Úvahy o dějinách lidstva jsou často poplatné ideologiím. Mnohé kulturně historické práce vycházejí z premisy, že pokrok lze chápat jako základní prvek vývoje obecně a sociokulturního vývoje zvlášť. Lucifer
Každá ideologie se skládá z mnoha prvků a je minimálně tvořena těmito stavebními kameny:
Ideologie musí vykazovat nadlidského, božského nebo alespoň pseudobožského původce, což ale neznamená, že by tento průvodce musel mít personifikovanou podobu, protože stejnou službu prokáže odkaz na vnitřní dějinnou zákonitost.
Ideologie musí vyplnit prázdnotu, kterou pociťuje bezradný subjekt ve světě plném nebezpečí a postrádajícím zjevný smysl i účel. Musí tedy uspokojovat lidský požadavek harmonie, naplňovat lidskou potřebu metafyzična.
Ideologie si většinou dělá nárok na věčnou platnost. Je výhodou, jestliže se její reprezentanti mohou odvolávat na věčné hodnoty, na stálé opakování téhož, na univerzální platnost norem atd. Tím totiž vzniká dojem, že vše může být jedině a pouze tak.
I když každá konstrukce ideologického učení je sama o sobě nedokazatelná, přesto všechny působí vždy neotřesitelně, vznešeně a celistvě.
Ideologové v poslední době navíc pracují s nárokem na vědeckost. Čím jim kdysi byla spasitelská církev, tím je jim nejpozději od 19. století věda. Ideologové počítají s tím, že vědě lidé důvěřují. Proto se dnes i tak fanatičtí stoupenci víry ve stvoření jako kreacionisté rádi halí do pláštíku vědy a o své ideologii hovoří jako o creation science. Ideologizace vědy se jasně objevuje v biologii a jejich hraničních oblastech, zvláště ve spojitosti s renesancí víry ve stvoření. Jak ukazuje sociální darwinismus, ideologická interpretace vědeckých (především biologických) výroků, teorií, modelů atd. je takříkajíc stará vesta, což ale neznamená, že je dnes méně nebezpečná. Víra v pokrok se sice obejde bez božského původce, ale jako každá ideologie potřebuje aspoň obecný (přírodní) zákon. Víra v pokrok si osobuje nárok na věčnou platnost, a také se zdá být neotřesitelná: Všechno, co se na tomto světě stane, může sloužit vyššímu účelu, totiž pokroku (tím lze "ospravedlnit" dokonce i sadistické činy). A ideologie pokroku sdílí se všemi dalšími ideologiemi ještě něco: přesvědčení, že teď sice všechno dokonalé ještě není, ale v budoucnu bude. Na omluvu nepříjemností zvedají všichni ideologové prst a míří jím do budoucnosti, aby tak odvoláním na lepší zítřek učinili zdánlivě snesitelnější přítomnost. Stačí jen občas se zaposlouchat, co hlásají řečníci v politických projevech, co oznamují politikové v televizních interview a agitátoři nejrůznějších politických stran. Ještě se nestalo, aby nějaký vůdce politické strany opomněl poukázat na závažnost budoucnosti a probudit naděje na příznivou budoucnost, které však mají jen jeho voliči. Ovšem budoucnost nám malují a na přítomnost dávají zapomenout nejen politikové, nýbrž i banky, pojišťovny a jiné instituce, kterým jde jen o naše blaho. Pokud je zapotřebí přesná předpověď byť na pouhých pár měsíců, tam sice selhávají i ty nejbystřejší hlavy, ale přesto se zdá, že v politice, ekonomice a reklamě pracují lidé, kteří díky božímu vnuknutí přesně vědí, co se bude dít v příštích letech i desetiletích. Nejlepší by ale bylo, kdybychom od základu změnili sami sebe. Potřebujeme zkrátka "nového člověka". V Orwellově strhujícím románu 1984 je na nejlepší cestě k vytvoření tohoto člověka strana, která proto manipuluje zákony, neustále ukazuje v lepším světle současnost než minulost a svým věrným prorokuje lepší budoucnost, pakliže ale budou důvěřovat "Velkému bratrovi", budou ho milovat a nenávidět své (pomyslné) nepřátele. Orwell si - pod dojmem nacistického režimu a stalinismu - uvědomil, že všechny ideologie vkládají naděje v očekávání spásy člověka a že většinou lidí lze pomocí více či méně chytrých metod manipulovat jen proto, že doufají v lepší budoucnost. Ideologie pracují s lidským očekáváním. Ještě lepší je, lze-li prokázat, že v minulosti pokroku stále jen přibývalo, protože pak je přece možné totéž očekávat i do budoucna. Vcelku vzato tu jde o víru, že dějiny jsou jaksi vypočitatelné, že budoucnost se dá předvídat. Co se týká budoucnosti, ta se nám, jak již víme, bude plánovat tím snáz, čím lépe poznáme svou minulost a čím lépe z ní dokážeme vyvodit obecné zákonitosti vývoje. Kdyby evoluce všeobecně měla nějaký cíl, byl by "pohled na budoucnost" bezpochyby ještě jednodušší. Jen ještě ten cíl odhalit. Jsou tací, kteří se domnívají, že ho opravdu našli, a pak nám prorokují například "vyšší typ života". Ať tak či onak, je jisté, že každý pokrok v tichosti předpokládá předvídatelnost a vypočitatelnost budoucnosti. Nesmí však zapomínat na jeden zásadní rozdíl mezi organickou a kulturní evolucí: organické druhy se vyvíjejí postupně, jeden z druhého, zatímco kultury mohou srůstat. Zatímco jeden organický druh se od druhého nemůže učit, příslušník určité kultury se bez problému může lecčemu přiučit od členů jiných kultur. Otázkou je, jak dlouho hodláme tuto kulturní pestrost ještě zachovat navzdory "syntéze", která navíc dnes vlivem komunikační techniky probíhá rychleji. Četnými utopiemi obchází strašidlo jednotného, respektive sjednoceného lidstva. Mnohé naděje se přitom zjevně nepřestávají upínat k možnosti genetické manipulace, která by nakonec nutně připouštěla pouze jediný lidský typ, jenž by pak ani žádnou kulturní mnohotvárnost nepotřeboval. Dnes už lidstvo sotva bude tak hloupé, aby stálo o každý projekt budoucnosti; jednotlivec je totiž přesvědčen o svých určitých právech a nehodlá se o ně nechat připravit. Prorokové lepších světů se však chytají právě těchto práv a slibují, že je v bližší či vzdálenější budoucnosti naplní v rámci jiného, lepšího světa. Je-li pokrok nepřetržitý, ale pomalý proces, pak je třeba se smířit s tím, že k tomu, aby nás dovedl tam, kde nás chtějí mít prorokové lepších světů, vyžaduje svůj čas. K tomu se pěkně hodí úryvek vtipné, byť ne zcela povzbudivé knížky Stvoření od Franka Ferrucciho, v níž popisuje svůj život sám Bůh. Dovídáme se, jak to s ním bylo po Kristově smrti a jaký se ho ve světě bez proroků zmocnil pocit: Došlo mi, že prorokové byli jako mí otcové, od nichž jsem očekával odpovědi na otázky života a lidského osudu. Potřeboval jsem mít jistotu a oni mi s výrazem, že poslouchají mé příkazy, vkládali do úst předpisy a zákazy, na které jsem ani nepomyslel. Mým jménem zabíjeli a nechávali se zabíjet. Když jsem chtěl dospět, musel jsem je požádat o svolení. Jednoho rána jsem odešel z domova, rozhodnut, že si půjdu vlastní cestou. Bez proroků a emisarů mi svět připadal strašně velký. Zdroj: Franz M. Wuketits, Přírodní katastrofa jménem člověk.
23.05.2011, 01:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 28