Neviditelný čert

Středa je středobodem pracovního týdne. Jak je známo, třetího dne jakéhokoli soustředění kulminuje únava. Nevím jak vy, ale já svou práci považuji za speciální, téměř sportovní soustředění, a pokud se nevyskytuji v našich laboratořích, tak se jedná především o duševní soustředění, k němuž ovšem patří fyzické soustředění prstů na rukou při náročném spartakiádním vystoupení na klávesnici. Proč to píšu? Inu proto, že vás chci v tomto únavném dni ušetřit od dalšího kulturně rekapitulačního stupně a jako náhražku jsem ze zoologické zahrady Johna Lloyda a Johna Mitchinsona vylovil velmi podivuhodný exemplář.

Lucifer

Většina druhů označovaných jako "žijící fosilie" má co dělat, aby obhájila svou existenci, ale ne tak hatérie (Rhynchocephalia). Tento pravěký plaz vypadá jako leguán, ale není to ještěr. Není to ani dinosaurus, třebaže se od dob těchto ještěrů téměř nezměnil. Vědci dali tomuto druhu rodové jméno Sphenodon neboli "vklíněný zub", poslední příslušník řádu, který kdysi obýval celou planetu. Hatérie přežily ze dvou důvodů. Zaprvé se před osmdesáti miliony let, ještě před vznikem savců, shodou okolností nacházely na malém kousku země, který se odštěpil od Gondwany - jižního superkontinentu -, a stal se z něj Nový Zéland. A zadruhé se dokázaly přizpůsobit chladnému podnebí.

Většina druhů hatérií zmizela spolu s dinosaury; a ty, které nezmizely, vytlačili savci. Hatérie si miliony let spokojeně žily vlastním životem v poklidu ostrovů kolem Nového Zélandu, dokud je nedohnali savci připluvší na lodích prvních kolonistů. S nimi přišli psy a krysy. Hatérie byly postupně vyhubeny na obou velkých ostrovech Nového Zélandu a dnes žijí jen na několika ostrůvcích podél novozélandského pobřeží.

Hlavní nevýhodou v soupeření se savci je jejich metabolismus. Hatérie jsou nejprimitivnější ze všech žijících plazů. Mají maličký mozek, spíš připomínající mozek obojživelníků než plazů. Jejich srdce a cévní systém jsou poměrně nevýkonné, takže nedokážou příliš regulovat tělesnou teplotu, a žijí na chladných ostrovech, které jsou často bičovány větrem. Hatériím nezbývá, než se řídit heslem "spěchej pomalu". Rostou pomaleji než jiní plazi. Patnáct let jim trvá, než dosáhnou pohlavní dospělosti, a i pak samička zvládne naklást jen pár vajíček jednou za čtyři roky, a trvá rok, než se vylíhnou mláďata. Loví tak, že v noci sedí před svou norou a čekají, až kolem půjde brouk, červ, cvrček nebo jiná mladá hatérie. Jejich obranná metoda je sedět v noře a čekat, až nebezpečí pomine. Pro čilé krysy jsou velmi snadnou kořistí. V roce 1981 žilo na ostrově Whenuakura 200 hatérií. Do roku 1984 byly pryč, zlikvidovala je kolonie zavlečených krys.

Hatérie se odlišují od svých příbuzných ještěrů některými znaky. Mohou žít více než sto let. Nemají zuby, ale ozubené čelistní kosti: u starých hatérií jsou tyto "zuby" dohladka obroušené, takže jim nezbývá, než žvýkat měkké žížaly a slimáky. A také, na rozdíl od dvojitě obdařených ještěrů, samci hatérie nemají penis: rozmnožují se tak, že se přitisknou bříšky a kloakou k sobě, podobně jako ptáci a (pravděpodobně) dinosauři.

Nejpodivnějším znakem hatérií je třetí oko uprostřed čela. Do šesti měsíců jim sice zaroste šupinami, ale jedná se o skutečné oko s čočkami, rohovkou a nervovým spojením s mozkem. Patrně je citlivé na světlo a může napomáhat k regulaci tělesné teploty. U hatérií je tělesná teplota velmi důležitá: spokojeně žijí v teplotách, kdy by většina plazů ztuhla nebo se oddala zimnímu spánku (10 °C). Přílišné horko je může zabít. Stoupající teplota jim proto působí vážné potíže. Podobně jako u želv a krokodýlů pohlaví mláděte určuje teplota, v níž probíhá vývoj zárodků. V teplejších severních koloniích s početnou, pětapadesátitisícovou populací hatérií se dnes líhne dvakrát více samců než samiček. Anglický výraz pro hatérii "tuatara" maorsky znamená "pichlavá záda". Maorové je kdysi jedli, ale pouze muži - ženám, které toto pravidlo porušily, hrozilo, že je budou všechny hatérie pronásledovat a nakonec je zabijí.

A na závěr ještě návod, jak si chytit hatérii:

1. Najděte obydlenou noru.
2. Vydrážděte jejího obyvatele tenisovým míčkem pověšeným na provázku.
3. Když se zakousne, vytáhněte ho ven - hatérie nikdy nepustí.

Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech

Poznámka:

Přece jenom si dovolím do naší kulturní rekapitulace tak trochu rýpnout. Nevím jak vám, ale mně se zdá, že člověk se začíná této podivuhodné žijící fosilii v některých vlastnostech podobat. Na rozdíl od hatérie, jejíž vzhled a vlastnosti jsou po miliony let konstantní, člověk se tomuto stavu přibližuje svou neustálou proměnou. Až se nám na čele objeví třetí oko a za každým rohem na nás místo krys budou číhat potkani, stanou se z nás definitivně lidské hatérie. Jen si nejsem zcela jistý, na jakém izolovaném ostrůvku si dáme s plazími hatériemi sraz.

19.12.2012, 00:00:25   Publikoval Luciferkomentářů: 3