Valná část příslušníků dnešní konzumní společnosti už přírodu kolem sebe vnímá jen sporadicky nebo vůbec. Přichází tak o něco velmi podnětného, ztrácí kontakt s přírodou a tím pádem se svou vlastní podstatou. Těm, kteří jsou schopni přírodu stále ještě vnímat, jistě neuniklo, že některé skalní útvary mají podobu lidské tváře. Jedna kapitola (Tváře doby kamenné) v knížce Naše duše může létat od Marco Bischofa (viz Síť rituálních komunikačních center v magickém ozvučném poli?) se touto tématikou zabývá velmi zajímavým způsobem. Podstatou této kapitoly je kultura velkých skulptur, k čemuž se možná ještě dostanu. Dnes bych zde reprodukoval pouze úvodní část, která se nazývá Vidět všude tváře: Lucifer
V roce 1936 podnikl básník Antonin Artaud, který se po celý svůj život snažil probádat hranice lidské zkušenosti, cestu Mexikem do země Tarahumarů. Jak jezdil celé dny po horách, stále mocněji to na něj působilo dojmem, že určité obrazy, vytvářené hrou světla a stínu na skalních útvarech v krajině, se neustále opakují, a že tyto obrazy jsou esoterickými symboly veškeré magie a všeho náboženství. Znovu a znovu viděl, jak putující stíny vytvářejí a zase ruší stále tytéž symboly: strom života, růžový kříž, znamení zapomenutých bohů a starých náboženství, alchymické emblémy, různé obrazy a scény jako obrovské lidské hlavy, tři mudrce z Východu, smrt s novorozencem, hruď obryně nad vesnicí, muže se ztopořeným penisem naproti ženě, mučeného muže. V textu Pohoří znaků dále píše: Nehodlám se přít, jestliže někdo řekne, že tyto útvary jsou všechny přírodní, přirozené - jejich opakování přirozené není. Opakuji: dejme tomu, že tyto útvary jsou přirozené, budiž; není však přirozené jejich opakování. (...) Jistě je na naší planetě více oblastí, kde Příroda s jakéhosi promyšleného rozmaru vytvořila lidské tvary. V tomto případě však jde o něco jiného: zde totiž Příroda promlouvá na celé geografické ploše jedné rasy. (...) A víme-li, že první lidé užívali jazyka znaků, který nyní nacházíme podivuhodně zvětšený na skalách, potom již není myslitelné, že by toto všechno byl pouhý rozmar a že tento rozmar nemá žádný význam. Připadalo mu, že celá krajina rozvíjí určitou filosofii paralelně s filosofií svých obyvatel. V jakémsi šoku zjistil, "že Tarahumarové ve svých rituálech a tancích opakují krajinné útvary. A tyto tance nejsou výsledkem náhody. Řídí se touž tajemnou matematikou, týmž smyslem pro subtilní číselné poměry, jaký vládne celé oblasti Sierry." Ani postavy a symboly ve skalách nejsou náhodné, nýbrž jejich forma i umístění mají svůj smysl. Tvoří "znaky řeči, které plynou z formy samotného dechu, když se formuje v hlásky." Když se Artaud vracel do Evropy, byl přesvědčen, že tyto symboly jsou součástí vědění, "které měl tento primitivní národ Tarahumarů, jehož rituály a kultura jsou starší než potopa světa, dávno před tím, než se objevila legenda o grálu a než byl založen řád Růžového kříže." Ve Francii marně trval na tom, že jeho oznámení objevu staré civilizace s vysoce vyvinutým mystickým věděním není poezie ani paranoidní bludná představa. Dočasné hluboké rozrušení po zkušenostech s rituály s užíváním peyotlu u Tarahumarů a po zážitcích s mexickou krajinou vedlo leda k elektrošokům a psychiatrické internaci. Vidět ve tvarech přírody a svého prostředí tváře a znamení, to je zaměstnání, které, jak píše suše John Michell, "u psychiatrických profesí není zvlášť oblíbeno". Leckdo už překročil hranici duševního zdraví tím, že si troufl do této mlžné sféry, v níž se ztrácejí pevné hranice a obrysy; kde jevy přírody a formy, jež do nich projektuje nevědomí, matou svou souhrou. Kdo by někdy neviděl ve skalách, stromech, oblacích nebo skvrnách na zdi tváře a postavy? Že se to děje, to je přirozená funkce lidského vědomí, jak píše John Michell. Jsme naprogramováni tak, abychom všude viděli tváře. Již novorozené dítě instinktivně reaguje na vzorec lidského obličeje. Ten je také tím prvním, co dítě samo od sebe maluje. John Michell ve své knize Simulacra demonstruje nesčetnými fotografiemi tváří na stromech, motýlích kuklách, hmyzích křídlech, krabích krunýřích, pavoučích bříškách, zkamenělinách, povrchu Marsu atd., že tu nemůže jít o pouhou projekci. Tendence vidět všude tváře je charakteristická nejen pro veškerou lidskou zkušenost - vypadá to tak, že také v samotné přírodě existuje odpovídající tendence. Tedy sklon ke stále nové manifestaci určitých tvarů a vzorců, včetně rysů lidské postavy a tváře. Tvář je univerzální přírodní symbol, který se zjevuje v celé přírodě a působí nejen na člověka, ale podobně silně i na jiné bytosti. Jistě nepřekvapuje, že kromě dětí a paranoidních osob se této přirozené funkci oddávají především umělci. Již Leonardo da Vinci doporučoval svým žákům, aby studovali tvary a vzorce na kamenech, dřevě a dalších přírodních površích. Slavný je jeho výrok, že když člověk pozoruje zeď se skvrnami, může "vidět různé bitvy a rychlé akce postav, zvláštní výrazy tváří, kostýmy a nekonečný počet věcí, které může redukovat na dobrou, integrovanou formu". Příbuznost tohoto typu umělecké tvorby s metodami divinace (věštění, orákulum) je obzvlášť dobře znát na rozšířeném využívání náhodných efektů, struktur přirozených povrchů a výsledků automatické kresby u surrealistů 20. století. Ukazuje se však i ve zprávě antických historiků o původu sochařství: První umělci se podle ní cítili inspirováni k tomu, aby vysvobodili ze strnulosti postavy, jež viděli uzavřené v kusu dřeva nebo kamene. Zdroj: Marco Bischof, Naše duše může létat
12.09.2012, 00:00:37 Publikoval Luciferkomentářů: 0