O „jiných“ mezi námi z knížky Viktora Farkase, jež se ubírá od Atlantidy k duté Zemi, zde již byla řeč. Vzhledem k tomu, že je pátek, o němž se se s humornou nadsázkou traduje, že blázni mají svátek, tak to pojďme se stejnou knížkou dorazit až na samotný vrchol; totiž až k těm „jiným“ mezi námi, kteří jsou nesmrtelní. V této souvislosti se pokusím parafrázovat jednu sci-fi povídku, kterou si pamatuji jen velmi mlhavě. Šlo tam zhruba o to, že nějaká civilizace dorazila až na samotný vrchol svého vývoje – nevzpomínám si, zda to zahrnovalo nesmrtelnost, ale dejme tomu že ano – a jak známo, všechny cesty z vrcholu vedou jenom dolů. No a dolů se těm nesmrtelným příslušníkům oné „vrcholové“ civilizace zcela pochopitelně nechtělo. Co teď? Inu, prakticky nic. Váleli se na tom vrcholu a bavili se kdejakými ptákovinami, neb nic jiného tvůrčího než valit se z vrcholu zpět dolů už evidentně dělat nemohli. Předávám slovo Viktoru Farkasovi:
Lucifer
Píše se rok 1972. Miliony diváků sedí před televizními obrazovkami, na nichž právě probíhá podivný experiment. Mladý Pařížan jménem Richard Chanfray hodlá pomocí jednoduchého kempinkového vařiče proměnit olovo ve zlato. Transmutace provázená mnoha okolky a řečmi se prý povedla. Vědecké zkoušce však podrobena nebyla. Skutečná senzace ale nespočívala ve spektakulárním pokusu, ale v osobě onoho mladíka. Chanfray vypadal přibližně na třicet let, ale tvrdil, že je starší. Přesněji řečeno: podle jeho vlastních slov mu bylo již více než 3 000 let a prohlásil se za legendárního hraběte ze Saint-Germain.
No dobrá, tvrdit může kdo chce co chce. Jedno je však nesporné, hrabě ze Saint-Germain je skutečně záhadnou osobností. První záznamy o něm se objevily přibližně v roce 1740. Sám o sobě tvrdil, že od babylonského krále obdržel magickou Mojžíšovu hůl a stal se díky ní nesmrtelným iluminátem. Mladý šlechtic nenosil po kapsách peníze, ale hrst diamantů. Chodil excentricky, ale vybraně oblečen a v blazeovaných šlechtických kruzích na vídeňském dvoře se stal oblíbeným námětem rozhovorů. Totéž se o něco později opakovalo v Paříži. Tam vlastně legenda - pokud byl jeho příběh legendou - začala.
Stařičká hraběnka Gregoryová se během jedné slavnosti dala do řeči s hrabětem ze Saint-Germain, který vypadal jako muž ve středním věku. „Hrabě,“ zeptala se hostitelka, „nesetkali jsme se již jednou v Benátkách, kde býval můj zesnulý muž velvyslancem? Ale to by vlastně musel být váš otec nebo snad děd...“
„Ne,“ odpověděl hrabě, „já jsem měl to potěšení se s vámi setkat. Na vaši krásu si rád vzpomínám dodnes.“
Stará hraběnka upadla do rozpaků. Tehdy byla mladou dívkou, dnes stařenou, ale hrabě se za tu dobu vůbec nezměnil. „Jak by to jen bylo to možné?“ divila se.
„Madame,“ zazněla vyhýbavá odpověď, „nejsem již tak mladý.“
Nebylo to přesvědčivé vysvětlení, protože hrabě by musel být starcem - ke zmiňovanému setkání totiž došlo před sedmdesáti lety. Avšak nejedná se o ojedinělou zprávu podobného druhu.
Leckdo samozřejmě může tvrdit, že se znal s Pilátem Pontským nebo dvanácti apoštoly či že osobně zažil křížové výpravy. Některá tvrzení se však řadou pozoruhodných faktorů odlišují od šarlatánství. Hrabě ze Saint-Germain prokazatelně perfektně ovládal francouzštinu, angličtinu, němčinu, italštinu, španělštinu, ruštinu, portugalštinu, arabštinu, turečtinu, perštinu, čínštinu, hindštinu a velké množství antických jazyků, v nichž se vyznají pouze skuteční odborníci. Svými lékařskými znalostmi překračoval úroveň 21. století. Překonával své současníky nejenom ve všech vědních oborech, ale byl i virtuózním hráčem na mnoho nástrojů, skvělým šperkařem a zlatníkem, disponoval neobvyklými metalurgickými znalostmi, vyznal se ve výrobě textilu a provozoval porcelánku. Vynikal dokonce i jako velmi slušný malíř.
Tak neuvěřitelné rozpětí znalostí a dovedností nelze zvládnout během „obvyklé“ délky lidského života. A už vůbec ne, pokud se dotyčný pohybuje v prostředí královských dvorů, neustále se stýká s nejvyššími kruhy a plní různé diplomatické a politické mise. Saint-Germain však kromě jiného sepsal i rozsáhlé okultní dílo Svatá trinosofie, které přesahuje možnosti jednoho smrtelníka. (Nesmrtelný?) hrabě se vyznačoval ještě dalšími tajemnými rysy. Nikdy ve společnosti jiných lidí nejedl. Jednou prozradil Giacomu Casanovovi: „Má potrava není vhodná pro lidská ústa.“ Měl i jasnozřivé schopnosti. Předpověděl například Francouzskou revoluci, švédského krále Gustava III. upozornil na blížící se nebezpečí a kronikářce mademoiselle d´Adhemar prorokoval, že se s ním setká ještě pětkrát, což se i stalo. K poslednímu setkání došlo v roce 1820. Saint-Germain i tehdy vypadal jako muž kolem čtyřicítky. Hrabě se však objevoval i po tomto datu. Francouzská pěvkyně Emma Calveová byla přesvědčená, že právě on ji roku 1897 požádal po vystoupení o autogram.
Madame Blavatská označovala hraběte za nesmrtelného mistra. Saint-Germain po sobě skutečně zanechal výraznou stopu. Rakouský spisovatel Peter Krassa v jednom příspěvku dokonce tvrdí, že hrabě byl vzorem pro Karla Maye. Podle Krassova názoru se Mayovi dostal do ruky třídílný svazek Malých vídeňských memoárů od Franze Gräffera, v nichž se nachází kapitola Saint-Germain, nepochopitelný rej vídeňských adeptů. Tehdy se možná mladý May začal zajímat o tajuplného hraběte, čemuž nasvědčuje i jím zvolený pseudonym Ernst von Linden. Ve Vídeňských memoárech totiž vystupuje postava nazývající se baron von Linden a tímto jménem se představuje rovněž hrabě Saint-Germain. Krassovy interpretace vyznívají velmi přesvědčivě. Karl May si tento pseudonym mohl zvolit záměrně, aby ve znalcích Gräfferových knih vzbudil dojem, že k nim promlouvá sám baron von Linden. Spisovatel se hraběti Saint-Germain podobal i svou mánií v pseudotitulech a pseudonymech. Hrabě se v dějinách vyskytuje pod přibližně osmdesáti různými jmény a tituly a Karel May si jich nepřivlastnil o mnoho méně.
Spisovatelova původní fascinace tajemným hrabětem se později obrátila v dokonalou antipatii. Asi k tomu přispěl i spisovatelův pobyt za zdmi pevnostního vězení. Zatímco Karla Maye rameno spravedlnosti dopadlo, hrabě jako by stál mimo lidské zákony.
Nikdo neví, kdy se tento poutník časem narodil a zda již zemřel. Dochovalo se několik údajných dat úmrtí (od roku 1780 po 1874), ale žádné z nich není s jistotou doložené. Mnoho významných lidí se pokoušelo přijít záhadě na kloub. Koncem 19. století dokonce císař Napoleon III. ustanovil vyšetřovací komisi, ale ani ta nic nezjistila.
Zdroj: Viktor Farkas, Od Atlantidy k duté Zemi
Poznámka: Přeji všem oslavencům příjemné a nesmrtelné prožití svého svátku.
11.10.2013, 00:00:13 Publikoval Luciferkomentářů: 38