Neviditelný čert

Měl jsem v plánu pro dnešek, první zářijovou neděli, dokončit sérii z knížky Jiřího A. Mejsnara Mýtus evoluce - …, jenže mé síly jsou do jisté míry oslabeny již týden trvajícími problémy v mém levém rameni, což možná povede k tomu, že budu možná muset příští týden vyhledat odbornou lékařskou pomoc. A tak přicházím s takovou oddychovou směsicí, pel-mel či pele-mele, k čemuž mi posloužila na konci textu uvedená knížka od zde již dobře profláknutých nevědomost napravujících britských autorů.  

Lucifer

Nejdříve si pojďme říci, za co vděčíme Thomasu Crapperovi. Že toho pána neznáte? Ani se vám nedivím, i já jsem o něm dosud neslyšel. S vynálezy tohoto pána se však setkáváme denně, a to i několikrát. Thomas Crapper (1836-1910) byl londýnský instalatér, který měl na kontě devět patentů: např. na poklopy kanálů, odtoky, potrubní spoje a především plovákový ventil. Jeho originální koupelnové studio v Chelsea se stalo velkým hitem, přestože dámy prý omdlévaly při pohledu na vystavená zařízení, o kterých se v slušné společnosti nemluvilo. Studio Crapper’s, které začal provozovat Thomasův synovec George, fungovalo až do roku 1966.

Firma Crapper & Co. získala i několik královských zakázek. Když následník trůnu (pozdější Edward VII.) koupil v roce 1880 panství Sandringham, zajistila veškeré vodovodní a odpadní instalace. Autor knihy Flushed with Pride (Spláchnuto s hrdostí, 1969) Wallace Reyburn tvrdí, že Crapper vynalezl i splachovací záchod, byl pasován na rytíře a zmínila ho i Encyclopaedia Britannica. Každý britský instalatér vám ovšem řekne, že nic z toho není pravda. Crapperova „tichá bezventilová zábrana odpadní vody“ skutečně představovala splachovací záchod, držitelem patentu však byl někdo jiný: nechal si ho zaregistrovat jistý Alfred Giblin v roce 1819. Nejstarší splachovací záchod byl objeven v roce 2000 v Číně v paláci krále z dynastie Chan (206 př. Kr.-220 po Kr.). Jednalo se o kamennou latrínu se sedátkem, opěrkami na ruce a systémem trubek pro spláchnutí mísy. První moderní WC vynalezl zřejmě roku 1592 sir John Harington, kmotr královny Alžběty I.

Opusťme však sociální zařízení a položme si otázku, který pták snáší v poměru ke své velikosti nejmenší vejce. Odpověď je velmi zajímavá, protože tím ptákem je pštros. Přestože pštrosí vejce představuje největší samostatnou buňku, která se v přírodě vyskytuje, váží méně než 1.5 procenta hmotnosti matky. Pro srovnání: vejce střízlíka představuje 13 procent jeho hmotnosti. Největší vejce v poměru ke své velikosti snáší pták kiwi (Apteryx owenii). Jeho vejce představuje 26 procent toho, kolik sám váží; je to podobné, jako kdyby žena porodila šestileté dítě.

Pštrosí vejce váží tolik jako čtyřiadvacet slepičích vajec; kdybyste ho chtěli uvařit na měkko, bude vám to trvat 45 minut. Královna Viktorie ho jednou spořádala k snídani a prohlásila ho za jeden z nejlahodnějších pokrmů, jaké kdy ochutnala. Největší vejce, které kdy nějaké zvíře sneslo (včetně dinosaurů), patřilo slonímu ptákovi z ostrova Madagaskar, který vyhynul kolem roku 1700. Bylo desetkrát větší než pštrosí, mělo objem devět litrů a odpovídalo 180 slepičím vejcím. Sloní pták (Aepyornis maximus) je považován za základ legendy o strašlivém ptáku Nohovi, s nímž bojoval Sindibád.

Na závěr dnešního nedělního pele-mele přicházím s můrami. Koneckonců dopisuji to v noci, v poslední srpnové noci, za chvíli bude první zářijová noc a kolem je to samá můra. Jak jistě víte, jakmile se soumrakem rozžehnou všechny naše lampy, tak pokud jsou poblíž můry, okamžitě se kolem nich shromáždí a neustále do nich nalétávají. Proč to dělají? Několikrát jsem o tom přemýšlel. Napadlo mě několik poetických důvodů, ale z pragmatického hlediska jsem je musel zavrhnout. A tak mě napadlo, jestli na ně nepůsobí elektromagnetické záření, které ty lampy vydávají, a tím jsem nemyslel jenom světlo. Jenže na ně působí skutečně jenom to světlo, ale jinak, než jsem si myslel.

Světlo lamp je však nepřitahuje, spíše dezorientuje. Když pomineme občasný lesní požár, je umělé světlo na světě velmi krátce ve rovnání s tím, jak dlouho zná hmyz Slunce a Měsíc. Řada druhů hmyzu používá tyto přirozené zdroje světla k orientaci při nočním i denním létání. Jelikož Měsíc i Slunce jsou daleko, vyvinul si hmyz schopnost očekávat jejich světlo na stejném místě v různou denní i noční dobu, a může tudíž vypočítat, jak letět rovně.

Když se objeví lidé se svými miniaturními přenosnými slunci a měsíci a letí kolem můra, světlo ji mate. Předpokládá, že se zřejmě pohybuje po zakřivené linii, protože se její poloha vůči „slunci“ či „měsíci“ nečekaně změnila. Můra či mol pak přizpůsobí kurz svého letu, dokud nevidí světlo opět ve stejné poloze. A protože je zdroj světla tak blízko, jediný způsob, jak toho docílit, je neustále létat kolem něj.

Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti (Co je PRAVDA, a co je úplná BLBOST?)

01.09.2013, 00:01:37   Publikoval Luciferkomentářů: 7