Neviditelný čert

 

Lucifer

 

Mezi další jedinečné papoušky patří dva novozélandské druhy: nestor kea (Nestor notabilis) neboli papoušek horský, který je velký a dost silný na to, aby zezadu napadl ovci a zaživa jí vytrhal podkožní tuk ze hřbetu, a noční papoušek soví alias kakapo (Strigops habroptilus čili "bystrozraká sova"), nejtěžší papoušek světa a jediný, který neumí létat. Nejmenší papoušek okrovolící (Micropsitta pusio) měří jen něco přes sedm centimetrů, zatímco největší, ara hyacintový (Anodorhynchus hyacynthinus), je metr dlouhý.

 

Většina ptáků může pohybovat jen jednou polovinou zobáku, ale papoušci mají na horní čelisti pohyblivý kloub. Jejich zobáky jsou neuvěřitelně silné a zavírají se silou 2413 kilopascalů, ale oproti tomu mají jen 400 chuťových buněk. To je zanedbatelné číslo ve srovnání s člověkem, který jich má 10 000, nebo domácím skotem, který jich (z neznámých důvodů) má 25 000, ovšem na ptáka je to dost. Papoušci patří do nepříliš početné skupiny ptáků, kteří si libují ve sladkém. (Kolibříci jsou také na sladké, ale mají jen desetinu chuťových buněk - mezi čtyřiceti a šedesáti.)

 

Papoušci vydávají hluboké, nelibozvučné skřeky, vřeští a křičí: jen málokterý vyluzuje cosi, co by se dalo popsat jako "zpěv", ale staří Římané zjistili, že papoušci mohou mluvit, a naučili je říkat: "Ave Caesar!" Zpočátku stáli mluvící papoušci (dovážení z Indie) více než otroci, ale časem už byli tak běžní, že Římany jejich skřehotání omrzelo a začali je jíst.

 

Nikdo neví, odkud se u papoušků vzala schopnost naučit se napodobovat lidskou řeč a zvuky. Nikdo nikdy neslyšel papouška ve volné přírodě imitovat volání nebo zpěv jiných ptáků či zvířat. V zajetí ovšem brzy začnou napodobovat často slýchané zvuky (jako vrzání dveří nebo troubení klaksonu) a řeč. Ženy a děti naučí papouška mluvit lépe než muži, a žako šedý, nejméně barevný ze všech papoušků, je nejlepší žák, který umí dokonale napodobovat řeč. Žako jménem Alex, koupený v roce 1977 v chicagském zverimexu, se díky doktorce Irene Pepperbergové naučil 200 slov a 50 vět (viz video). Žako šedý si celý život doplňuje slovní zásobu a může se dožít až osmdesáti let. V roce 1800 se německý přírodovědec Alexander von Humboldt v Jižní Americe setkal se starším amazonským papouškem, který uměl 40 slov v jazyce Atture, přestože tou dobou už nikdo z lidí, kteří jím původně mluvili, nežil.

 

Papoušci jsou velmi stará ptačí skupina, která se poměrně brzy odštěpila od jiných ptačích druhů. Nejstarší fosilní nález je starý 55 milionů let a byl nalezen ve Walton-on-the-Naze v anglickém Essexu.

 

A na závěr ještě jedna perlička, která se týká milostného křiku samce jednoho ze zde již jmenovaných papoušků: Samec kakapa neboli papouška sovího si staví na vrcholku hory zásnubní hnízdo, které se skládá z několika pečlivě připravených "misek" propojených cestami. Odtud po čtyři měsíce vysílá nízkofrekvenční "pokřiky", aby přilákal samičku; za tuto dobu ztratí polovinu své tělesné váhy.

 

Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech

 

Poznámka: 

 

V době svého dospívání, když jsem bydlel u svých rodičů, jsme doma občas nějakou tu andulku či jejich pár měli. Byla s nimi velká legrace, něco jsme je naučili i mluvit a těch 2413 kilopascalů si dodnes velice dobře pamatuji. Ještě větší vzpomínku však mám na kanárka, který se v zoologické zahradě Johna Lloyda a Johna Mitchinsona kupodivu nevyskytuje.

 

Ta vzpomínka pochází z doby, kdy jsme doma měli pouze jednoho kanárka, samečka, který uměl nádherně zpívat. Jeho klícka se nacházela v mém pokoji, a když jsem přišel ze školy, otevřel jsem její dvířka a do toho pokoje ho vypustil. Někdy v pozdních večerních hodinách se kanárek unavil a sám se vrátil do klícky. Už si nevzpomínám, jestli jsem ji na noc zavíral, ale oné památné noci z 30. dubna na 1. května jsem její dvířka nezavřel.

 

Ráno mě probudil jeho zpěv, a když se mi podařilo otevřít oči, spatřil jsem ho, jak sedí na otevřené ventilačce. Než jsem stačil něco podniknout, kanárek uletěl ven do nádherného prvomájového dne s modrou oblohou. Bydleli jsme tenkrát poblíž hlavního náměstí onoho města, kde se v této době započínaly prvomájové pochody. Bylo brzy ráno, na náměstí byl ještě klid a někde ze střechy divadla, které se nacházelo naproti mému oknu, jsem slyšel zpívat svého kanárka. Pak začala hrát hudba, kanárek se jí snažil doprovodit, ale jeho zpěv se nakonec v tom narůstajícím hluku někam ztratil. Už jsem ho nikdy neslyšel.