.:: Neviditelný čert ::.

Tanec kostlivců

rubrika: Filosofický koutek

Od dob Beethovenovy 9. symfonie se cosi stalo.

Lucifer

Ač je užito po formální stránce celkem týchž hudebních prostředků, tj. týchž rytmů, zrychlených temp atd., tato "odpočinková" věta přestává znít radostně, ba najednou z ní vystupuje jakási podivná hrůza. Vypadá to tak, že od dob Beethovenových začali hudebníci jakožto lidé zážitků - resp. ti z nich, kteří pronikali nejhlouběji - vystihovat to, k čemu se lidé pojmového myšlení dostali až o několik generací později, totiž že právě ono běžné radostné veselí lidské společnosti se začíná měnit v jakýsi tanec kostlivců, a to nejen v představivosti našich snů, v jakousi bláznovskou orgii na pokraji propasti. Skrze rozpoutanost lidské touhy po štěstí ke katastrofě...

Dvě století po Beethovenově narození jsou jeho díla uváděna znovu a znovu po celém světě: zároveň se však vůbec veškeré směry snažící se získat širší ohlas, vliv, případně i moc, ba moc absolutní, bez kritiky a rivality, dovolávají "radostného a šťastného života"... Umožní jej prý všem. Ale i bez zřetele k propagaci, jež z komerčních důvodů nabízí lidem jen průměrné veselí a zábavu, udržujíc tak lidi v jejich hloupém životě ze dne na den, většina lidí vedle nezajímavé a nudné práce už se jen chce bavit, ano ona chce "být bavena"; myslit na něco vážného a znepokojivého prostě nechce, předem odmítá dostat o čemkoliv "nezábavném" nějaké informace.

Vstupem do vesmíru se člověku nijak neotevřela perspektiva "božská", i když si cosi podobného lidé namlouvali, ale co do stavu naší planety se opravdu rozevřela perspektiva "démonická", perspektiva sebezničení člověka. Zatímco přeměnu řeky ve stoku rozezná snadno každý, u člověka samého jsou projevy devastace těžko rozeznatelné, vědomí si je buď nedovede, nebo ani nechce přiznat, takže najednou vzniká příznačná situace, kdy člověk sama sebe považuje za ideál zdraví a lidskosti, ačkoliv je ve skutečnosti nositelem jisté zkásonosné moci. Člověk se stává spíše bytostí spíše skleníkovou než přírodní, statisíce jedinců vlastně věnují převážnou část svého času a životní energie boji s vlastními nemocemi, ale po statisících již lidé také podléhají a končí sebevraždou nebo šílenstvím.

Především by však musela být vůle to zvládnout, vytrvalost a úsilí o to a statečnost v zápase o to zakoušet i bolesti a utrpení. To vše jsou již vlastnosti mravní - a právě těch se dnes především nedostává, Vyskytují se sice i dnes příklady mimořádné lidské statečnosti a obětavosti, kdy např. člověk nasadí vlastní život pro záchranu neznámého topícího se dítěte. Ale průměr dnešního lidstva - alespoň v tzv. "vyspělých" zemích (podivná vyspělost!) - je zachvácen pasivitou, ba jakousi letargií, alespoň pro všechno, co překračuje ryze individuální horizont jedincův. Lidé chtějí po miliónech především vlastní "štěstí".

Ani tohle jsem nenapsal, nýbrž filosof Milan Machovec. Napsal bych to však velmi podobně, i když zřejmě ne tak filosoficky literárně. Někdy bych si možná mohl hrát na filosofa, ale ve skutečnosti jsem fyzickým pozorovatelem. Nicméně Milan Machovec jako by psal přímo z mé duše. Na Čertovi jsem ho jednou zmínil, a to jako strejda Podger, který s ním jel metrem. Tehdy to dopadlo dost katastroficky - zkrátka jsem ho nedočetl, poněvadž mi upadl na koleje metra. Po dvou a půl měsících jsem tam upadl sám. A včera jsem ho opět nalezl v Neoluxoru. Knížka se jmenuje Filosofie tváří v tvář zániku. Nehodlám zaniknout, ale proti tanci kostlivců se hodlám jednoznačně postavit.