Nedávno jsem točil videoblog o zbytečném formalismu, který nás tu až přečasto brzdí. S geniální ukázkou byrokratické blbosti se předvedla minulý měsíc plzeňská věznice. Vyhodila z vězení drogového dealera, který si přišel odsedět desetiletý trest. Proč? Měl propadlý pas. Je třeba říct, že už to, že člověk nastupuje desetiletý trest dobrovolně, je zázrak. Ten zbytek historky je spíš ukázkou nebetyčné hlouposti, lajdáctví a neprofesionality. Tomio Okamura
Bachaři se brání, že bez platných dokladů nelze zavírat, aby trest neodseděl někdo jiný. No, pokud víme, tak albánský gangster přišel s propadlým, nikoli falešným pasem. To znamená, že prošlé datum nic nemění na pravosti dokumentu či identitě majitele. Co je ovšem zásadnější - věznice by po nástupu trestu měla věrohodně identifikovat každého vězně. A určitě ne podle občanky či pasu. Oba doklady mohou být falešné a pochybuji, že stráž na bráně je schopná falzifikáty rozlišit. Stačí málo - odebrat otisky a DNA a porovnat je s databází odsouzených. V tom momentě bychom mohli vězně milostivě přijmout i bez občanky. Ještě víc zarážející je, že Albánec odsouzený na deset let, a tedy za velmi závažné zločiny, běhal dodnes po republice s pasem a zřejmě nemá problém si vyřídit nový pas. Nevím, jak vy, ale s novým pasem bych Albánce už v base nečekal. Nic mu nebrání vrátit se do Albánie či zmizet do jiné země. Drogový dealer tu má také trvalý pobyt do roku 2015. I tohle se mi jeví jako do nebe volající absurdita. Jaktože mu soud okamžitě trvalý pobyt nezrušil? Odsouzený gangster měl okamžitě putovat do vězení a odtud bez dalších průtahů na hranice s doživotním zákazem pobytu. Shodou okolností média informovala o devítiletém chlapci, co zdědil s byty také dluhy a jdou po něm exekutoři. I tady hraje roli formalismus - byty se nedaří prodat - matka chlapce nemá na poplatky ani na nájem v bytech, a tak chlapec o družstevní byty možná přijde a zbydou mu jen dluhy. Představa, jak exekutor z malého kluka rve před školou aktovku, je tristní, ale reálná. Vše je podle zákona a práva. Nikoli ale podle rozumu. Zájmy chlapce zastupuje dnes stát - opatrovnický soud. Ten měl vše vyřešit - ale neudělal nic. Jen čeká a přihlíží, jak klukovi rostou dluhy. Za které nemůže a které nemůže ovlivnit. Připomínám, že není v možnostech matky situaci řešit, ale není to podle zákona ani její povinnost - není účastníkem dědického řízení. V tom chlapce zastupoval právě opatrovnický soud. Nebetyčných blbostí bychom našli denně kolem sebe tisíce. Tisíce lidí se denně utkávají s byrokratickým šimlem. Někdy to je z hlouposti, někdy úmyslně. Pojišťovny dnes procházejí registry vozidel a začínají vymáhat pojištění ze všech aut v registru vozidel. Tedy i z těch, která třeba už deset let nejezdí, jsou nepojízdné, havarované. Za každý den si účtují peníze, přestože auto na silnici léta nebylo a ani být nemohlo. Komplikované hlášení a odhlašování vozidel, případně depozity na značky, jsou přitom naprosto nesmyslným výmyslem. V Německu to mají jednoduché - koupíte auto, zaplatíte pojistku a nalepíte si kolečko na značku. Každý policista i mýtná brána vidí, že jste zaplatil. Když nezaplatíte, tak prostě ani nesmíte vyjet. Co je ale zásadní - nenabíhají vám dluhy za auto, které nejezdí. A tady jsme u často jednoduchých řešení. Stát a zákonodárci dnes velmi ochotně nahrávají lobbistům a firmám a přihrávají jim peníze svých občanů. Z občanů často zbytečně vyrábí dlužníky nebo tomu silně napomáhá. Stát, zákonodárci a úředníci by měli přemýšlet, jak maximálně šetřit kapsu občana - ne naopak. Dneska si kdejaký politik myslí, že nejdůležitější je zvýšit příjmy - rozpočtu či občanů. To je v dnešní době stále těžší. Řešením je hledat cesty, jak občanům naopak snižovat výdaje. Šetřit čas a nervy. Když okamžitě vyhostíme každého cizince, který tu páchá zločiny, ušetříme nervy i peníze nám všem. Když úřady i soudy začnou používat zdravý rozum, opět přibyde na spokojenosti občanů. Když politici a úředníci přestanou přihrávat předražené kšefty spřízněným firmám, hned se našim peněženkám uleví. Není k tomu všemu třeba ani vyšší HDP ani dotace z EU. Stačil by mozek a trocha dobré vůle. Zdroj: Blog pana Okamury Poznámka Lucifer Po delší době jsem z blogu pana Okamury převzal článek, naposledy se tak stalo počátkem dubna tohoto roku (viz Jak na lumpy? Adresná odpovědnost a přímá demokracie!). Převzal jsem ho nejenom proto, že k tomu mám přímo od zdroje povolení, ale především proto, že se trefuje do jednoho závažného neuralgického bodu současné české politické a byrokratické reality. Téměř vždycky, když se objeví nějaký zádrhel, tak není snaha odstranit jeho původce, ale, lidově řečeno, dát po čumáku těm, kteří s tím nemají nic společného, nikomu neškodí a naopak tvoří hodnoty. Téměř vždycky, když se objeví nějaký parazit, dostane po čumáku jeho hostitel. Paraziti se mohou na jakékoli zákony, jakákoli psaná i nepsaná společenská pravidla z vysoka vykašlat, a když to přeženou, dostanou po čumáku ne oni, ale přesně ti opační. Jak píše Tomio Okamura, těch příkladů by se našlo nebetyčné množství. Ze všech bych zde uvedl jeden zcela nestandardní, týkající se velmi omezeného počtu lidí, a pro většinu ostatních zřejmě nezajímavý. Jeho podstata je však zcela relevantní: Když jsem byl na postgraduální stáži na univerzitě v Sherbrooku, zhruba stotisícovém městě v kanadské provincii Québec, jedna z prvních věcí, která mě zaujala, se týkala ochrany univerzitního areálu. Zabezpečit areál před jakýmikoli nepatřičnými návštěvníky měla na starost jistá bezpečnostní agentura. Zařízeno to měla tak, aby to nijakým způsobem neobtěžovalo patřičné návštěvníky univerzity, zaměstnance, studenty či profesory. Nikdy se mi nestalo, že by mě členové bezpečností agentury nějakým způsobem obtěžovali. V budově fakulty, kde jsem působil, jsem mohl strávit třeba celou noc a nemusel jsem o to nikoho žádat, nebyl jsem neustále kontrolován, jestli mám schválený vstup atd. Někdy kolem desáté večer bezpečnostní agentura zajistila vstup do všech budov tak, že se tam nedalo proniknout zvenčí, ale zevnitř se bez problému dalo vyjít ven. Kdybych kupříkladu chtěl přijít třeba ve dvě v noci a uvnitř byl ještě nějaký můj kolega, stačilo mu zavolat, aby mi přišel otevřít. Celý areál byl profesionálně ohlídaný pomocí kamer atd. a jeho patřičných návštěvníků se to nijak nepříjemně nedotýkalo. Asi dvakrát se mi někdy v pozdních hodinách stalo, že jsem při odchodu ze své pracovny zabouchl její dveře a klíče zůstaly uvnitř. Tyhle místnosti fungovaly celý den jako vstupní dveře do budovy v noci, takže zevnitř to šlo bez problémů, ale zvenku jen když byly otevřeny, nebo s klíčem. Vyrazil jsem do univerzitní ústředny bezpečnostní agentury, která se nacházela někde ve spleti podzemních chodeb spojujících většinu budov. Byl jsem velmi slušně obsloužen tak, že jsme spolu s jedním členem ochranky vyrazili ke dveřím mé pracovny, dotyčný mi ji otevřel a decentně požádal o nejméně dvě ID karty, jež jsem mu promptně předložil. On poděkoval a odkráčel na své pozorovací stanoviště. Toť vše. Když jsem se vrátil do své pražské instituce, narůstaly problémy s nájezdy zlodějů. Instituce to vyřešila tak, že instalovala bezpečnostní zařízení a aby se noční vrátný nemusel příliš namáhat, vydala příkaz, že všichni pracovníci musí do desáté hodiny opustit objekt, přičemž vrátný pak mohl ten systém spustit a jít se třeba dívat na televizi. Nebyl jsem na to zvyklý. Před mým odjezdem do Sherbrooku se občas stávalo, že jsem v práci končil až po půlnoci, což v okolních institucích podobného formátu bylo běžné. Po desáté hodině se v mé pracovně zjevil vrátný a začal mě vyhazovat jako z hospody po zavírací hodině. Nejen mě, ale kohokoli, jakéhokoli vědátora, i kdyby se zrovna blížil k objevu zralému na Nobelovu cenu. V té době jsem ještě neměl z domova připojení na internet, dnes už ho mám a můj domácí notebook je tak trochu kopie mého pracovního počítače, takže jsem se přizpůsobil. Než však k tomu došlo, musel jsem vydýchat celou řadu nechutných konfliktů s vyhazovačem od své práce. A teď už to je skutečně vše.
13.09.2012, 00:00:45 Publikoval Luciferkomentářů: 1