Úsudky jsou cihly, z nichž se stavějí filosofické teorie, a logika je jako sláma, která tyto filosofické vepřovice vyztužuje. Dobré myšlenky mají jen malou hodnotu, pokud je nepodpírají dobré argumenty – myšlenky potřebují rozumové zdůvodnění a takové zdůvodnění nelze řádným způsobem provést bez pevného a přísného logického základu. Argumentaci, která je podložena jasným způsobem, lze podrobit hodnocení a kritice a právě tento proces reakcí, revizí a vyvracení posouvá vývoj filosofie kupředu.
Lucifer
Úsudek je racionální přechod od přijímaných východisek (premis) k tvrzení, které má být dokázáno či prokázáno (k závěru). Premisy jsou výchozí výroky, které musí být akceptovány alespoň předběžně, aby se mohl úsudek uskutečnit. Premisy mohou být zakotveny různými způsoby, čistě logicky nebo na základě evidence (tj. empiricky), nebo samy mohou být závěry předchozích úsudků; v každém případě ale musí čerpat podporu odjinud než ze svého vlastního závěru, aby nebyl úsudek kruhový. Postup od premis k závěru je postupem odvozování a síla odvození určuje i sílu celého úsudku. Rozlišování dobrých odvození od špatných je hlavním úkolem logiky.
Logika je věda analyzující úsudky a stanovující principy či předpoklady pro korektní odvození. Jako taková se nezabývá konkrétním obsahem úsudků, nýbrž jejich obecnou strukturou a formou. Takže z úsudku „Všichni ptáci jsou opeření; červenka je pták; tedy červenka je opeřená“ získá logik pomocí abstrakce formu „Všechna F jsou G; a je F; tedy a je G“, v níž konkrétní pojmy nahradil symboly a sílu odvození lze určit nezávisle na tom, čeho se úsudek týká. Kdysi se logická zkoumání soustřeďovala v první řadě na jednoduché úsudky tohoto typu (sylogismy), ale od počátků 20. století se logika proměnila v mimořádně jemný a složitý nástroj analýzy.
Až o konce 19. století se ubírala logická věda jen s drobnými příkrasami stále po téže cestě, na níž ji vyslal před více než 2000 lety Aristotelés. Za model správného uvažování byl vzat sylogismus, odvození sestávající ze tří výroků (dvou premis a závěru), jehož nejslavnějším příkladem byl úsudek „Všichni lidé jsou smrtelní; Řekové jsou lidé; tedy Řekové jsou smrtelní“. Sylogismy byly vyčerpávajícím způsobem roztříděny podle své „formy“ a „figury“ tak, aby bylo možno rozlišit platné typy sylogismů od neplatných. Omezenost tradiční logiky odhalil přesvědčivým způsobem ve svých pracích německý matematik Gottlob Frege, který zavedl pojmy jako kvantifikátor a proměnná, díky nimž má moderní „matematická“ logika (takto se nazývá proto, že na rozdíl od tradiční logiky dokáže reprezentovat i veškeré matematické uvažování) mnohem větší záběr a sílu.
Výše uvedený příklad o opeřených ptácích je ukázkou deduktivního úsudku. V tomto případě závěr vyplývá z premis (vynucují si jej) a úsudek má status úsudku „platného“. Jsou-li premisy platného úsudku pravdivé, zaručuje to i pravdivost závěru, úsudek je tedy „korektní“. Závěr deduktivního úsudku je implicitně obsažen v premisách; jinými slovy, závěr „nepřekračuje“ své premisy a neříká nic více, než co je vyjádřeno v nich samých. Lze to podat také tak – což dokládá logické základy deduktivního úsudku – že nelze přijmout premisy a zároveň odmítat závěr, aniž bychom si protiřečili (tj. upadli do sporu).
Druhým hlavním způsobem přechodu od premis k závěru je indukce. Typickým induktivním úsudkem je odvození obecného zákona či principu z dílčích pozorování toho, jak se věci na světě mají. Tak například z určitého množství pozorování toho, že savci rodí živá mláďata, lze induktivně odvodit, že to dělají všichni savci. Takový úsudek nikdy nebude platný (tedy způsobem, jakým mohou být platné deduktivní úsudky) v tom smyslu, že jeho závěr nevyplývá z jeho premis nutně; jinými slovy, premisy mohou být pravdivé, ale závěr nepravdivý (jako v uvedeném případě, kde nepravdivost závěru dokládá existence vejcorodých savců, například ptakopyska). Důvodem je to, že induktivní usuzování vždy překračuje své premisy, které nikdy daný závěr nevynucují, nýbrž ho jen podporují nebo zvyšují do určité míry jeho pravděpodobnost. Mezi induktivní úsudky tedy patří různé druhy zobecnění a extrapolací: z konkrétního na obecné; z pozorovaného na to, co pozorováno není; z minulých a přítomných událostí či situací na události či situace budoucí.
Induktivní uvažování je přítomno všude a neobejdeme se bez něho. Nemohli bychom žít naše každodenní životy bez toho, abychom využívali vzorce a souvislosti vypozorované v minulosti a přítomnosti k formulování předpovědí o tom, jak to buse vypadat v budoucnosti. Popravdě, za paradigmatické případy indukce jsou často považovány vědecké zákony a předpoklady. Ale má naše induktivní odvozování nějaké rozumné zdůvodnění? Skotský filosof David Hume se domníval, že ne - podle něj naše spoléhání na indukci nemá žádný rozumový základ. Podle jeho argumentace se induktivní uvažování zakládá na víře v „uniformitu přírody“, podle níž předpokládáme, že budoucnost bude za relevantně podobných podmínek připomínat minulost. Ale jaké důvody pro takový předpoklad můžeme mít, kromě důvodů induktivních? A lze-li předpoklad uniformity přírody zdůvodnit pouze takto, pak jej nelze – nekruhově – použít pro obhajobu indukce.
V podobném duchu se někteří pokoušeli zdůvodnit indukci na základě jejích minulých úspěchů: prostě tím, že funguje. Ale předpoklad, že bude fungovat i nadále v budoucnosti, lze z jejích minulých úspěchů odvodit pouze induktivně, takže takový úsudek se vůbec nikam nepohne. Podle Humeova názoru je tomu tak, že si nemůžeme pomoci, abychom induktivně neuvažovali (a Hume ovšem nenaznačuje, že bychom takto uvažovat neměli), ale trvá na tom, že je to věcí našeho zvyku a sklonu a že to nemá rozumové zdůvodnění. Takzvaný „problém indukce“, zanechaný nám Humem, je zvláště kvůli svému dopadu na základy věd dodnes předmětem živé debaty.
Na závěr tohoto prvního dílu o logice z filosofického hlediska se pojďme podívat na jeden pozoruhodný paradox, jenž je zároveň klamným argumentem. V dalších asi dvou dílech se jich zde objeví ještě několik. Tenhle je ale z nich ten nejmorbidnější:
„Vězeň bude oběšen za úsvitu nejpozději příští sobotu a předem mu nebude znám den, kdy bude rozsudek vykonán.“ To zní hrozivě, ale vychytralý vězeň přišel na uklidňující úvahu. „Nemohou mě pověsit v sobotu, protože to už bych předem věděl, kdybych byl v pátek pořád naživu. Ale nemůže to být ani v pátek, protože bych to věděl, kdybych byl ve čtvrtek stále naživu…“ Takto se propracovává den po dni zpět až k přítomnému okamžiku a s úlevou zjišťuje, že poprava se vůbec konat nemůže. Je to tedy pro něho trochu šok, když ho i přesto skutečně oběsí, a to příští úterý.
Je to paradox nebo klamný argument? Inu, nejspíš oboje. Příběh (známý jako paradox předpovědi) je paradoxní, protože zdánlivě bezchybný sled úvah vede k závěru, který je zjevně nepravdivý, jak vězeň ke své lítosti zjistí. Paradoxy typicky sestávají ze zdánlivě korektních úsudků, které na první pohled vedou ke sporným nebo jinak nepřijatelným závěrům. Někdy je takový závěr nevyhnutelný, což může vyžadovat přezkoumání různých původních přesvědčení a předpokladů úsudku; nebo může být nějaký omyl (chyba v uvažování) objeven v samotném postupu úsudku. Tak či onak si paradoxy vyžadují filosofickou pozornost, protože vždy poukazují na konfúze a nekonsistence v našich pojmech a úvahách.
Zdroj: Ben Dupré, Filosofie – 50 myšlenek, které musíte znát
18.01.2014, 00:00:17 Publikoval Luciferkomentářů: 6