Neviditelný čert

Při nedělním letmém přehrabávání ve své knihovně a v přidružených hromádkách převážně populárně naučných svazků jsem narazil na knížku, kterou jsem musel zakoupit již před několika lety, ale nejspíš k tomu došlo až po mém „pádu“ v první polovině roku 2010. Knížka se jmenuje Od Atlantidy k duté Zemi a napsal ji rakouský novinář a jeden z nejvýznamnějších evropských záhadologů Viktor Farkas (30. 5. 1945 Vídeň – 1. 11. 2011 Vídeň), který téměř celý svůj život prožil ve Vídni. Docela mě překvapilo, že jsem se tady o ní ještě nezmínil, a při jejím letmém prolistování jsem dokonce nabyl dojmu, že jsem ji ani pořádně nečetl. Důvod, proč jsem s ní tady nevyrukoval, možná spočívá v jejím názvu, který mě v době, kdy jsem začínal pilovat Populárně naučný koutek, odradil. Při nedělním nahlédnutí do této knížky jsem usoudil, že už mě neodrazuje. Ba naopak, její předmluva Nad propastí a první kapitola, která rekapituluje, kam kráčí lidstvo, mi přišly velmi podnětné a aktuální.        

Lucifer

Viktor Farkas nás na úvod své knížky zve na toulky po světě třetího tisíciletí, aby nám v krátkém nahlédnutí do našeho globálního blázince demonstroval, že vývoj lidské civilizace se již nemůže dlouho ubírat dosavadním směrem. Vzhledem k tomu uvítání do třetího tisíciletí je třeba podotknout, že první originální vydání této knížky (Geheimsache Zukunft. Von Atlantis zur hohlen Erde), vyšlo v roce 2001, mně se do rukou dostal první český překlad, který vyšel v roce 2006.

Informace, které ve své knize Farkas předkládá, jsou založeny na ověřitelných pramenech, na otázku, jaká je vyhlídka na přežití lidstva, však odpovídá dost šokující prorockou větou: „Naše záchrana přijde z minulosti!“ Farkas tvrdí, že Země existuje podstatně déle, než soudí současná věda. Sleduje tisícileté stopy minulosti od legendární Thule přes Atlantidu až k údajně obývaným hlubinám naší planety. Dozvíme se o archeologických nesrovnanostech, o vzpomínkách starých národů, o zamlčených katastrofách, tajných výzkumech a utajovaných informacích, o všemocné technice takzvaných bohů, o těch, kteří žijí nedaleko nás a o nevyvratitelných důkazech jejich minulého i současného působení atd.

Mnohé na svět realisticky dívající se čtenáře, kteří jsou zvyklí stát na pevné zemi, mohou záhadologické „zkazky“ o Atlantidě či tajemných obyvatelích hlubin naší planety odradit, což zřejmě byl i můj důvod k jejímu odložení. Dnes se k ní opět vracím, především proto, jak jsem naznačil v perexu, že mě zaujala její úvodní část, ale i další záhadologické kapitoly se pokusím v některých odpočinkových chvílích projít.

Zde je její lehce upravená a zredukovaná předmluva:

Měli bychom učinit povinnosti zadost a pohlédnout do očí tvrdé realitě. Není možné kojit se fantastickými nadějemi o skvělém životě v třetím tisíciletí. Možná měl pravdu jistý teolog, který tvrdil: „Lidstvo je epidemií své planety.“ Pokud by Země mohla mluvit, jistě by mu dala za pravdu. Jak to vypadá, dělá „Homo sapiens“ v současné době všechno pro to, aby opustil scénu světa - ovšem až ve chvíli, kdy vše bude obráceno v trosky. Ostatně název „člověk rozumný“ je hodně zavádějící. Spíše bychom se měli nazývat „Homo criminalis“ nebo „autodestructus“. Nelze spoléhat na naivní představy, že člověk je ve své podstatě dobrý a stačí mu jen vytvořit ideální podmínky, aby si všichni vzájemně padli do náruče. Pokud jde o jeho existenci, hodiny ukazují za pět minut dvanáct (nejdou-li špatně a není-li už po dvanácté).

Každý ví, že nekontrolovatelný růst populace vede k nevyhnutelné katastrofě. Stejně tak je zřejmé, že války představují pro lidstvo ohromnou tragédii a že zásoby surovin planety budou v relativně krátké době vyčerpány. Přesto na světě neustále zuří boje, populace obyvatel Země roste bez omezení a znečištění životního prostředí dosahuje katastrofálních rozměrů - to vše navzdory rozumu. Nadešlo třetí tisíciletí. A s ním přichází i konec lakování situace naší planety na růžovo. Ve všech koutech světa pracují lidé na zničení posledních pozemských rájů (v důsledku klimatických změn se již například potopily první ostrovy). Už dávno jsme zpřetrhali onu jemnou, neviditelnou a velice citlivou spojovací síť mezi námi a „zbytkem“ přírody. Člověk se přímo sebevražedným způsobem připravuje o své existenční základy. Ale není na tom vlastně nic divného, když si uvědomíme, jak dokáže člověk zacházet s člověkem.

Vzpomeňme si na dvacáté století, které je ze záhadných důvodů označováno za „pokrokové“ nebo dokonce „humanistické“. Jediný pokrok, k němuž došlo, byl vědecké povahy, ale i ten byl zneužit tím nejbestiálnějším způsobem. Minulé století začalo vyvražďováním Arménů a skončilo takovými hrůzami, jaké by si nedokázal představit snad ani Čingischán. Války byly v tomto století stále méně vedeny přímo proti vojákům, devadesát procent obětí patřilo k civilistům. Jednalo se především o ženy, děti, starce. Váleční protivníci se na likvidaci civilního obyvatelstva zaměřovali zcela úmyslně. Hovořilo se o „ničení lidského potenciálu“, „hladu jako zbrani“ a užívala se podobně monstrózní hesla. Ještě na přelomu devatenáctého a dvacátého století mělo na sobě devadesát pět procent padlých vojenskou uniformu a pouze pět procent válečných ztrát představovalo civilní obyvatelstvo. Pak se ale poměr obrátil.

Do současné podoby jsme svět přivedli svou naprostou krátkozrakostí. Naše činy by rozumným pozorovatelům z vesmíru musely připadat jako dílo šílence. Tváří v tvář nekonečným konferencím a jednáním o zániku ekosystému (a tím i základny života) by mimozemští návštěvníci asi potřásali svými anténami posetými hlavami, nebo co vlastně na tomto místě mají. Velmi trefně se vyjádřil filozof sir Karl Popper: „Filozofové diskutují o existenci světa, zatímco ten se přibližuje k okraji propasti.“ Občas slýcháme „uklidňující“ výroky o tom, že příroda sama poškozuje životní prostředí podstatně víc než člověk. To však připomíná známou diagnózu, podle níž trpí pacient pěti chorobami, ale naštěstí jen tři z nich jsou smrtelné.

Superkatastrofě by mohlo zabránit pouze náhlé prozření, spojené s odklonem od sobeckého způsobu života. Zdá se však, že podobný zázrak nelze na naší planetě očekávat. Homo sapiens není očividně schopen se vážně zajímat o své přežití. Na horním konci míchy se v jeho lebeční skořepině usadil „vřed“, díky němuž si člověk zajistil nadvládu nad světem - máme tím samozřejmě na mysli mozek. Vděčíme mu za moc nad životem a smrtí celé planety. Mozek však ještě neznamená rozum. Člověk není pouhým parazitem, on je navíc parazitem životaneschopným a hloupým. Chytří paraziti totiž své hostitele nezabíjejí. My ano. A ještě horší je, že to činíme při vědomí skutečnosti, že nikde jinde druhá Země neexistuje. Asi si nemůžeme pomoci.

V této situaci mnozí doufají v pozitivní zásah nadpozemských sil. Hovoří se především o astrálních bytostech, dobrotivých vesmírných bratrech z „jemnohmotného světla“, kteří přijdou doslova z vyšších sfér, ale rovněž o „klasických“ mimozemšťanech, kteří se k nám dostaví ve svých vesmírných korábech. Pokud bychom na sebe naskládali publikace s mimozemskou tematikou, vznikla by docela slušně vysoká hora. Existuje však jiná stopa, doprovázená přinejmenším stejným množstvím indicií jako domnělé působení mimozemšťanů na Zemi. Tou stopou je naše vlastní minulost. O vzniku života víme mnohé, ale zdaleka ne všechno. Údaje o stáří lidstva doznávají neustálých změn. Počátkem roku 2001 se díky neočekávanému nálezu v oblasti Baringo, v keňské příkopové propadlině Rift Valley, dosavadní odhad zdvojnásobil ze tří na šest milionů let. Během tak dlouhého období byl dostatek času na vzestup a následný zánik mnoha vyspělých civilizací, na získání a opětovné zapomenutí fantastických znalostí - ale i na jejich útržkové uchování v paměti lidstva.

Neexistuje přírodní zákon, který by civilizaci předepisoval, že se musí vyvíjet takovým způsobem, jakým prošla ta naše. V úvahu přicházejí i jiné, lepší cesty. Některé z nich známe, ale neodvažujeme se na ně vkročit. Možná se jimi však před dávnými dobami vydali naši předchůdci a díky své odvaze se nestali jen „hloupými parazity“ planety Země. Je třeba se oprostit od předsudků, ideologií a radikalismu, a začít se poohlížet po prastarém lidském typu, který mohl dosáhnout výšin, o nichž dnes jenom sníme. Vydejme se za nám podobnými, ale nesrovnatelně moudřejšími příbuznými, kteří nás možná již tisíce let vedou za ruce a snad mají připravenou koncepci zajišťující budoucnost lidstva. Na rozdíl od cizorodých mimozemských návštěvníků by naši příbuzní mohli mít zájem na tom, aby lidstvu vyvlékli hlavu z oprátky, kterou si již dlouho kolem vlastních krků tak pečlivě utahuje. Bylo by to stejné, jako když nerozumným dětem seberete z rukou nebezpečnou hračku.

Zdroj: Viktor Farkas, Od Atlantidy k duté Zemi

Poznámka: Farkasovu představu o našich dávných moudrých předchůdcích, kteří nás možná tisíce let vedou za ruce a od nichž můžeme očekávat záchranu, lze přijmout jako nějakou metaforu či nadsázku. Tím se pro mnohé z nás, jimž jsou záhadologické „zkazky“ nepřijatelné, mohou Farkasovy úvahy stát stravitelnějšími a přínosnějšími.

17.06.2013, 00:00:35   Publikoval Luciferkomentářů: 6