Jak už u mne bývá zvykem, tak i tahle reportáž z šumavské výpravy se zvrhne v na první pohled zcela nesouvisející zadumání. Lucifer
Dnes jsme se konečně rozhodli opustit naši rodnou hroudu, v tomto případě reprezentovanou Šumavou, a zamířili na sousední hroudu v Bavorsku, reprezentovanou Bavorským lesem. Je třeba podotknout, že Bavorský les je ve skutečnosti stejným lesem jako ten šumavský, a naopak. Bavorskou Železnou Rudu jsem už jednou navštívil. Rozdíl mezi bavorskou Železnou Rudou a českou Železnou Rudou je ve skutečnosti totéž jako mezi bavorským a šumavským lesem. Bayerisch Eisenstein je něco jako německá část české Železné Rudy; je však o poznání menší a o totéž upravenější. Dlouho jsme tam nepobyli, krátce se prošli, pokochali několika uličkami a vydali se navštívit poněkud větší bavorské městečko Zwiesel. Podrobnou reportáž zde možná dodá můj doprovod. Zmínil bych pouze jeden postřeh, jehož jsem, zřejmě jako mnohý z vás, nabyl už kdysi dříve. Železné Rudě dominují laciné pouliční obchůdky našich asijských souputníků. Jsou skoro na každém rohu a v některých se to dodnes hemží trpaslíky. Jakmile přejedete téměř neviditelnou hranici mezi oběma hroudami, asijští souputníci se včetně svých trpaslíků jakoby zcela vypaří. To je k tomuto výletu asi tak všechno a teď tedy to zadumání: V souvislosti s Eisensteinem se mi v hlavě zcela nečekaně vybavil Frankenstein (to první je "železný šutr", druhé "francouzský šutr"). Následující řádky na téma Frankenstein jsem převzal z knížky Trhlina ve stvoření světa od Marcelo Gleisera: Dne 6. března 1815 přišla tehdy sedmnáctiletá Mary Godwinová o své předčasně narozené dítě, dcerku, jež se narodila pár týdnů předtím. Přeludy mrtvého nemluvněte ji pak stíhaly po mnoho měsíců. Ve svých snech Mary viděla, jak se mrtvá dceruška vrátila zpět k životu poté, co ji u ohně energicky třela. V té době žila s ženatým básníkem Percym Shelleym a musela snášet jeho otcovskou radost nad novorozeným chlapečkem, kterého počal se svou ženou, od které již ale žil odloučen. Tím pro ni bylo všechno daleko horší! Její láska k Shelleymu přesto ještě vzrostla. Oběma se pak počátkem roku 1816 narodil chlapec. Toho léta trávili prázdniny ve Švýcarsku blízko vily lorda Byrona na břehu Ženevského jezera. Ponurý déšť uvěznil přátele na mnoho dní uvnitř domu. Povídali si o galvanismu i otvrzení Erasma Darwina (Charlesova dědečka), že se mu podařilo oživit mrtvou hmotu. (Či snad to byla jen pověst?) Byron navrhl, aby pro ukrácení chvíle každý z nich napsal duchařský příběh. Mary později vzpomínala, jak se rozhodla svého úkolu zhostit: "Zabývala jsem se vymýšlením příběhu... Takového, jenž by vystihoval tajemné obavy našeho nitra, vzrušující a napínavý horor." Ale i přes velké úsilí se Mary nedařilo vymyslet dějovou osnovu. Až jedné noci, kdy ležela v posteli a nemohla usnout, měla následující vizi: Viděla jsem bledého studenta hříšných umění, kterak klečí vedle věci, kterou poskládal dohromady. Viděla jsem ohavný přízrak ležícího muže, jenž poháněn pak nějakým mocným strojem vykázal známky života a jako polomrtvý se s obtížemi pohnul. Byl to strašlivý přelud, neboť nesmírně děsivý je produkt lidské snahy napodobit úžasný mechanismus Stvořitele světa. Jeho vlastní úspěch by lidského tvůrce vyděsil. V panice by utíkal pryč od ohavného výtvoru, k smrti vyděšen. Nezbylo mu než doufat, že ponechá-li stvoření samo o sobě, opět se z něj vytratí slabá jiskra života, kterou do něho vdechl. Tak se zrodila jedna z největších literárních legend Frankenstein neboli moderní Prometheus, jež vyšla roku 1818. Román se na hony liší od verze, kterou prezentuje hollywoodský film z roku 1931, v němž "stvůru" hraje Boris Karloff. "Ohavný přízrak" Mary Shelleyové nebyl duševně postižený a obludný vrah. Přestože bylo monstrum poskládáno z rozličných částí různých těl a pak oživeno "jiskrou života", bylo to velice jemné stvoření, které se naučilo číst a psát. Po svém stvořiteli se dožadovalo jenom družky: Žádám si stvoření opačného pohlaví, mně podobného. ... Ano, ono i já budeme jen monstra ukrytá před vnějším světem; ale o to více budeme spojeni navzájem. Naše životy nebudou šťastné, budou však neškodné, zbavené strasti, učiň mne šťastným ... neupírej mi, oč tě žádám! Victor Frankenstein, zděšen tím, že by mohl zplodit celou linii monster, žádost nevyslyší. Příběh se tím zvrtne v tragédii. Podtitul díla hovoří za vše. Nesmrtelný Prometheus uloupil Diovi oheň a poskytl ho smrtelníkům. Za svůj zločin byl pak řetězy přikován ke skále a orel mu požíral játra, jež mu neustále dorůstala, a to na věky věků. Mary Shelleyová napsala varovnou vědecko-fantastickou povídku. Je stále živá, zejména dnes, kdy probíhá ostrá debata o etických aspektech genetického inženýrství, moderní vědy s dosud nebývalou schopností ovládat samou podstatu života. To je pro dnešek z bavorsko šumavského lesa všechno
10.08.2012, 00:03:20 Publikoval Luciferkomentářů: 10