A máme tady první sobotu prosincových svátků klidu. Pro dnešní uklidnění jsem opět zašmátral do zde již téměř profláknuté Adornovy knížky o reflexi z porušeného života. Dnes to bude vcelku žensky prosté. V germánských bájích je ještěrka původně princezna, jež byla zakleta do zvířete za svou marnivost. Takže si to děvčata užijte.
Lucifer
Fantazie se rozněcuje na ženách, jimž se právě fantazie nedostává. Nejbarvitěji září gloriola těch, které jsou plně obráceny navenek a jsou zcela střízlivé. Jejich atraktivnost vychází z toho, že jim chybí vědomí sebe sama, ba já vůbec: Oscar Wilde pro to vynalezl výraz Sfinga bez hádanky. Připomínají tento symbol: čím ryzejší je jejich třpyt, nerušený jakýmkoli vnitřním hnutím, tím podobnější jsou archetypům, Preziose, Peregrině, Albertině (Poznámka překladatele zdroje: „Preziosa“, hrdinka stejnojmenné hry od P.-A. Wolffa zhudebněné Carl Maria von Weberem; „Peregrina“, hlavní postava cyklu milostných básní od E. Mörika; „Albertina“, milenka vypravěče v Proustově Hledání ztraceného času.), které dávají tušit, že veškerá individuace je právě jen třpytivé zdání, a které přesto vždy znovu nutně zklamávají tím, čím jsou. Jejich život vnímáme jako obrázek nebo jako nekonečnou dětskou slavnost, a tím se na jejich ubohé empirické existenci dopouštíme bezpráví.
Theodor Storm to vyjádřil v temném dětském vyprávění Pole Poppenspäler:
Fríský hoch se zamiluje do dcerky potulných herců z Bavorska.
„Když jsem se otočil, spatřil jsem, že mi jde v ústrety dívka v červených šatičkách; a opravdu, byla to malá loutkoherečka; i přes její vybledlé šaty jsem si připadal, jako by mě obklopovala pohádková záře. Sebral jsem odvahu a oslovil ji: ‘Nechceš se projít, Lízo?’
Nedůvěřivě si mě přeměřila černýma očima. ‘Projít?’ pomalu zopakovala. ‘Ale jdi – ty jsi chytrák!’
‘Kam bys tedy chtěla?
‘K soukeníkovi chci!’
‘Chceš si koupit nové šaty?’ zeptal jsem se dosti neohrabaně.
Hlasitě se zasmála. ‘Ale jdi! Chci jenom hadry!’
‘Hadry, Lízo?’
‘Jistě! Potřebuju jenom pár zbytků na šaty loutek; moc to nestojí.’“
Chudoba má Lízu k tomu, aby za své brala to, co je ošuntělé – „hadry“ – byť by sama chtěla něco jiného. Nechápe nic, co neospravedlňuje praktický užitek, a s nedůvěrou na to pohlíží jako na cosi přemrštěného. Fantazie se chudoby neomaleně dotýká. Ošumělost má totiž kouzlo pouze pro pozorovatele. Fantazie ovšem potřebuje chudobu, které ubližuje: štěstí, jemuž se oddává, je vepsáno do rysů utrpení. Tak se de Sadova Justina, řítící se z jedněch muk do dalších, nazývá notre intéresante héroine (naše skvostná hrdinka), a stejně tak je Mignon v okamžiku, kdy je bita, označena za skvostné dítě.
Pohádková princezna a děvče dostávající výprask jsou, aniž to ovšem tuší, jedna a táž dívka. Vidíme to i ve vztahu severských národů k jižním: zámožní puritáni nikoli náhodou hledají u brunetek z ciziny to, co jimi komandovaný běh světa upírá nejenom jim, ale tím spíše i vagantům. Usedlý člověk závidí nomádům hledání nespasených pastvin a žebřiňák je pro něj dům na kolech, jehož drkotání provázejí hvězdy. Infantilita, fixovaná v pohybu nazdařbůh, v nešťastně nespojitém, v momentálním puzení žít dál, reprezentuje to, co není znetvořené, naplnění, a přece je vylučuje, neboť se niterně rovná sebezáchově, od níž domněle vysvobozuje.
Takový je kruh měšťácké touhy po naivitě. Bezduchost těch, jimž na okraji kultury každodenní život brání v sebeurčení, jejich půvab a útrapa zároveň, se v očích lidí náležitě zaopatřených, kteří se od kultury naučili stydět se za duši, stává její fantasmagorií. Láska se ztrácí v bezduchém jako v šifře oduševnělého, protože živí jsou jí jevištěm zoufalé touhy po spáse, která je jen pro ztracené: láska získává duši teprve tehdy, když sama duše chybí. Lidský je pak právě výraz očí, jenž se, vzdálený reflexi já, nejvíce podobá výrazu zvířete. Nakonec je duše sama touhou neoduševnělého po spáse.
Zdroj: Theodor W. Adorno, Minima Moralia – Reflexe z porušeného života
07.12.2013, 00:00:36 Publikoval Luciferkomentářů: 2