ÓM - Cesta univerzality V

rubrika: Filosofický koutek


Přicházím s posledním, pátým dílem seriálu o mystické slabice ÓM, cestě univerzality. Knížka, ze které zde cituji, má pět hlavních kapitol (dílů) - první čtyři mají v názvu jedno slovo mantry ÓM MANI PADME HÚM a pátá má v názvu celou mantru, která má šest slabik. Abych tento seriál završil stejně mystickým počtem dílů, přidám ještě jeden navrch, ve kterém ocituji dva příběhy ze druhé kapitoly MANI, cestě sjednocení a vnitřní rovnosti. K ostatním kapitolám se možná ještě někdy vrátím. Zakončeme však nejdříve základní slabiku, která stojí na počátku cesty bódhisattvy:

Lucifer


om.jpgBódhisattva nemá ctižádost poučovat jiné, provádí to svým vlastním příkladem, sleduje svou životní dráhu, aniž by přitom spustil z očí blaho svých bližních. Tak zraje pro svůj vznešený cíl a pozvedá ostatní ke své vlastní úrovni. Žádná oběť na této cestě, kterou přinášíme pro pokrok ostatních, není marná, i kdy není rozpoznána nebo je dokonce zneužita těmi, kterým byla přinesena. Každá oběť je aktem zřeknutí se, vítězstvím nad sebou samým, a proto osvobozujícím činem. Čím více se od svého ega osvobozujeme, tím více boříme zdi svého vězení, které jsme si sami vytvořili. Světelná síla a projasnění naší bytosti bude tím větší, čím přesvědčivější bude síla našeho života. To je to, čím pomáháme druhým - je to více nežli pouhá filantropická činnost a více nežli zbožná slova a kázání.

Nikdy bychom neměli vnucovat mravní převahu našich dobrých skutků jiným, nýbrž jednat spontánně, z přirozené nesobeckosti, která vyplývá z poznání solidarity všeho živého a z neopakovatelné zkušenosti jednoty získané v meditaci, zkušenosti, jejíž univerzální povaha byla vyjádřena v slabice ÓM. To bylo poznání solidarity, které Milaräpa považoval za základ mravního jednání a za ctnosti bódhisattvů. To bylo poznání, i když ještě nedokonalé, ale ponenáhlu se vyjasňující, které poznal Buddha ve svých předchozích existencích na cestě k osvícení a které mu přikazovalo vzdát se bezprostředního osvícení (po setkání s Buddhou minulých časů).

Buddha se tohoto osvícení vzdal, aby prostřednictvím utrpení a zkušeností z nesčetných zrodů vyvinul dokonalé buddhovství a získal v praxi ctnosti bódhisattvů. To vše mu umožňovalo dosáhnout nejvyššího cíle nejen pro sebe, ale i pro dobro nesčetných jiných bytostí. Toto poznání přimělo Buddhu vrátit se od stromu poznání zpět do světa, aby zvěstoval nauku světla a každé bytosti ukázal její vlastní schopnost dojít k osvícení (bódhičitta). Z každé bytosti se zrodí bódhisattva, vznikne-li tato schopnost a vědomá síla.

Teprve když se buddhisté začali vědomě obracet k Buddhově postavě, jejíž život a skutky byly vyjádřeny v jeho učení, a vymanili se z četných vzájemně se potírajících sekt, stal se buddhismus světovým náboženstvím. Postava Buddhy a hluboká symbolika jeho historického i jeho legendárního života má pro lidstvo větší význam, nežli všechny filosofické soustavy a abstraktní abdidharmy, které z nich vyplývají. Může existovat hlubší demonstrace nesobectví, je něco hlubšího, než nauka o "ne-já" (anátmaváda), osmidílná spásná cesta, čtyři vznešené pravdy a zákon o závislém vznikání, osvícení a osvobození?

"Co bylo vždy nejvyšším květem lidského ducha, nechť se obrátí k dobru všech!" To je smysl bódhisattvova slibu.

Právě tak jako si umělec bere příklad pouze z velkých mistrů, tak každý, kdo chce duchovně postoupit, musí se obrátit k nejvyššímu ideálu, který je schopen pochopit. To ho podnítí ke stále většímu úsilí. Nikdo nemůže předem říci, kde leží hranice jeho síly. Je mnohem pravděpodobnější, že je to samotná intenzita úsilí, která určuje tyto hranice. Kdo usiluje o nejvyšší, podílí se na nejvyšších silách, a tím sám odsouvá tyto hranice do nekonečna, uskutečňuje nekonečné v konečném, mění konečné v nádobu nekonečného a dočasné v nádobu bezčasového. Aby vtiskl tento univerzální postoj mahájány praktikujícímu (sádhaka) sugestivní sílu koncentračního symbolu, začíná posvátná slabika ÓM každý výrok, každou uctívací formuli, každou meditaci.

Tento duševní postoj nemůže být vyjádřen dokonaleji nežli pomocí slabiky ÓM, která, jak s bystrým postřehem říká Rabíndranáth Thákur, je "dokonalým zvukem, který představuje celistvost všech věcí a je symbolickým slovem pro nekonečné, dokonalé a věčné. Všechny naše náboženské kontemplace začínají ÓM a končí ÓM. ÓM má naplnit mysl pochopením věčné dokonalosti a osvobodit ji od světa úzkého sobectví." Posvátná slabika ÓM se opět stala řídícím motivem náboženství, symbolem úsilí o spásu, zážitkem jednoty a univerzální solidarity, která není posledním cílem, ale předpokladem skutečného osvobození a dokonalého osvícení. Byla symbolem úsilí o osvobození, které však již nebylo úzkostlivě spjato s vlastní spásou nebo se spojením vlastní duše (átman) s univerzální duší (brahman). Znamenalo to, že všechny bytosti a věci jsou neodlučitelně spojeny, že veškeré rozlišování "vlastního" a "cizího" spočívá v iluzi. Tuto iluzi musíme nejdříve zničit a prosadit v sobě vědomí jednoty, dříve než budeme moci dokončit dílo osvobození.

V buddhistickém mantrickém systému není proto ÓM poslední a nejvyšší. Je to základ, který stojí na začátku cesty bódhisattvy, a proto je začátkem každé mantry, každé uctívací formule nebo každé meditace a náboženské kontemplace, ne však na jejím konci. Buddhistická cesta začíná vlastně tam, kde končí cesta upanišad. Ačkoli je pro oba světové názory tento symbol ÓM stejný, jeho význam stejný není. Bylo by naprostým nepochopením, kdybychom viděli v použití svaté slabiky ÓM v buddhismu návrat k jejímu bráhmanskému původu nebo přizpůsobení se názorům upanišad. Právě tak by bylo velkým omylem domnívat se, že výraz "nirvána" v buddhismu je používán stejně jako bráhmanském učení, že je význam tohoto slova stejný pro buddhisty i hinduisty.

Přehodnocení, kterého se slabice ÓM dostalo v mahájánovém buddhismu, může být skutečně pochopeno z hlediska úplnosti systému a mantrické praxe. Pro současnost postačí připomenout osvobozující a mysl otevírající povahu posvátné slabiky. Její zvuk otevírá vnitřní podstatu člověka vyšším vibracím reality, nikoliv vnější skutečnosti, která ho obklopuje. Otevírá člověka skutečnosti, která v něm byla odjakživa přítomna a ze které se vyloučil vybudováním neprostupné bariéry kolem svého iluzorního "já". ÓM je hlubokým pratónem bezčasové skutečnosti, která v nás zní v bezpočáteční minulosti a nalaďuje nás k tomu, abychom rozvinuli vnitřní sluch prostřednictvím dokonalého ztišení mysli. Je transcendentálním zvukem, přirozeným zákonem všech věcí, věčným rytmem veškerého pohybu, rytmem, ve kterém zákon vyjadřuje dokonalý mír.

Zvuk ÓM, když je vysloven žákem v srdci a rty současně v hluboké víře, se podobá otevřeným pažím, které objímají vše živé. Není to výraz vlastní expanze, ale spíše výraz všeobecného přijetí pokory a mírumilovnosti, srovnatelného s květinou, která otevírá své korunní plátky světlu a všem, kteří se chtějí podílet na její sladkosti. Je to současně dávání a braní: braní, které je prosto žádostivosti, a dávání, které se nepokouší vnucovat dar druhým.

Tak se stala slabika ÓM symbolem univerzálního postoje buddhismu v jeho mahájánovém ideálu, který nezná žádné rozlišování mezi sektami, nýbrž - podobně jako bódhisattvové - zná pouze úsilí pomáhat všem bytostem k osvobození podle cesty, která odpovídá jejich vlastní povaze. Tento ideál se však liší od dogmatu tím, že připouští svobodu individuálního rozhodování a přímo na ně apeluje. Nehledá své oprávnění v historických dokumentech, ale ve své vlastní hodnotě, nikoliv v logických důkazech, ale ve své schopnosti inspirace a tvůrčím vlivu na budoucnost.

Zdroj: Lama Anágárika Góvinda, Základy tibetské mystiky


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_