Z názvu tohoto článku, jenž je založen na mikroeseji Františka Koukolíka, plyne, že potkan je docela inteligentní tvor, což nám lidem, kteří se považujeme za nejinteligentnější tvory přinejmenším této planety, může občas způsobit docela nepříjemné problémy. Dříve, než zde přetlumočím, co o potkanech píše Koukolík, však popíšu svůj čerstvý zážitek s lidským tvorem, a pak si to můžete srovnat s potkanem. Lucifer
Vezmu to zkrátka: Druhého dne měsíce ledna tohoto roku, který se podle čínského kalendáře nachází ve znamení hada, tedy živočišného druhu, jehož někteří zástupci by dokázali potkana slupnout na posezení (tedy spíš na poležení), jsem někdy v dopoledních hodinách dorazil do cílové stanice metra poblíž své pracovní instituce. Ačkoli tato stanice není zcela konečná, tu a tam konečnou bývá, což tentokrát z palubního rozhlasu bylo oznamováno. Stejné oznámení se bezpochyby ozývalo i v této aktuální cílové stanici. Dveře se přede mnou otevřely a proti mně se začala sunout nějaká paní poněkud širších rozměrů s evidentním záměrem pokusit se skrze mne okamžitě nastoupit. Podařilo se mi kolem ní proplout, přičemž jsem s lidumilným úsměvem utrousil: "Kam se to cpeš?" To měla být taková žertovně pojatá přátelská připomínka, že ten vlak už tady skončil. Už za zády jsem uslyšel: "No dovol?" Otočil jsem se a pravil: "Já to klidně dovolím, ale oni asi ne" a ukázal jsem na vlak. Zamířil jsem na eskalátor a uslyšel, jak se za mnou někdo pochechtává. Otočil jsem se, byl to nějaký starší pán a docela se bavil. Podíval jsem se zpět na vlak a viděl, že se tam paní skutečně nacpala, ovšem podél vlaku se už blížil zřejmě jeho řidič, což paní evidentně zneklidnilo, takže se začala sunout zase ven. Dnešní lidé někdy dokáží neuvěřitelné věci. A co dokáží potkani? Ten úvod berte jako vtip a nelamte si s tím hlavu. Předávám slovo Františku Koukolíkovi: Jak známo i jak se vypráví, dokáží potkani neuvěřitelné věci. Například v poklidu žijí mezi kolejemi metra, hrdinsky brání mláďata a nemilosrdně zlikvidují jakéhokoliv vetřelce. Jakmile narazí na podezřelou potravu, pošlou k ní nejslabšího jedince a trpělivě čekají, co to s ním provede. Že jsou bílí laboratorní potkani oblíbená pokusná zvířata, ví snad každý. A odborníci vám budou vyprávět, jak jsou chytří, inteligentní, jakou mají paměť a jak se dokonale orientují v prostoru. Potkan se například může učit cestě v novém bludišti. Vědci přitom snímají elektrickou aktivitu jeho mozku v části, která se jmenuje hipokampus a která odpovídá za zvládání prostoru. Potkan se učí a hipokampus vysílá typické elektrické impulsy. A pak unavený potkan usne. Elektrická činnost jeho mozku prozrazuje, že má sny stejně, jako máme my lidé. Ale z hipokampu vycházejí informace, které svědčí o tom, že se potkan znovu učí bludiště. Potkani bdí a spí a také je možné uvést je do bezvědomí – například narkózou. Z toho plyne, že potkani mají vědomí, podobně jako ho mají jiní savci a třeba ptáci. Ale jak je to s vědomím o vědomí? S tím, čemu se může u lidí říkat "jáství". To se dosud přičítá jenom lidem. Současný pokus však ukázal, že nějakou podobu vědomí o vědomí mohou mít i potkani. Vědci jim přichystali klec a v ní byly dvě páčky. Stisk jedné páčky vyvolal praskavý zvuk trvající 8 sekund, stisk páčky druhé vyvolal stejný zvuk trvající 2 sekundy. Takže stisky obou páček šlo dobře rozlišit. Jestliže potkani zmáčkli správnou páčku, dostali svou milovanou potravu. Jestliže zmáčkli páčku špatnou, nedostali nic. Kromě toho zjistili, že mohou dostat polovinu své milované potravy, stačilo do ní jen drcnout čumáčkem. V dalším kole dostali potkani stejnou klec – stejně vybavenou. Potkani věděli, co znamená správná páčka, tak ji mačkali, dostávali svou milovanou potravu, nikam čumáčkem nedrcali. Ale ve třetím kole jim to vědci ztížili. Zařídili, aby zmáčknutí obou páček vydalo zvuk, jehož délku bylo velmi obtížné rozlišit. Potkani pochopili, že nemá smysl se namáhat. Nechali páčky páčkami a do potravy drcali čumáčkem. Zjistili, že polovina je lepší než nic. V dalším kroku jim vědci sebrali i tuto možnost. Nechali jim jenom páčky. Výkon potkanů byl mizerný, neuměli je dobře rozlišit. Jako by věděli, že námaha nemá smysl. Z tohoto pokusu plyne, že i potkani mohou mít vědomí o vlastním vědomí. Že jsou dost inteligentní. Reflektovat vlastní niterné stavy. To je schopnost dosud přičítaná jen lidem, asi šimpanzům a nejméně dvěma druhům delfínů. Jestliže se tento pokus podaří zopakovat a jestliže bude jeho výklad stejný, pak lidské vědomí o vědomí, neboli sebeuvědomování není jediné vědomí tohoto druhu na Zemi. Zdroj: František Koukolík, Martin Dokoupil - Otázky současné vědy (Soubor mikroesejí)
03.01.2013, 00:08:07 Publikoval Luciferkomentářů: 10