Vzhledem k tomu, že právě probíhající série poučných článků o hypnóze rozpoutala nejrůznější vášně, rozhodl jsem se ji přerušit. Na jak dlouho? Uvidíme. Přinejmenším však na dnešek. A tak přicházím s nůší opravdového pel-melu ze svého aktuálního života. Pokud vás nějakým způsobem rozhodil název této pel-mel nůše, zklidněte svoje hormony. Někde na konci se to vystříbří.
Lucifer
Předevčírem jsem vyrazil ze své ubikace směrem ke svému pracovišti velmi pozitivně naladěn. Říkal jsem si, že často narážím na roztodivné situace občas hraničící s jistou formou, řekněme to velmi decentně, odpojení od reality, ale zřejmě díky mému aktuálnímu negativnímu naladění se ty situace končí drastickou konfrontací – proto jsem tedy vyrazil pozitivně naladěn.
První pokus, jak otestovat svoji pozitivitu, nastal hned na počátku jízdy metrem. Proti mně seděla mladší dáma, na hlavě měla poměrně krátký sestřih, ale přesto je jí podařilo někde vzadu vztyčit takzvaný culík. Na Wikipedii se píše: „Culík je jeden ze způsobů úpravy nepříliš dlouhých vlasů. Vznikne tak, že se jednou rukou uchopí vlasy z části hlavy a druhou rukou se vzadu sepnou gumičkou. V angličtině se tento účes nazývá pigtail, protože v jejich jazyce připomíná kroutící se ocásky čuníků. Culíky se nosí buď dva, symetricky po stranách, anebo i jen jeden vzadu, třeba i vysoko na hlavě.“
Všiml jsem si, že je to dnes velmi oblíbený módní doplněk, někdy i v podobě koňského ohonu trčícího šikmo nahoru. Tato vlasová úprava výrazně fyziognomicky mění její nositelku. Hlava už nepůsobí takovým skoro kulatým dojmem s vertikální osou, ale dojmem válcovitým s více či méně sklopenou osou horizontální. Nositelky tohoto ohonu si to velmi dobře uvědomují, a tak s tou hlavou otáčejí, jako by měly vzadu kormidlo. Ony vlastně tou hlavou kormidlují.
Ale zpět k oné dívčině s vlasy téměř na ježka, jíž se podařilo na zadní straně hlavy uplést z těch pár cancourků miniaturní culík (pigtail). Pozitivně jsem se doladil a velmi mile se jí zeptal, proč věnovala takové úsilí, aby si z těch krátkých vlasů vzadu gumičkou sepnula ten miniaturní culíček. Díky mému pozitivnímu vyzařování jsem nedostal do držky, slečna se pouze uculila, a pak znejistěla.
A teď taková velmi důležitá mezihra. Když jsem přestupoval na Florenci, potkal jsem na nástupišti hned několik jedinců o holi či o berlích, skoro nikdo z nich nebyl nijak výrazně staršího věku. Jeden mladík o berlích dokonce neměl jednu nohu. Synchronicita jak z partesu. Co s tím? Co se mi ta synchronicita snaží naznačit? Že bych si měl dát pozor na své nohy? Čekal jsem skoro celý zbytek dne, kdy dojde k útoku na mé nohy, ale nic se nedělo. Zatím. Ještě však není konec.
A teď zpět k běžným zážitkům. Když přijížděl vlak linky C a já se chystal nastoupit, tak u dveří, které se zvolna sáčkovaly u mých nohou, se najednou objevil nějaký starší, nicméně stále ještě čile pohyblivý pán, nasáčkoval se přímo před ty dveře a se zaujetím vhodným pro napsání nějaké úžasné básně začal ty dveře čudlíkovat, ačkoli se za nimi evidentně srocoval početný dav s bezpochybným účelem vystoupit. Když se dveře otevřely, dav se začal hrnout ven a pán se pokoušel tím davem prolnout dovnitř, poklepal jsem mu na rameno (samozřejmě stále ještě velmi pozitivně naladěný) a řekl jsem mu, že chápu, že je to velice neobvyklé, ale někdy se stává, že z toho vagónu vystupují nějací lidé. Něco sice mrmlal, ale když jsem mu to pozitivně dovysvětlil, odkýbloval se zkroušeně mimo můj periferní dosah.
A nyní si už můžeme dokončit tu mezihru, která ve skutečnosti asi tak úplně mezihrou nebyla. Při své noční jízdě metrem zpět do ubikace jsem po dlouhé době opět narazil na teroristické revizorní komando. Stalo se to, jak jinak, při na Florenci při přestupu z trasy C na trasu B, kdy ten vlak na trase B přímo navazuje. No a ti revizoři neměli na práci nic jiného, než se mě podařit zdržet tak, abych ten navazující vlak nestihl. Revizoři se zřejmě nudí, a tak si potřebují najít nějakou lehce úchylnou zábavu. Až jsem si to s nimi vyříkal, servítky si nebral k ústům, tak jsem urychleně nahodil skoro první kosmickou, aby mi ten vlak neujel, protože těch deset minut jsem jim za své peníze nechtěl darovat. Když jsem se řítil dolů eskalátorem, tak jsem si uvědomil, že mě varovala synchronicita. Nespadl jsem, nohy jsem si nezpřelámal, vlak jsem stihl. Nicméně to varování bylo zcela na místě. Podotýkám, že v té chvíli jsem byl už naladěný spíš negativně.
Včera jsem v blízkosti své instituce vystupoval z metra. Když jsem se blížil k finálnímu výlezu ze stanice metra, zhruba v místech, kde se nachází má oblíbená noční kavárna Satori, uslyšel jsem zvenku „Ty vole“, a téměř okamžitě nato zase „Ty vole“, Řekl jsem si, že venku stojí nějací dva volové a jen si tak nenuceně povídají. Po výlezu jsem však zaznamenal, že jsem se mýlil. Stály tam dvě mladé krávy (kravky), něco mrmlaly a oslovovaly se „Ty vole“. Divné, že? Proč se ty krávy tváří, jako že jsou volové? Proč se neoslovují „Ty krávo“? Jenže to nebylo všechno. Za chvíli jsem potkal mladíka, který držel mobil a než mě stačil minout, do toho mobilu zabučel nejméně dvacetkrát „Ty vole“. Že by zase nějaká synchronicita? Uvidíme, zatím se žádné volské ani kravské následky nekonají.
Svou nůši pel-mel jsem vyprázdnil a doufám, že jsem vás pozitivně naladil.
07.08.2013, 00:00:22 Publikoval Luciferkomentářů: 11