Pro dnešek přicházím s dalším úlovkem ze zoologické rezervace Johna Lloyda a Johna Mitchinsona. To abych zmírnil mé předchozí pro někoho možná nestravitelné povídací úlitby. Tím úlovkem je sova, pták pozoruhodných nočních kvalit, čímž je mi docela blízký, neboť i já jsem spíše sova než skřivan.
Lucifer
Velké, pomalu mrkající oči propůjčují sovám vážný výraz, který většina ostatních ptáků postrádá, a to nesporně přispělo k tomu, že jim bývá přisuzována moudrost. Ve skutečnosti však sovy nemají příliš velký mozek. Jejich oční bulvy jsou skoro stejně velké jako lidské, ačkoli jejich lebka (bez peří) je velká asi jako golfový míček. Není v ní tedy příliš prostoru na řešení nějakých složitějších problémů. Sovy vypadají, jak vypadají, protože jsou dokonale přizpůsobené nočnímu lovu drobných zvířat. Jejich obrovské zřítelnice zachytí i rozptýlené světlo hvězd a Měsíce.
Oko má spíše tvar slánky než koule, aby se do něj vešla co největší sítnice. Samotná sítnice má mnohem víc tyčinek než čípků, sloužících k zaostření detailu, díky nimž sovy vidí i v téměř neprostupné tmě. Oči kalouse ušatého (Asio otus) jsou tak citlivé, že objeví nehybnou myš v hladině světla přibližně stejné, jako na fotbalovém stadionu osvětleném jedinou svíčkou. Nevýhodou takovýchto velkých očí hledících dopředu je, že jimi sovy nemůžou hýbat. Když chtějí změnit zorné pole, musejí otočit hlavou. Pokud chtějí přesně posoudit polohu objektu, otáčejí hlavou skoro dokola a odhadují ji z různých úhlů. Soví krk má čtrnáct obratlů (dvakrát víc než u savců), a díky tomu jím mohou otáčet hlavou až o 270°. Obrovské oční bulvy umožňují cosi jako multi-megapixelové zobrazování i ve velmi slabém světle. Celkovou výkonnost systému doplňují ovladatelné ušní boltce.
Ale zrak je jen částí úspěchu, sovy mají také citlivý a dokonalý sluch. Ploché misky z peří na obličeji sov pomáhají zachytit zvukové vlny jako satelitní parabola a předávají je dál, do uší, což jsou velké svislé štěrbiny po obou stranách lebky. Někdy jsou na hlavě umístěné nestejně vysoko a sovy navíc mohou pohybovat ušními chlopněmi, a tím otvory zvětšit nebo zmenšit. To jim umožňuje odhadnout přesnou polohu jejich kořisti podle toho, za jak nepatrný čas dorazí zašustění myši ke každému uchu. U některých druhů sov to stačí, aby podle sluchu mohly lovit v naprosté tmě.
Sovám se kromě dokonalého zraku a sluchu podařilo vyvinout také unikátní způsob tichého létání. Jejich tělo a nohy jsou pokryté hustou vrstvou prachového peří, a dokonce i letky mají nespojené, roztřepené okraje, aby se zmírnil proud vzduchu kolem nich. Díky tomu vypadají daleko větší, než jsou. Kalous ušatý má rozpětí křídel přibližně metr, ale váží méně než pomeranč. Když se chce sova schovat, načepýří peří a dokáže se „proměnit“ v poměrně slušnou větev.
Dost dlouhou dobu byly sovy řazeny mezi dravce, ale nakonec jim byl díky jejich nenapodobitelným vlastnostem přiřazen samostatný řád Strigiformes (od slova strix, které v řečtině znamená „sova“). Jak již bylo řečeno, sovám byla na jedné straně přisuzována moudrost, na druhé straně jsou však pro své houkání a noční zvyky spojovány se zvěstováním smrti a neštěstí.
Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech
Poznámka:
Někdy na sklonku března roku 2010 jsem v přílivu jarního rozpuku vyrazil na procházku, abych se pokochal rašícím lesním porostem na kopci, který se nachází přes Vltavu naproti Zbraslavi a na jehož vrcholu bylo v dávných dobách umístěno keltské oppidum, jehož vykopané zbytečky si tam stále ještě můžete prohlédnout. Procházka se ukázala být neobyčejně nádherná až téměř tajemná. U jednoho altánku nepříliš daleko od oppida jsem totiž potkal podivuhodnou čertici, a tento zážitek jsem pak tady zpodobnil v povídání Jak jsem potkal čerta.
Dole pod kopcem, v Břežanském údolí je taková maličká zoologická zahrádka. Jestli tam je ještě teď, netuším, už jsem tam nějakou dobu nebyl. Kromě několika málo čtyřnohých lesních zvířátek zde můžete taky narazit na v jakési kleci uvězněnou sovu. Je to velká sova a nazývá se výr velký. Vzpomínám si, jak mě tenkrát zaujal latinský název tohoto příslušníka Strigiformes – Bubo bubo, a tak jsem si ho vyfotil (viz obrázek nahoře, jehož původní velikost dosáhnete rozkliknutím). Až po nějakém čase jsem si uvědomil, že jedním z kamarádů Forresta Gumpa (ten film jistě znáte) byl Bubba, kterého si za války ve Vietnamu nesmírně oblíbil a jenž ho inspiroval k pozdějšímu velmi výnosnému lovu krevet. Byl to takový jeho Bubba bubba.
22.08.2013, 00:00:15 Publikoval Luciferkomentářů: 7