Axina 07.05.2013, 14:35:56O koních psal hodně a krásně James Herriot.
Nebudu citovat celou povídku z knihy \"To by se zvěrolékaři stát nemělo\", jen její části.
(James je pozván na statek jistého Johna Skiptona. Má ošetřit zuby dvěma starým koním.)
Zvuk jeho hlasu přivolal koně z řeky. Přiběhli ztuhlým cvalem, a když se přiblížili, bylo vidět, že jsou skutečně staří. Kobylka byla kaštanová a kůň světle béžový, ale jejich srst byla tak prokvetlá šedinami, že vypadali téměř jako běloušové. Nejvýraznější to bylo na hlavách, kterým šedivá hříva, propadlé oči a hluboké výdutě nad očima dodávaly velice ctihodný výraz.
Přesto přese všechno poskakovali kolem Johna a upřímně se snažili dovádět, hrabali nohama, pohazovali hlavami, doteky svých nozder mu posunovali čepici až k očím.
„Dej pokoj, nech toho!“ křičel. „Zatracený starý uličníci.“ Ale mimoděk laskal kobylku po hřívě a krátce přejel rukou po krku koně.
„Kdypak byli naposled v práci?“ zeptal jsem se.
„Řek bych, že asi tak před dvanácti lety.“
Podíval jsem se na Johna. „Před dvanácti lety! A od té doby jsou pořád tady?“
„Jo, jsou tady na penzi. Vydělali si na ni.“ Několik minut stál mlčky, se shrbenými rameny a s rukama vraženýma hluboko do kapes kabátu. Pak znovu tiše promluvil jakoby sám k sobě. „Byli to dva otroci tenkrát, když jsem byl taky otrok.“ Podíval se na mě a v jedné jasnozřivé chvíli jsem z jeho očí vyčetl něco o utrpení a zápase, které sdílel s těmito dvěma tvory.
„Ale dvanáct let! A jak jsou tedy staří?“
Johnova ústa se v jednom koutku zachvěla. „Vy jste tady veterinář, to mi povězte vy.“
(Vyjde najevo, že kobylce je asi 30 a hřebec je o 2 roky mladší. Herriot provede ošetření a při zpáteční cestě potká jednoho dělníka ze statku a dá se s ním do řeči.)
„Byl jste se podívat na naše důchodce, co? Jo, tuhle cestu John dobře zná.“
„Navštěvuje je pravidelně?“
„Pravidelně? Každej den, kterej nám milej pámbů dopřeje, každej den ho můžete vidět, jak se tam vleče. Jestli padá sníh nebo prší nebo je vichřice, nikdy nevynechá. A vždycky s sebou něco vezme - pytel zrní nebo slámu na podestlání.“
„A to že dělá už dvanáct let?“
Muž odšrouboval uzávěr termosky a nalil si šálek tmavého čaje. „Jo, tydle koně neudělali za celej ten čas ani kousek práce a moh by za ně dostat dobrý peníze vod koňskýho řezníka. No, není divnej?“
„Máte pravdu,“ řekl jsem, „je divnej.“
A úvahy o tom, jaká to je divnost, zaměstnávaly mé myšlenky celou cestu zpátky do ordinace. Vzpomněl jsem si na naši rozmluvu z dnešního rána. Oba jsme došli k názoru, že člověk, který má hodně zvířat, nemůže cítit lásku k jednotlivým tvorům. Ale ty budovy vzadu byly plné dobytka, který patřil Johnovi Skiptonovi - musel jich mít stovky.
Co ho nutilo trmácet se každý den dolů po stráni a v každém počasí? Proč naplnil poslední léta těch dvou starých koní klidem a krásou? Proč jim na sklonku života poskytl pohodlí, které si sám odříkal?
To nemohlo být nic jiného než láska.