Neviditelný čert

Zítra začínají Svátky slunovratu, Vánoce k tomu taky patří, ačkoli jsou takovým novým křesťanským přídomkem svátků, kdy se v dávných časech na severní polokouli planety Země vítal návrat slunečního svitu. Den se už nebude zkracovat, ale prodlužovat; až někdy téměř do první půli ledna ovšem takřka neznatelně. Svátky slunovratu, Prosincové čertí hrátky, budou náležitě vnímány i na Neviditelném čertovi. Před jejich započetím jsem přichystal ještě jeden malý Adornův filosofický fragment, který se týká vandalů všeho kulturního v nás. No a pak už to může začít. 

Lucifer

Chvat, nervozita a těkavost, které se objevily se vznikem velkoměst, se nyní epidemicky šíří jako kdysi mor a cholera. Vycházejí přitom najevo síly, o kterých chodci v devatenáctém století, strkající se v davu, nemohli ani snít. Všichni musejí mít neustále něco v plánu. Je třeba vyčerpat volný čas. Ten se plánuje, využívá, vyplňuje se návštěvou všemožných výstav nebo alespoň co možná nejprudším pohybem vpřed. Stín toho všeho dopadá na intelektuální práci. Člověk ji vykonává se špatným svědomím, jako by šla na úkor nějakých naléhavých, třebaže imaginárních činností. Aby se sama před sebou ospravedlnila, praktikuje se s gestem horečného shonu, tlaku, provozu v časové nouzi, jež stojí v cestě jakékoli rozvaze, a překáží tedy i této práci samé.

Jako by intelektuálové často rezervovali své vlastní produkci právě jen ty hodiny, které jim zbydou po povinnostech, jednáních a nezbytných zábavách. Protivné, ale do jisté míry i racionální je i to, že na prestiži získává ten, kdo může sám sebe prezentovat jako tak důležitého člověka, že musí být všude. Stylizuje svůj život se záměrně špatně hranou nespokojeností jako jeden jediný acte de présence (akt přítomnosti). Potěšení, s nímž odmítá jedno pozvání s tím, že už přijal jiné, svědčí o vítězství v konkurenci. Stejně jako v tomto případě opakují se obecné formy výrobního procesu v osobním životě, resp. v pracovních oblastech, jež se oněm formám vymykají.

Celý život má vypadat jako zaměstnání a touto spodobou skrývat to, co ještě není bezprostředně věnováno výdělku. Úzkost, která se zde projevuje, však pouze odráží úzkost mnohem hlubší. Nevědomé inervace, které vedle myšlenkových procesů slaďují individuální existenci s historickým rytmem, zaznamenávají vyvstávající kolektivizaci světa. Poněvadž ovšem integrální společnost v sobě jednotlivce pozitivně nepřekonává, ale spíše je stlačuje do amorfní a poddajné masy, děsí se jedinci procesu, jímž budou pohlceni a který vnímají jako nevyhnutelný.

Doing things and going places (všechno vyřídit, zařídit, oběhnout) je pokus senzoria vytvořit jakousi ochranu přede podrážděním z hrozící kolektivizace, nacvičit si ji tím, že se člověk právě v hodinách zdánlivě přenechaných svobodě zaškoluje za člena masy. Jeho technikou je přitom pokud možno zvýšit riziko. Člověk žije jaksi ještě horší život a s ještě menším já, než jaký bude muset – jak se domnívá – jednou žít. Hravou přemírou se učí sám sebe vzdát, aby mu pak skutečný život bez já nepřipadal těžší, ale naopak snazší.

Má naspěch, protože při zemětřesení už zvony zvonit nebudou. Pokud se nezapojil, pokud neplave s proudem lidí, bojí se jako při opožděném vstupu do totalitární strany, že propásne možnost a přivolá na sebe pomstu kolektivu. Pseudoaktivita je krytí zad, výraz ochoty k sebeobětování, které se zdá být jedinou zárukou sebezáchovy. V adaptaci na krajní nejistotu kyne jistota. Lidé ji chápou jako něco na způsob propustky, která jim dovoluje co možná nejrychleji se dostat jinam. Ve fantastické lásce k autům spoluzaznívá pocit fyzického bezdomovectví. Tento pocit spočívá v základu toho, co si měšťáci neprávem zvykli nazývat útěk před sebou samým, před vnitřní prázdnotou.

Kdo chce jít taky, nesmí se lišit. Samotná psychologická prázdnota je teprve výsledkem falešné společenské absorpce. Nuda, před kterou lidé utíkají, pouze zrcadlí proces úprku pryč, jímž jsou dávno jati. Jedině proto se udržuje při životě monstrózní zábavní aparát, aniž by komukoli přinášel radost. Kanalizuje touhu být u toho, která by jinak bez volby, anarchicky, v podobě promiskuity nebo divoké agrese, šla po krku kolektivu, jenž ovšem netvoří nikdo jiný než tito lidé.

Podobají se toxikomanům. Přesně reagují na dislokaci lidstva: od temného stírání rozdílu mezi městem a venkovem přes likvidaci domova, přesuny milionů nezaměstnaných až po deportace a přesouvání národů na zpustošeném evropském kontinentě. Co bylo na všech kolektivních rituálech od dob mládežnického hnutí nicotné, bezobsažné, se dodatečně ukazuje jako předtucha mocné dějinné rány. Nespočetní lidé, náhle propadající jako narkotiku vlastní abstraktní kvantitě i mobilitě a odchodu z místa do davu, jsou rekruty stěhování národů, v jehož zdivočelém pohybu se naše moderní konzumní dějiny chystají zdechnout.

Zdroj: Theodor W. Adorno, Minima Moralia – Reflexe z porušeného života

20.12.2013, 00:12:57   Publikoval Luciferkomentářů: 6