Vězení vlastního já

rubrika: Pel-mel


V tématice, která v sobě zahrnuje podivuhodné jevy, jako je třeba poltergeist, telepatie, telekineze, levitace, spontánní samovznícení člověka, plazmoidy atd., udělám přestávku. Dnes přicházím s něčím zcela jiným. Před několika staletími se člověk začínal dostávat do vězení vlastního já. Jak a proč k tomu došlo, a kterak se z toho vězení lze dostat? Předávám slovo Martinu Cohenovi:

Lucifer


Zhruba v době, kdy Descartes vydal Meditace se svým slavným "cogito, ergo sum" - "myslím, tedy jsem" -, došlo podle historiků k jakési "mutaci" v samotné lidské povaze. Došlo k posunu od kolektivního vědomí - bez ohledu na to, zda byla definována rasou, kmenem či třídou - k osamělému vědomí jednotlivce. A ruku v ruce s tím přišly pocity izolace, marnosti a odcizení. Historici dokonce mluví o "epidemii" deprese v Evropě. Za oběť jí padl například Oliver Cromwell, lord protektor velmi krátkověké Anglické republiky, John Bunyan, puritán, spisovatel a autor Poutníkovy cesty, a John Donne, depresivní básník par excellence. Řadu svých nesmírně ponurých básní, přetékajících smutkem, napsal po smrti své ženy v roce 1617. A jelikož je záhodno, abychom se v rámci šetření sami deprimovali, zde je jedna z nich:

Sonet smrti

Zkroť pýchu, smrti!
Ač tě mnozí zvou mocnou a strašnou, tak se nám jen zdáš...
Zoufalcům, králům, štěstí posluhuješ,
nemocí žiješ, jedem, válkami,
nás uspat opiem lze, čarami líp než tvou ranou.
..

Už na vás padl smutek? Tak teď už nezbývá než na něj najít lék.

Někteří tomu říkali "melancholie", stejně jak už ve starověku Hippokrates, jiní zas latinským termínem "accide", kterému dávala přednost středověká církev. Francouzský sociolog Émile Durkheim tomu říká "anomie". Dneska se tomu prostě říká "deprese". Ale výsledky jsou stejné. Lidé jsou zasmušilí, nemají energii, jedním slovem jsou utrápení. Také mohou onemocnět a snáze podlehnout chorobám, jako je rakovina nebo onemocnění srdce, nebo dokonce spáchat sebevraždu.

V roce 1733 jakýsi doktor George Cheyne přičítal těmto "nervovým poruchám" téměř třetinu všech zdravotních potíží v Anglii. Za hlavní příčinu označil depresivní anglické počasí v kombinaci se sedavým způsobem života a urbanizací. Rázem se na trhu objevila spousta knih s řešením: mezi nepříliš proslulé patřila i ta Cheyneova, která navrhovala vegetariánskou stravu.

Jiní, např. John Bunyan, psali morálně povzbudivá díla v duchu sv. Augustina, který žil o staletí dříve, a nemoc společnosti přičítali prožitku ve všech jeho sociálních podobách - sexuálních vztahů, banketů, festivalů a oslav, ďáblových to léčkách. Bunyan a puritáni obecně za lék na depresi považovali práci. Protichůdné řešení, s nímž přišel např. Robert Burton, anglikánský farář, který v roce 1921 v Anatomii melancholie píše, že je třeba si tu a tam odpočinout, aby "nikdo netrpěl přílišnou únavou, ale měl čas na zotavenou a trochu volna, aby se mohl oddávat legraci, svátkům a veselým sešlostem", puritáni považovali za šarlatánství.

Kdo měl tedy pravdu? Ke správnému fungování léků je potřebná jednoznačná diagnóza. Byl snad kořenem tohoto problému rozpad složitých společenských struktur kolektivní zábavy, např. poutí nebo společných bohoslužeb v kostelech? To on rozšířil virus nespokojenosti? (V tom případě by se hodila léčba, kterou praktikují ženy v Somálsku - najme se muzikant a celý den se tancuje.) Nebo vězel v postupně ubývajících příležitostech ke kolektivnímu jednání - na obranu komunity, ať před vnitřním nepřítelem, nebo (v ideálním případě) před "cizinci"? Protože v době války, možná poněkud nečekaně, sebevražednost rapidně klesá. Nebo za tím vším ve skutečnosti stál nový přehnaný důraz na soukromé požitky, spolu s neúctou vůči Bohu a povinnostem, jak se domníval Bunyan?

Na druhou stranu, nemohlo za všeobecnou sklíčeností stát něco mnohem prostšího? Třeba něco jako vynález zrcadla? To se v té době stávalo součástí každé měšťanské domácnosti, spolu s novodobou svatyní, samostatnou ložnicí. V některých domech dokonce měli koupelnu a toaletu! Na těchto místech se mohli lidé stát "sami sebou" - jakkoli velkou beznaděj to mohlo přinášet.

Sám Durkheim napsal (Sebevražda, 1897):

Původně je společnost vším, jedinec není nic... Situace se ale postupně mění. Jak společnosti rostou co do objemu a hustoty, rozdíly mezi jednotlivci narůstají a blíží se okamžik, kdy jediným zbývajícím poutem mezi příslušníky jednotlivých skupin lidí bude právě to, že jsou všichni lidé.

Durkheim věřil, že tím, co člověka dokáže zbavit pocitů osamělosti a znovu ho zapojit do jeho komunity, jsou rituály - a hlavně ty náboženské. Že právě ony jsou propustkou, jakkoli dočasnou, z vězení vlastního já.

Zdroj: Martin Cohen, Hrátky s myslí - Jak za 31 dní znovu nalézt cestu k vlastnímu mozku

Poznámka:

Tento posun od kolektivního vědomí do vězení vlastního já zcela evidentně probíhal, jak o tom píše Martin Cohen, a nejspíš probíhá stále, což mohu zcela jednoznačně doložit vlastními zkušenostmi. Díky své profesionální úchylce v podobě neustálé pozorovatelské aktivity však nabývám pocitu, že se nejen netýká všech lidí, ale že množství lidí uvězněných ve svém vlastním já, se začíná zmenšovat a omezovat pouze na ty, kteří si uchovali svou vlastní přirozenou identitu. Na druhé straně narůstá počet lidí, kteří podléhají konzumně stádnímu efektu, chování a myšlení, čímž se vlastně vrací k jakési nové formě kolektivního vědomí, jež se spíš podobá nevědomí. I takto se lidé mohou osvobodit z vězení vlastního já, ve vzduchu však zůstává viset otázka, jestli zrovna tento způsob je tím správným osvobozením.

Zapojení se do přirozené a konzumem nezmanipulované komunity, společnosti, byť by ji představoval pouze jeden člověk, jak o tom uvažoval Durkheim, je zřejmě jediný rozumný způsob, jak se z toho vlastního a depresí postiženého já skutečně osvobodit. Kromě toho je třeba znovu najít cestu zpět do přírody, začít ji znovu vnímat a pociťovat. Ani zpět do tmy, ani do zrcadla se nedívejte. Nehledejte své vlastní vězení. To ovšem neznamená, že nemáte zůstat sami sebou, že máte ztratit svoji identitu, že se máte nechat zmanipulovat a zařadit do konzumem otupělého stáda. Znamená to, že svoji identitu máte znovu zapojit do okolní reality a propojit ji s jinými nezmanipulovanými lidskými identitami.


komentářů: 10         



Komentáře (10)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

10
t2jd (neregistrovaný) 18.01.2013, 16:44:09
Cubum autem in duos cubos, aut quadratoquadratum in duos quadratoquadratos, et generaliter nullam in infinitum ultra quadratum potestatem in duos eiusdem nominis fas est dividere: cuius rei demonstrationem mirabilem sane detexi. Hic sun leones. Hanc marginis exiguitas non caperet.
Amen.
Slyšeli jste slovo Bóží.
Né Němcový.
Dixi.

Já bych ty fšechny gůgly zakázala, tvrdí Věra Pohlová.
A má prafdu.
MteSF

Lucifer
9
Lucifer * 18.01.2013, 12:54:08
[8] Velká Fermatova věta: Arthur C. Clarke ve spolupráci s Frederikem Pohlem na toto téma napsal román Poslední teorém, ve kterém tuto větu dokáže srílanský student Randžít Subramanian, v doslovu se pak zmiňuje o skutečném objeviteli důkazu. Fermat poznamenal na okraj jedné knihy, že se mu podařilo její důkaz objevit, ale je tak složitý, že se na okraj knihy nevejde. Novodobý důkaz však používá matematické nástroje, které Fermat ještě nemohl mít k dispozici. Zrovna nedávno jsem do té knížky nahlížel a ten doslov si přečetl.

8
rezy (neregistrovaný) 18.01.2013, 10:05:04
Lucifere, tady vidíme oba, jak moc jsou bonmoty nedokonalé. Zvláště některé. Usmívající se Já jsem měl to štěstí, že jsme na škole měli na matematiku lidi, co patřili ke staré škole a nelitovali času a ke každé větě nám kromě autora řekli nějakou tu příhodičku, tedy pokud to bylo zajímavé. Věty v matematice jsou kategorie krátkých a přitom dokonalých formulací, které nepotřebují jakékoli dovětky, neprůstřelnost sama. Zajímavá je napřiklad Fermatova věta: Je nemožné rozdělit krychli do dvou krychlí, či čtvrtou mocninu do dvou čtvrtých mocnin, nebo obecně jakoukoli mocninu vyšší než druhou do dvou stejných mocnin. Pierre de Fermat žil počátkem 17 století a věta byla dokázána až v roce 1994

Lucifer
7
Lucifer * 17.01.2013, 18:01:03
Trochu bych ten bonmot rozvinul, rezy: Názor nemění jen idiot (naprogramovaný automat), ale ne každý idiot (přeprogramovatelný automat) nemění názor. Úžasný

6
rezy (neregistrovaný) 17.01.2013, 17:19:58
tohle co píšeš Lucifere shrnul jeden politik do bonmotu Názor nemění jen idiot. Nemám rád bonmoty ani toho politika, jsou to příliš velké zkratky a on je jednou z nich, ale přesto si občas tohle připomenu a občas s tím i souhlasím.

Lucifer
5
Lucifer * 16.01.2013, 18:24:10
Dokud je člověk schopen přeskupovat svůj hodnotový žebříček, ne zvenku nějakou manipulací, ale zevnitř na základě svých nově nabitých zkušeností, dokud je schopen vnímat realitu a objevovat v ní nové podněty, nalézat nové pochopení, tak je stále ještě duševně aktivní. Pokud toho schopen není a mechanicky recykluje svůj kdysi nabitý hodnotový žebříček a jakékoli nové podněty ignoruje, tak už duševně aktivní není, jeho duše je zamrzlá a on už vegetuje jenom jako naprogramovaný automat z masa a kostí.

4
t3jd (neregistrovaný) 16.01.2013, 17:49:40
No vidiš, milá Já, a přesně toto jsem tu měl po dobu 8 let. O tom, že člověk potom přeskupí svůj hodnotový žebříček asi neni třeba polemizovat.
Jenže-chce to také pár věcí obětovat.
A nebýt rozmazlený...

GA

3
Já (neregistrovaný) 16.01.2013, 15:37:18
Mám pocit, že by mi stačilo sedět večer, unavená prací, po setmění před tichou chalupou a vnímat, jak usíná příroda okolo, všechno má svůj řád, na pochybnosti není místo. Nemáme v sobě právě stesk po době, kdy všechno se jevilo jasné a dané?

Lucifer
2
Lucifer * 16.01.2013, 01:14:30
anebo takhle

http://www.youtube.com/watch?v=_4JeoIs0nBQ


«     1     »