.:: Neviditelný čert ::.

Pozitivní a negativní svoboda

rubrika: Filosofický koutek

Svoboda je zcela evidentně dobrá věc a zároveň i jedním z nejdůležitějších politických ideálů – možná vůbec nejdůležitější. Svoboda je však také jednou z těch věcí, ohledně kterých se snad každý s ostatními neshodne. Kolik svobody bychom měli mít? Jsou pro rozkvět svobody nutná nějaká omezení? Jak lze smířit vaši svobodu udělat jednu věc s mou – protichůdnou – svobodou udělat jinou věc?

Lucifer

Diskuse o svobodě je sama o sobě dost zapeklitá, a ještě víc ji komplikuje základní neshoda o samotné podstatě svobody. Navíc existuje skryté podezření, že se možná vůbec nejedná o jednu „věc“ – nejenže může mít slovo „svoboda“ vícero významových odstínů, ale může také odkazovat k řadě zcela odlišných, i když navzájem souvisejících pojmů. Za prosvětlení této mlhavé scenerie vděčíme Isaiahu Berlinovi, vlivnému filosofovi 20. století. Jádrem jeho diskuse o svobodě je zásadní rozlišení mezi svobodou pozitivní a negativní.

Představte si následující scénu: George sedí a před sebou má sklenici brandy. Nikdo mu nemíří pistolí na hlavu a nenutí ho pít. Nejsou tu ani žádná omezení a překážky – nic ho nenutí pít a nic mu v pití nebrání. Disponuje svobodou udělat, co bude chtít. Jenže George je alkoholik. Ví, že pití mu škodí – že ho dokonce může zabít. Může přijít o přítele, rodinu, děti, práci, důstojnost, sebeúctu… ale nemůže si pomoci. Natáhne třesoucí se ruku a pozvedne sklenici ke rtům.

Zde jsou ve hře dva velmi odlišné druhy svobody. Často si svobodu představujeme jako nepřítomnost nějakých vnějších zábran a omezení: jste svobodní, dokud nenarazíte na překážku bránící vám udělat, co chcete. Toto Berlin nazývá „negativní svobodou“; negativní proto, že je definována nepřítomností něčeho – totiž jakékoli překážky nebo vnější zábrany. V tomto smyslu je násoska George zcela svobodný. Jenže George si nemůže pomoci. Má nutkání se napít, i když ví, že by si lépe posloužil, kdyby to nedělal. Nemá nad sebou plnou vládu a jeho osud není zcela v jeho rukou. V tomto smyslu, že ho žene touha se napít, nemá na výběr a svobodný není. George postrádá to, co Berlin nazývá „pozitivní svobodu“ – pozitivní proto, že je definována něčím, co musí být přítomno v samotném aktérovi – schopnosti jednat v souladu s tím, co je podle jeho racionální úvahy v jeho nejlepším zájmu. V tomto smyslu zjevně George svobodný není.

Jsme svobodní v Berlinově negativním smyslu, pokud nikdo nebrání naši schopnosti jednat tak, jak chceme. Jenže když uplatňujeme svou svobodu, nevyhnutelně si navzájem šlapeme na nohy. Uplatníme-li svou svobodu zpívat si nahlas ve vaně, upíráme někomu svobodu užít si klidný večer. Nikdo si nemůže užívat zcela neomezené svobody, aniž by rušivě zasahoval do svobody druhých, takže když spolu lidé žijí v nějaké společnosti, je nutná určitá míra kompromisu.

Postoj zaujímaný klasickými liberály je definován takzvaným „principem ublížení“. Jeho nejproslulejší formulaci předložil ve svém díle O svobodě viktoriánský filosof J. S. Mill. Princip stanovuje, že jedincům má být povoleno jednat jakýmkoli způsobem, který neubližuje druhým; společnost má právo ukládat omezení pouze tam, kde k takovému ublížení dochází. Přibližně takto si definujeme oblast soukromé svobody, která je posvátná a nepodléhá cizímu vměšování a vnější autoritě. V tomto prostoru smí jedinci hovět svým zálibám a sklonům bez zábran; z politického hlediska tu mají volnost užívat různých nezcizitelných práv a svobod – svobody slova, sdružování, svědomí a tak dále.

I když negativní pojetí svobody, k němuž se hlásí liberálové, obecně převládá (přinejmenším v západních zemích), přetrvává tu řada ožehavých otázek. Lze pochybovat zvláště o tom, zda svoboda přináležející někomu, kdo nemá schopnosti ani zdroje dělat to, co je „svoboden“ dělat, si toto jméno vůbec zaslouží. Takovýto stín svobody má například každý občan USA, který má svobodu stát se prezidentem. Jistěže tu nejsou žádné zákonné ani ústavní překážky, v tomto smyslu mají tedy všichni občané tuto svobodu; fakticky jsou ale mnozí efektivně vyloučeni tím, že postrádají nezbytné zdroje, tj. peníze, vzdělání a společenské postavení. Postrádají zkrátka faktickou svobodu uplatnit práva, která formálně mají. Jenže pro odstranění těchto nedostatků a proměnu formální svobody ve svobodu reálnou, faktickou může být sociálně myslící liberál nucen sáhnout k určitým formám státní intervence, které mají evidentně blíže k pozitivnímu pojetí svobody.

Zatímco negativní svoboda je svobodou od vnějších překážek, pozitivní svoboda se obvykle charakterizuje jako svoboda k dosažení určitých cílů; jako jistá forma zmocnění umožňující jedinci naplnit svůj potenciál, dosáhnout seberealizace, tak jak si ji konkrétně představuje, dospět do stavu osobní autonomie a vlády nad sebou. V širším politickém smyslu se takováto pozitivní svoboda chápe jako osvobození od kulturních a společenských tlaků, které by jinak bránily v seberealizaci.

Zatímco negativní svoboda je bytostně interpersonální, existuje tedy jako vztah mezi lidmi, pozitivní svoboda je naproti tomu intrapersonální – rozvíjí se a je pěstována uvnitř jedince samého. Tak jako se v násoskovi Georgeovi odehrává boj mezi jeho rozumnější stránkou a jeho přízemnějšími choutkami, v tomtéž smyslu předpokládá pozitivní pojem svobody určité rozdělení já na vznešenější část a nižší část. Znakem dosažení svobody je vítězství vznešené části já, která je (morálně, racionálně) lepší.

Zčásti patrně kvůli této koncepci rozděleného já, jejíž nevyslovenou přítomnost tu tušil, přistupoval Berlin k pozitivnímu pojetí svobody tak obezřetně. Vraťme se ke Georgovi: ta jeho část, která náležitě chápe, co je v jeho nejlepším zájmu, mý být tou vznešenější, racionálnější částí jeho já. Neokáže-li sám motivovat tuto část k tomu, aby získala navrch, mohl by potřebovat nějakou vnější pomoc – od lidí moudřejších než on a schopných lépe nahlédnout, jak by si měl počínat. Odtud už je jen malý krůček k tomu, abychom pociťovali právo George fyzicky oddělit od jeho láhve brandy. Jenže co lze v Georgově případě, je možné i na rovině státu, jak se Berlin obával: pod zástavou (pozitivní) svobody se vláda změní v tyranii vytyčující konkrétní cíl, kterého by společnost měla dosáhnout; upřednostňující u svých občanů určitý způsob života; určující, co by si měli přát, bez ohledu na to, co si přejí doopravdy. A to už vede ke zneužití svobody.

„Svobodo! Jaké zločiny se páchají ve tvém jménu!“ Toto zvolala madame Rolandová před svou popravou v roce 1793. Krutosti a výstřelky Francouzské revoluce jsou však jen jedním z příkladů hrůz páchaných ve jménu svobody – a to svobody pozitivního druhu. Podnětem hluboké nedůvěry Isaiaha Berlina vůči pozitivní svobodě byly nezměrné zločiny, k nimž ve 20. století došlo, zvláště zločiny spáchané Stalinem. Problém tu vychází z přesvědčení – oné nectnosti sociálního reformátora – že pro společnost existuje jen jediná správná cesta, jediný lék na její neduhy. Berlin sám s tímto názorem nesouhlasí, coby vášnivý zastánce pluralismu lidských hodnot. Existuje pluralita dober, tvrdil, tato dobra jsou rozdílná a neslučitelná a lidé jsou nuceni k radikální volbě mezi nimi. Berlinova liberální náklonnost k negativní svobodě vycházela z jeho názoru, že právě tento druh svobody podporuje prostředí nejvhodnější k tomu, aby lidé mohli určovat a utvářet svůj život prostřednictvím takových voleb.

Zdroj: Ben Dupré, Filosofie – 50 myšlenek, které musíte znát

Poznámky:

Jak je vidět, tak na svobodu můžeme nahlížet nejrůznějšími způsoby, přičemž každý si pod tím může představovat něco tak trochu nebo úplně jiného. Z filosofického hlediska zde byly zmíněny dvě základní pojetí svobody, negativní a pozitivní. V naší společnosti dnes zcela evidentně převažuje představa, že svoboda znamená dělat si, co chci, co mě zrovna napadne, abych ukojil své zpravidla primitivní konzumní potřeby, bez ohledu na to, jestli s tím nemá někdo nějaký problém. Pokaždé, když někoho upozorním, že dělá něco nepříjemného, následuje okamžitá reakce: „Máš problém?“ Inu asi by tu nějaký byl, ale netýká se jenom mě.

Na druhé straně tu jsou nejrůznější představitelé, sdružení, společnosti a podobná uskupení či organizace, které ve svém programu mají vetknutou jakoukoli násilnou, fundamentalistickou metodologii, jak lidem vnutit tu pravou svobodu, jež je zcela nevyvratitelně obsažena v jejich ideologii. Tato hnutí nás obvykle jako stádo ovcí vedou do nějaké totality, v níž se, dle jejich představ, budeme utápět v té správné a ničím nezpochybnitelné svobodě.

Zakončím to krátkým závěrem, jenž bude srozumitelný pouze těm, kteří viděli film Pátý element: Pokud nejsme schopni svou svobodu udržet v zájmu svého rozumného soužití, tj. respektovat svobodu druhých přiměřenými kompromisy, nastoupí totalitní jednotky, které ji nám nalinkuji způsobem, jenž nemůže skončit jinak než „Big Bada Boom“. Dostat se z toho můžeme pouze tím, že aplikujeme „Automatické mytí“. Když si klinete na horní obrázek, objeví se video, na němž je demonstrováno „Big Bada Boom“, „Automatické mytí“ si najděte sami.