Sobotní harakiri

rubrika: Pel-mel


Občas jsem tady v sobotu oznamoval, že mám sanitární den. Jenže život je změna, a kromě toho, jak už jsem naznačil, od této chvíle mám do konce roku dovolenou. Sobotní sanitární den jsem tudíž na zkoušku změnil na sobotní harakiri, což je jistě o dovolené velmi jurodivá změna. Harakiri znamená v Evropě totéž co v Japonsku seppuku, a to je něco jako plátkování žaludku v průběhu japonské rituální sebevraždy. Nebudu zde sebevražedně plátkovat svůj žaludek, budu plátkovat kulturní harakiri naší společnosti z pohledu nezávislého pozorovatele. Jednoduše a zkrátka to naplátkuji tak, jak to denně prožívám. Bude to taková směsice všeho možného, žádnou systematičnost v tom nehledejte.

Lucifer


Pokusím se vám vylíčit, jak probíhá můj každodenní pracovní den v prostoru mimo mé pracoviště. Po všech těch ranních rituálech, jejichž úkolem je nastartovat mou tělesnou a duševní schránku, se odeberu k výstupním dveřím objektu, v němž bydlím. Dveře bývají občas zamčené na jeden či dva západy a nejradostnější chvíle nastává obzvláště v zimě, kdy musím sundat rukavice, dveře odemknout, navléct rukavice a vyrazit do jurodivého pracovního dne. Do své pracovní instituce se dopravuji metrem, poněvadž bydlím poblíž jedné jeho stanice a na druhé straně Prahy, kde pracuji, je zase druhá, která se nachází v těsné blízkosti oné instituce. Bylo by nesmyslné pokusit se přejet celou ucpanou Prahu po vlastních kolech, když mám tak jednoduchý a efektivní způsob přepravy. Pokusím se teď několik cestovních zážitků sjednotit do jednoho scénáře, jenž je založený na tom, co jsem prožil zrovna včera, a lehce okořeněný dalšími běžnými jevy.

Nastupuji do jednoho vagónu přijíždějící soupravy a hledám vhodné místo, kde bych mohl s knížkou ruce tento asi pětačtyřicetiminutový přesun tvůrčím způsobem strávit. Sedám si vedle jednoho trochu širšího chlapa, ačkoli jsem si mohl sednout o kousek dál vedle jedné až ne tak široké paní. Drobná chybička, avšak zcela nepodstatná. Na příští stanici se ve vagónu náhle ozve tahací harmonika. Tohle jsem už několikrát zažil. Posledně tu harmoniku tahal drobnější lehce opálený týpek, jehož jsem z vagónu vyprovodil se slovy: "vypadni a neotravuj!" Tentokrát to byl lehce opálená pořízek doprovázený menším stejně opáleným dítětem. Řekl jsem mu zhruba totéž, ale tenhle řízek vyhrával dál a tvářil se, že by se semnou mohl pustit do fyzického konfliktu. Nakonec ale stejně vypadl.

Vzápětí se proti mně posadila jedna žena, která držela v ruce kus jídla vykukujícího z papírového sáčku. Řekl jsem ji, že jídelní vůz je zařazen na konci vlaku, ale ona oponovala, že jídlo bude jenom držet a v jeho spotřebě bude pokračovat, až vystoupí z vagónu. Částečně mě to uspokojilo. Obyčejně se totiž v těchto případech stává, že dotyčný z toho žvance ukusuje a na mé upozornění reaguje zhruba v tom smyslu, že jsem nevychovaný spratek, který nechápe, že někdo může mít i v metru hlad.

Dal jsem se do řeči s tím vedle sedícím širším pánem, který vypadal poněkud podivně, což jsem původně nepoznal. Řekl jsem mu, že jsem takový zářný odraz naší společnosti. Člověk, který si zaplatí nějakou službu a pak ho obtěžuje někdo, kdo si ji ani náhodou nezaplatil. Přikyvoval, něco drmolil, moc jsem mu nerozuměl, ale díky tomu odéru, který jsem konečně začal vnímat, jsem pochopil, s kým mám tu čest. Bylo to děsivé, ale už jsem neměl tu sílu, abych toho pána bez domova, který se ke mně choval vlastně velmi vstřícně, opustil. Po nějaké chvíli jsem ucítil úder do lokte na straně uličky. Otočil jsem se a za sebou jsem spatřil sedět a vrtět se člověka, který vypadal jako ještě mnohem děsivější replika toho vedle mne.

Svému přísedícímu jsem pak vylíčil, co zde denně zažívám: lidi, kteří se krmí jako v pojízdném bufetu, černé pasažéry, kteří mě obtěžují a chtějí za to ještě zaplatit atd., a potom mě na nejbližším přestupu očekávají revizoři, kteří nemají na prácí nic jiného, než mě, který tu službu a je platí a dodržuje všechna pravidla té služby, neustále a neustále obtěžovat a obtěžovat kontrolou, jestli tu službu fakt a fakt mám ještě furt a furt zaplacenou. Ti žrouti, neplatiči a obtěžovači je vůbec, ale vůbec nezajímají. Jsem zkrátka a dobře takovou zářnou reflexí této neuvěřitelně kultivované společnosti. Hodný vedle sedící pán přikyvoval, něco stále takřka nesrozumitelně mlel a v ústech se mu komíhaly poslední dva zuby.

Nakonec se mi podařilo v celku ještě jakž takž pracovně použitelném stavu dorazit do mého cíle. Cestou zpět se opakovalo zhruba totéž v nejrůznějších kombinacích, tu a tam zpestřeno ještě o něco jinak podobě ochuceno. Když jsem tu celou štrapáci zatím jako obvykle přežil a dorazil někdy blízko půlnoci ke vstupním dveřím objektu, v němž jsem ubytován, tak ty dveře byly nejen nezamčeny, ale přímo otevřeny. Obzvláště v létě nastávají v těchto případech situace, kdy jsou přímo dokořán a zvou všechny náhodně kolemjdoucí zjevy veškerého kalibru, aby mě navštívili třeba přímo v posteli. To se opakuje téměř denně: ráno zamčeno na dva západy, v noci dokořán skoro až do mé postele. Spoluvlastníci toho objektu mají zkrátka velmi vytříbený smysl pro humor a jejich reflexe naší společnosti je vskutku velmi jurodivá.

A teď se na to podívejme z trochu většího a obecnějšího nadhledu:

Když jsem tak jel metrem s tím příjemným bezdomovcem, utrousil jsem poznámku, že jsme v naši sametové revoluci dosáhli neuvěřitelných úspěchů. Co se jednoduše dalo, to už bylo velmi vstřícně vytunelováno, a zbytek se předhodí některým duchovním organizacím s tím, že dalších třicet let jim budeme platit ještě tučné výpalné. A to ještě není všechno. Obchody budou čím dál tím více zdobeny nápisy v azbuce a v příštích volbách se do vlády dostanou komunisti. Co bychom chtěli ještě víc?!

A na závěr tu mám jeden vtip, který jsem před asi dvěma dny zahlédl na internetu. Ten vtip je všeobecně velmi nechutný, ale když harakiri, tak přímo po japonsku: Víte, kdy bude českých luzích a hájích a v moravských úvalech konečně dobře? Ten okamžik nastane, když vdova po Nečasovi zajde do kriminálu navštívit Vondru, aby se ho zeptala, jestli neví, kdo na pohřbu Klause zastřelil Kalouska.

Roztomilé, že?

Seppuku.devil


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_