Geomancie, někdy také geomantie, je naukou o jemnohmotných silách Země a o tom, jak jim porozumět a vhodně s nimi pracovat. Jsou to principy, kterými se můžeme řídit tak, abychom byli schopni zachytit jemné změny životní energie v prostoru. Český klub skeptiků Sisyfos se na to, jak jinak, dívá skepticky. A jak se na to dívá Marco Bischof v souvislosti s Kelty, posuďte sami: Lucifer
Ve světě keltských představ se všechno prolíná, jedno přechází v druhé a proměňuje se zase v něco jiného. Děje se tam neustálá proměna tvarů. Tato skutečnost poukazuje na jeden z podstatných rysů tohoto národa: jeho úžasný talent pro asimilaci, proměnu a obnovu. Z mnohovrstevnaté a složité mytologie Keltů plyne, že během svého putování a v průběhu svých dějin mnoho přijali a integrovali a že prošli mnoha proměnami. Se světem Řecka a orientu měli styky pravděpodobně již od 6. století př.n.l., s jistotou to však lze tvrdit až o období od 4. a 3. století př.n.l., kdy došlo k rozšíření laténské kultury až k Černému moři a do Anatólie, a době řeckých sídlišť na jihu Galie. Nehledě na tyto vlivy je beztak to, co dnes nazýváme "keltským", jakousi směsi indoevropských a praindoevropských prvků převzatých od národů, jejichž tenkou horní vrstvu tvořili Keltové. Zmíněný talent byl pravděpodobně silně spjat s institucí druidů. To byli očividně zástupci nejen vlastní keltské, indoevropské kultury, ale také mnohem starší tradice, kterou nalezli v západní Evropě. Druidové měli v přijímání praindoevropského, staroevropského vědění stejně šťastnou ruku jako později při přechodu ke křesťanství. Zdá se, že byli hnací silou této neustálé proměny a obnovy. Všechny tyto cizí vlivy by Keltové stěží mohli znovu a znovu tak dobře integrovat, kdyby těmto vlivům neodpovídalo v jejich vlastní tradici něco, k čemu by to mohli vztahovat. Tajemství zmíněného talentu spočívá v tom, že druidové patřili k těm, kteří uchovávali neporušenou původní tradici takzvaného "starého vědění". Kupříkladu irští křesťané byli toho názoru, že jejich křesťanství je jen ztělesněním prastaré tradice. Taliesin, velký welšský bard u dvora mytického krále Artuše v 6. století n.l. o tom říká: "Kristus, to Slovo počátku, byl od začátku naším učitelem a my jsme jeho učení nikdy nezapomněli. V Asii bylo křesťanství čímsi novým, ale nebyla nikdy doba, kdy by se druidové z Británie neřídili jeho naukami." Pojem tajuplného "starého vědění", zvaného též prostě "tradice" nebo "věčná filosofie" zahrnuje představu, kterou nacházíme kupř. u Platóna, podle níž je struktura a podstata vesmíru, přírody a člověka obsažena v praobraze, takříkajíc v "celostním (integrálním) modelu", jaký hledají také dnešní fyzikové v podobě "teorie všeho". Tento praobraz je mimo čas. Proto zůstává stále stejný a obsahuje archetypy všech jevových forem, které kdy nastávají v čase, proměňují se a rozvíjejí. Podle tohoto modelu bylo stvořeno všechno, což je zároveň cílem veškerého vývoje. Můžeme jej kdykoli jasnozřivě vidět. K celistvému udržování "starého vědění" je kromě předávané tradice dokonce absolutně nutné trvalé obnovování a oživování této tradice jasnozřivým zjevováním z nitra. Bez něho nemůže být tradovaná symbolika srozumitelná. Zákonitosti tohoto modelu se původně nesystematizovaly v soustavu pojmů, jak později např. v esoterice. Byly kodifikovány a uchovávány ve zpívaných cyklech mytologických příběhů a tradovaly se jen ústně, jak tomu bylo též u Keltů. V jejich příbězích však od samého počátku spočíval vysoce rozvinutý systém esoterických vztahů. Ten se v nejčistší podobě projevuje v číselném kánonu, jehož vzorec je v základech veškerých možných věd, ale nejdokonaleji ho vyjadřuje hudba. S tímto praobrazem stvoření se u Keltů setkáváme jako s Gwynned, "bílou zemí". Je to "země živoucího srdce", "země, kde muž a žena milují bez hříchu", "země věčného mládí", "země těch, kdož nejsou mrtví". Tyto a mnohé další její názvy prozrazují, že se jimi nemíní pouze vzdálený keltský ráj, ležící takřka v jiné dimenzi (a za normálních okolností nedostupný), nýbrž také cosi jako pramen vědění a obnovující životní síly, a že "bílá země" je také určitý stav. Je to stav osvícení, v němž člověk získává poznání Boha, absolutna (bretonsky Oiw, vysloveno jako "ojun"). V té zemi je "jen pravda a žádné stáří, žádný rozpad, žádný smutek, ani závist, žárlivost, nenávist nebo přezíravost". "Bílá země" se "ponořila do mořských hlubin", "ukrývá se v neproniknutelné mlze", stala se "jiným světem", oním světem. Dokonce i ty kultury, které se z našeho hlediska jeví jako rajské, znají mýtus o ztraceném ráji, třebaže tyto nomádské kultury na úrovni lovců a sběračů, tak blízké přírodě, mají v mnohém ohledu "k ráji blízko" (nebo aspoň měli ještě před pár desítkami let). Tam ještě člověk žije ve velkolepé jednotě s přírodou a univerzem. Neprožívá sebe sama jako něco odloučeného od světa, ani nevnímá věci jako něco navzájem bytostně odděleného. V popředí pro něj není předmětná povaha věcí, nýbrž jejich vzájemná intimní propojenost a propletenost, jejich vzájemný vztah a to, jak v nich a skrze ně žijí a působí síly či energie. V takovém stavu, kdy jsou člověk a příroda jedno, je nejdůležitější prostorovou strukturou síť duchovních či silových míst v krajině a linií energetického toku mezi nimi. Nomádské cesty australských Aboriginců následují tok ducha země podle jeho ročního cyklu. Cesty a centra zemské energie mají totiž svým způsobem vztah k rytmům a vrcholům ročního cyklu. Mnoho šamanských praktik těchto společností naznačuje cosi jako původní geomantickou alchymii, nicméně historická geomancie, jak ji známe z Číny a dalších rozvinutých kultur i Evropy, je vlastně produktem přechodu od kočovnictví k usedlému, zemědělskému způsobu života. Teprve tímto přechodem vskutku uniká ráj do dáli. Tím ovšem touha po něm nabývá na naléhavosti a v závěsu za ní přání ho znovu vědomě vytvořit. Vyvíjejí se strategie, které jsou vždy spojeny se zřízením umělého zdroje zemské energie, tedy centra, které jakožto reprezentace "bílé země" komunikuje s ní samou. Většinou jsou spojeny také s přetvářením krajiny podle vzoru nebeského ráje. Také Keltové, přestože se nakonec usadili, si uchovali nemálo ze svého nomádského ducha. Není tedy divu, že se stali hlavními nositeli geomancie, hlavními strážci vědění. Všechno, co od nich známe, je prodchnuto vědomím, že "bílá země" se stále více vzdaluje. Keltové s bolestí viděli příchod definitivní ztráty přístupu k ní. Když čteme líčení "bílé země" v příbězích svatého grálu, připadá nám, že máme před sebou proroctví o naší dnešní době, v níž se naplňuje kalijuga, temný věk podle hindů, věk duchovního zatemnění. Král grálu je na smrt nemocen po strašném zranění, země přestala plodit, všechny prameny se uzavřely a nade vším se vznáší hrozivý stín. Keltové si naprosto jasně uvědomovali tento proces ztemňování a stlačování světa, s nímž je spojeno to, že se stále více ztrácí jasnozřivost a stále více se skrývá tradice. Však už tomuto procesu nejednou podlehli. Vždy však v nich bylo také hnutí obnovy, které proti tomu procesu bojovalo. Tak se to několikrát stalo již v pohanské době. I křesťanství možná ti z prozíravějších druidů přijali s otevřenou náručí právě proto, že slibovalo obnovu vlastní tradice a její další rozvoj. Zdroj: Marco Bischof, Naše duše může létat
26.09.2012, 00:00:42 Publikoval Luciferkomentářů: 6