Danosti lidského života

rubrika: Filosofický koutek


Zákonité podmínky naší lidské existence se dají přijmout, akceptovat, nebo se jim lze vzepřít, vzbouřit se proti nim. Zdravý dospělý člověk je přijímá, pokud je mu jasné, že jsou nezvratné. Zároveň se však může snažit konkrétní stav změnit – pokud je to proveditelné. Moudrost spočívá v tom, že poznáme ten rozdíl.

 

Lucifer


V čem se liší dospělá reakce od reakce dětinské na určitou danost lze demonstrovat na následujících příkladech.

 

Danost: Hlavním životním událostem včetně smrti čelím sám. Lidé mi mohou poskytnout oporu, ale nikdo mě nezachrání.

Dětinská reakce: Samotu vyplňuji vnějšími stimuly, aby na mě plně nedoléhala, nebo očekávám, že mě někdo zachrání.

Dospělá reakce: Spoléhám na sebe, řídím se tím, co je dáno, a případnou nabízenou podporu přijímám.

 

Danost: Všechno je pomíjivé, všechno se mění. Nic nemůže uspokojit trvale.

Dětinská reakce: Nevyvíjím se: Nevzdávám se, stávám se závislý, lpím, jsem dominantní. Snažím se vrátit čas zpátky.

Dospělá reakce: Spoléhám na normální postup: vzestup, vrchol, sestup, přeorientovat se, vzdát to.

 

Danost: Strast je součástí života. Fyzický a emocionální život není pokaždé fér.

Dětinská reakce: Mám nezadatelné právo na imunitu. Jsem osvobozený od průměrnosti. Zasloužím si zvláštní zacházení.

Dospělá reakce: Přijímám, co nelze změnit. Starám se o to, co změnit lze.

 

Danosti života se pojmenovávaly různě, například „Adamovo prokletí“, vůle Boží či prostě lidský úděl. Jsou univerzální, protože jich není ušetřen nikdo, nikdo není vůči nim imunní, žádná z daností se nedá zrušit. Nelze však říci, že jako jedinci jsme jejich obětí. Danosti prostě představují realitu lidského života. Uvažovat o této skutečnosti znamená zeptat se sám sebe: „Jsem ochoten sdílet s mými blízkými nejasnosti a bolest? Jsem schopen,“ jak píše anglický romanopisec Edward Morgan Forster ve svém románu Howardův konec, „čelit životu ne jako oběť či fanatik, nýbrž jako námořník, který pozdraví se stejným klidem širý oceán, do něhož vyplouvá, i pobřeží, jež musí opustit?“

 

Ve skutečnosti jsou tyto danosti přesně to, co potřebujeme, abychom byli a stali se tím, kým doopravdy jsme. Matoucí skutečnosti, např. osamocenost, utrpení spravedlivých, bolest nezbytná pro růst apod. přestávají být otázkami ve chvíli, kdy se naše spiritualita postaví na základy pevné důvěry, že tyto danosti jsou pro náš vývoj nezbytné.

 

Každá danost představuje synchronicitu, neboť každá se pojí s objevem. Nebýt osamocen, nikdy by člověk nenalezl nezměrný svět moudrosti ve svém nitru a svoji vnitřní uzdravovací schopnost. Kdyby všechno kolem, co člověk vnímá a po čem touží, nebylo pomíjivé, nikdy by nedohlédl za (a skrze) osoby a věci ve svém životě a nedotkl by se transcendentální sféry. Kdyby se všechno dalo předvídat, nikdy by člověk nevytřeštil oči překvapením nad něčím neočekávaným, nikdy by ho nepotkala šťastná náhoda. Bez utrpení by člověk nikdy neodhalil svoje vnitřní zdroje, nikdy by nepocítil zármutek, který mu propůjčuje hloubku a charakter, nikdy by neotevřel svoje srdce k soucitu. Kdyby bylo všechno v životě fér, nebyl by člověk motivován kreativně poznávat a zvládat stín v sobě samém i v nitru druhých.

 

Synchronicitou je i to, že na situace, s nimiž jsme konfrontováni, reagujeme ve svém nitru zdravě. Ke zvládnutí smutku máme k dispozici slzy, smíchem vyjadřujeme radost. Pro boj s osamoceností jsme vybaveni vnitřními i vnějšími zdroji, jsme schopni přijímat a měnit se atd. Máme zdroje, k nimž se můžeme obrátit ve chvíli, kdy nejsme schopni životní podmínky a krize zvládnout. Naše osobnost se dokonce může rozpadnout a zase se jednoho dne složit dohromady.

 

Buddhismus nám doporučuje cvičit se v „radostné účasti na zármutku světa“. Bhagavadgíta nabádá, abychom byli „stejní v zármutku i radosti, trvale spokojení a šťastní“. Johann Wolfgang Goethe poznamenává: „Dokud jste nepochopili, že musíte v zájmu svého růstu umírat, zůstanete na setmělé zemi ztrápenými návštěvníky.“ Hamlet říká Horáciovi: „To nejhorší si snášel, s rovnými díky přijímaje dary i rány osudu.“ Pro střetnutí s danostmi života tedy Shakespeare doporučuje vděčnost. Tváří v tvář danostem hovoří o etických pravidlech i Carl Gustav Jung: „Co je dáno, je třeba přijmout ‚s bezpodmínečným ano‘, bez subjektivních námitek je třeba přijmout dané podmínky existence… přijmout s povděkem svou vlastní podstatu takovou, jaká je.“

 

Naše ego, místo aby zvolilo cyklus vzdát se a pokračovat, prožívá život prostřednictvím cyklů strachu a žádostivosti. Je to naše celoživotní ulpívání na dramatu strachu a žádostivosti, jež ve skutečnosti podporuje víru, že ego poskytuje člověku útočiště. Jakmile si to uvědomíme, jsme připraveni na osvobozující změnu. Začněme tím, že odhalíme způsob, jímž jsme se vztahovali k těžkostem života – skrze zvyky posilující ego, jež nás prostě opětovně utvrzovaly ve strachu a žádostivosti. Lpění na tomto dramatu není špatnost či hřích. Je to jen chyba, protože v tomto světě pomíjivé existence není nic, čeho se dá skutečně přidržet.

 

A potom je třeba, abychom si řekli: „Zříkám se se svého nároku na dominanci i svého nezadatelného práva na výjimečnost. Upouštím od všech pokusů prosazovat svoje ego. Končím s využíváním lidí či věcí, abych nemusel myslet na svoji osamocenost. Vzdávám se svých přehnaně vlastnických nároků ve vztahu ke druhým. Vzdávám se obrany svého egoistického teritoria ve prospěch otevření sebe sama nezměrnému teritoriu lásky, moudrosti a uzdravovací síly.“ Tím se člověk zřekne egoistických předpokladů a vstoupí do panského sídla mnohem důstojnějšího.

 

Střední cestou buddhismu je akceptovat nejen pomíjivost jako danou věc, ale též legitimitu směřování k určitému cíli. „Vytrvávám a zdolávám, aniž bych se snažil rozhodovat. Proti překvapením života jsem bezmocný, ale zároveň jim čelím s vynalézavosti a důvtipem.“ Kombinace bezmocnosti a vynalézavosti je podstatou osvobození se od strachu. Představuje náhradní výraz pro „ano“.

 

Synchronicita se projevuje v duchovní praxi popření ega, neboť především ta člověku nabízí šikovný prostředek, jak se vyhnout lpění. Praxe spočívá v tom, že necháme růže ve váze ještě dlouho poté, co zvadly. Naučit se s vděčností přijímat všechny fáze života květiny – od poupěte až po zánik – představuje cestu, jak si rozšířit vnímání pomíjivosti a ocenit krásu ve všech proměnách, ne jen v té jediné.

 

Zdroj: David Richo, Synchronicita – Skrytá moc zvláštní série náhod


komentářů: 5         



Komentáře (5)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
12 No tak
Stella 02.08.2013, 09:13:51
Ještě nemůžete.
Ale úlevné je vědět, co napadlo Martina Edena - že má přece vždycky ještě možnost volby, i když poslední.

Hurá za sluncem.


Lucifer
11
Lucifer * 02.08.2013, 00:11:28
K tomu, zdá se, už začínám dospívat, Stello...

http://www.youtube.com/watch?v=2ppskIRxeBE

Nevinný

Stella
8 Lucifere,
Stella 01.08.2013, 22:26:45
jak se díváte na moje oblíbené, z Jacka Londona, od Swinburna:

Zproštěni vášně žití, strachu i naděje,
vzdáváme bohu díky, ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká,
věčná smrt na člověka
a sebedelší řeka
do moře dospěje.

Myslím i vzhledem k výchozímu moudrému textu.

Stella
7 Tak
Stella 31.07.2013, 08:08:45
Díky.

Ale video nědastúpno!


«     1     »