.2013, 00:42:37   Publikoval Luciferkomentářů: 0