Neviditelný čert

Při své večerní návštěvě nedaleké Galerie Butovice, v níž se nevystavují výdobytky umění, ale výdobytky konzumu, jsem opět zabrousil do stánku, v němž jsou tyto výdobytky obdařeny i nějakým tím duchovnem a jemuž se říká knihkupectví. Regály s populárně naučnými knížkami neobsahovaly nic, co jsem tam už při své poslední návštěvě nespatřil, a pokud ano, tak mě to zase nijak neoslovilo. Přesunul jsem se tedy k regálům s filosofickým obsahem. No a tam jsem ke svému údivu narazil na knížku od Theodora Ludwiga Wiesengrund-Adorna, o němž jsem zde již referoval v podobě Masová kultura I a Masová kultura II. Knížka obsahuje rozsáhlý soubor Adornových fragmentů, které byly sepsány v letech 1944-1947.

Abyste se mohli dostatečně vcítit do fragmentu, který jsem pro dnešek vybral a jenž se nazývá stejně jako název příspěvku, doporučuji přečíst si nejdříve perex u prvního výše zmíněného odkazu. I v tomto případě mi nezbývá než konstatovat, že Adornovy postřehy staré více jak šedesát let se s mírnými úpravami dají s velkým úspěchem naroubovat na dnešní dobu; s tím, že co Adorno spatřoval ve své době, je dnes o více než poznání dokonalejší.

Lucifer

Od té doby, co rozsáhlý distribuční aparát vysoce koncentrovaného průmyslu nahrazuje sféru oběhu, vede tato sféra podivnou postexistenci. Zatímco zprostředkovatelským zaměstnáním mizí ekonomická báze, stává se soukromý život bezpočtu lidí životem agentů a zprostředkovatelů, ba dokonce celou soukromou sféru pohlcuje záhadná podnikavost nesoucí všechny rysy podnikavosti komerční, aniž by vlastně bylo s čím obchodovat. Vystrašení lidé, od nezaměstnaného po prominenta, jenž na sebe v příštím okamžiku může přivolat hněv těch, jejichž investici zastupuje, věří, že se zalíbí exekutivě, která je v jejich očích všudypřítomná, jedině vcítěním, snaživostí, úslužnou pohotovostí, úskoky a záludnostmi, kvalitami obchodníka, a tak záhy již neexistuje žádný vztah, v němž by nešlo o „konexi“, žádné hnutí mysli, které by nepodléhalo předběžné cenzuře, zda se člověk neodchyluje od náležitého.

„Vztahům“, této kategorii zprostředkování a oběhu, se nikdy nedařilo nejlépe ve vlastní sféře oběhu, na trhu, nýbrž v uzavřených monopolních hierarchiích. Dnes se hierarchizuje celá společnost a neprůhledné vztahy se ustavují i tam, kde ještě existovalo zdání svobody. Iracionalita systému vychází najevo stejnou měrou v ekonomickém osudu člověka jako v jeho parazitní psychologii. Když ještě existovalo něco jako oddělování práce od soukromého života, jež jsme dříve znevažovali, nyní však po něm skoro truchlíme, hledělo se na člověka, který v soukromé oblasti sledoval účelné cíle, jako na nezpůsobného vetřelce. Dnes se jeví jako arogantní, podivný a nenáležitý ten, kdo se oddává soukromému životu, aniž by na něm bylo vidět účelné směřování. Člověk, který nic „nechce“, je téměř podezřelý: lidé nevěří, že by mohl být ku pomoci v boji o zrno, aniž by se legitimoval protipohledávkami.

Nespočet lidí bere za své povolání stav, jenž je důsledkem likvidace povolání. Jsou to milí lidé, všemi oblíbení, dobří přátelé, lidé spravedliví, humánně omlouvající každou sprostotu a nesmlouvavě zavrhující jako sentimentální každé neznormované hnutí mysli. Jsou nesnesitelní svou znalostí všech kanálů a odpadního systému moci, uhadují její nejskrytější rozhodnutí a živí se její čilou mocenskou komunikací. Nacházejí se ve všech politických táborech, i tam, kde odmítnutí systému platí za samozřejmé; vytvářejí tak laxní a zchytralý konformismus.

Často si získávají druhé jistou dobromyslností, soucitem a lidskou účastí: nezištností spekulace. Jsou chytří, vtipní, senzitivní a schopní rychlé reakce: přeleštili starého obchodního ducha výdobytky předposlední psychologie. Schopni všeho, i lásky, pokaždé ovšem nevěrné. Nepodvádějí z pudu, nýbrž z principu: i sebe sama hodnotí jako profit, jejž nepřejí nikomu jinému. S duchem jsou spřízněni volbou a záští: jsou pokušením pro přemýšlivé, ale i jejich nejhoršími nepřáteli. Právě oni se totiž jemně chápou posledních útočišť odporu, hodin oproštěných od požadavků mašinerie, a znetvořují je. Jejich opožděný individualismus otravuje to, co snad ještě zbylo z jedince.

Zdroj: Theodor W. Adorno, Minima Moralia – Reflexe z porušeného života

25.11.2013, 00:00:14   Publikoval Luciferkomentářů: 21