Včerejší Stellin příspěvek na téma Ona a on mě zcela nečekaně tak nějak rozhodil. Důvod netkví v podstatě toho příspěvku, nachází se za zcela jiným obzorem, ačkoli oba obzory mají něco dost bytostně společného. Když jsem ho redigoval, vloudila se mi do mysli písnička, kterou jsem nalezl někdy před třemi roky; a to byl právě ten kamínek, který mě dorazil. Nehodlám to zde jakýmkoli způsobem rozebírat; kdo se tady pohybuje delší dobu, tomu se v hlavě možná rozbřeskne. Přesto jsem se rozhodl, že na to nějak navážu. Při jízdě metrem jsem listoval Adornovými fragmenty a do oka mi padla Zlatá brána; i řekl jsem si, že tohle je ten hřebíček, který bych mohl do bedničky onoho nekonečně se opakujícího a stále stejného příběhu On a ona závěrečně zatlouci. Tož vězte, že:
Lucifer
Tomu, kdo je bolestně dotčen či odstrčen, se věci ukazují stejně jasně, jako když v akutních bolestech vnímá vlastní tělo. Poznává, že v nitru zaslepené lásky, která je nevědoucí a musí nevědoucí zůstat, žije požadavek nezaslepeného. Zakusil bezpráví; z něhož vyvozuje svůj právní nárok, a zároveň jej musí zavrhnout, poněvadž to, co si přeje, může vzejít jedině ze svobody. V této nouzi se ten, kdo byl odvržen, stává člověkem.
Stejně jako láska nevyhnutelně prozrazuje, že obecné tkví ve zvláštním a jedině v něm se jeho důstojnosti dostává zadostiučinění, vede nyní obecné jako autonomie bližního proti lásce smrtící útok. Právě odmítnutí, v němž se prosadilo obecné, se jedinci jeví tak, že je obecným vyloučen; člověk, který ztratil lásku, se cítí všemi opuštěn, proto pohrdá útěchou.
V absurditě odmítnutí začíná cítit nepravdu veškerého pouze individuálního naplnění. Tím se však probouzí k paradoxnímu vědomí obecného: nezcizitelného a nežalovatelného lidského práva být milován milovanou, a vice versa.
Svou prosbou, která není založena na žádném titulu ani nároku, apeluje na neznámou instanci, jež mu z milosti mé přiřknout to, co mu patří, a přece nepatří. Tajemstvím spravedlnosti v lásce je překonání práva, k němuž láska poukazuje svou nejazykovou tvářností.
Tak musí ošálená,
pošetilá vždy být šílená láska…
(Úryvek z básně Johanna Christiana Friedricha Hölderlina Slzy)
Zdroj: Theodor W. Adorno, Minima Moralia – Reflexe z porušeného života
08.01.2014, 00:00:11 Publikoval Luciferkomentářů: 9