Existují otázky, na něž každá odpověď může být jenom špatná, nebo aspoň velmi problematická. Ať jde o trest smrti, o eutanázii, o potraty… Když jsem zjistila, že se dospělosti dožívalo jen 5 % dětí ze sirotčince, kam Rousseau umístil svoje děti, napadlo mě vyhledat dostupné informace o sirotčincích v Čechách. Kdykoli se na internetu objeví zpráva o zločinu spáchaném na dítěti jeho otcem nebo matkou, nikdy v diskusi nechybí ohlasy ve smyslu: „To se dříve stát nemohlo.“ Ale mohlo, a častěji, než se zdá. Běžnější ovšem bývalo dítě odložit.
Stella
V televizním cyklu Viasat History Kdo si myslíš, že jsi? se o sirotčincích mluvilo několikrát. Počty dětí odkládaných v 19. století byly neuvěřitelné. (Nakonec – kolik oblíbených románových hrdinů prošlo tímto zařízením: Dickensovi sirotci, hrdinka Charlotty Bronteové… Mnohokrát spisovatelé zachytili kruté přežívání v dětských domovech, kam děti přicházely v důsledku válečných událostí 20. století. Kromě drsného vypravování, např. v Pristavkinově románu Na hrudi obra obláček zlatý, najdeme ale i hřejivější osudy sirotků: Pravidla moštárny J. Irvinga.)
Po příchodu na svět se člověk stává bezmocným objektem, o němž rozhodují jiní. Alespoň v Athénách platilo, že otec určil, zda se novorozeně odloží, nebo vychová. O sirotky po padlých vojácích pečoval stát. Odkládání bylo velmi časté a úřady je trpěly. Dítě si buď někdo vzal (obvykle z něj vychoval budoucího otroka nebo hetéru), nebo je neplodná žena podstrčila manželovi jako vlastní. Bylo obvyklé, že pohozené dítě dostávalo s sebou nějaké znamení, a v dospělosti tak mohlo vyhledat rodiče. V Thébách ale bylo zakázáno potomka odložit, pouze chudí je mohli prodat. Ve Spartě dítě bylo zcela majetkem státu. V Římě novorozeně položili na zem. Pokud je otec zdvihl, přijal je. V opačném případě bylo děťátko odloženo nebo utraceno, zpravidla utopením. Teprve od 2. stol. n. l. císaři začali posuzovat odložení i usmrcení jako vraždu. Objevily se první nalezince. V nalezincích kosily děti epidemie, hlad, stávaly se obětí týrání. S křesťanstvím se péče o sirotky ujímaly především kláštery.
V našich zemích spadala péče o opuštěné a postižené děti až do vlády Josefa II. pod církev, nebo byla záležitostí soukromou. Josef II. se snažil převést většinu povinností na stát, ale jeho záměr se nezdařil. Jak píše Rudolf Secký ve spisu Dobročinné spolky a ústavy soukromé v královském hlavním městě Praze a předměstích (Pelcl, Praha,1905), až nyní „...na poli lásky k bližnímu v naší matičce Praze na zahrádce soukromé lidumilnosti znenáhla počaly opětně vyrůstati kvítky, z nichž některé přes zlobu času rozvily se v nádherný květ…“ Stěžuje si ovšem, že muže „stojící v politice“ tato otázka téměř nezajímá. Naopak vysoko oceňuje práci Marie Červinkové Riegrové.
Secký vyjmenovává 28 pražských spolků, které pečovaly o zařízení pro děti postižené, epileptiky, „zpustlé“… Byly mezi nimi, např.: Jednota pro blaho propuštěných mladistvých kárancův (od r. 1839 do 1901 jí prošlo 952 chlapců), Domovina („útulek pro polepšení dívek v mládí prostituci propadlých“) v letech 1888 – 1902 celkem 204 dívek), Samostatný sirotčinec učitelský (od r. 1896 – 1902 zde pobývalo 135 dětí!). 6 ústavů bylo veřejných, zvlášť byly zakládány ústavy pro děti „izraelského vyznání“. Některá zařízení přijímala pouze děti manželské.
Sociální problémy spojené s výchovou mladé generace přivedly císařského radu Aloise Olivu ke kritice daného stavu. V pojednání Městská útulna pro dítky žebravé, toulavé neb bez přístřeší (Důchody královského hlavního města Prahy, Praha, 1905) uvádí, že denně vídá „přečetné dítky“ žebrající. Zjistil, že většina jich nepochází z Prahy a že peníze vydávají za „mlsky, cigarety a jiné trety“. Tyto děti nestojí o žádnou péči, do školy nechodí. Je to „dorost nevázaný, bez ideálu a snahy poněkud jen ušlechtilé, bez bázně a kázně, dorost sevšednělý, práce jakékoli se štítící, uvyklý žíti dobře a lehce… Jeho snahou je, aby měl na flám…“ Oliva mluví přímo o žebráckém sportu.
Opravdu chudí se podle císařského rady neobjevují na ulici – ty je zapotřebí vyhledávat. „Podporovati žebráky na místech veřejných, okázale, jest způsob středověký, člověka naší doby nedůstojný.“ Strážníci dítko odvedou domů, dítko si na ně zvykne… Rodiče vymýšlejí rafinované způsoby, jak dítě znovu poslat na ulici. Proto jsou zapotřebí útulny. Protože „Útulna jest sběrnou živých plodů, živých dokladů mravní i hmotné bídy, kterými se tato bída veřejnosti představuje jako choroba společnosti lidské, volající po lékaři a léku.“ Je zvláštní, že nejvíce dětí z pražské útulny mělo oba rodiče. Děti sem byly přiváděny strážníky obvykle mezi půlnocí a šestou ranní. Mezi 603 dětmi, jež tudy prošly, bylo nejvíce dětí bačkorářů, číšníků…
Dr. Karel Řehák, kněz, píše ve studii Konkubináty, porodnice a nalezince (ČKD, 1916,7 a 8, str. 463 – 469) o svých padesátiletých zkušenostech s nesezdanými páry a jejich dětmi. Odmítal vydávat potvrzení o péči ženám, o nichž věděl, že nejsou provdané a o dítě řádně nepečují. Několikrát byl proto zažalován. Obviňuje Martina Luthera a Jana Kalvína (r. 1916!) z toho, že „Z učení jim podobných mužů zrodily se a rodí se stále nové a nové odrůdy nevěry, z nichž povstali francouzští revolucionáři, až i svazy sociálních demokratů, hlasatelů volné lásky, společného užívání žen, a i nauka, že stát jest povinen o výchovu novoobčanů se starati, ovšem jen, aby otcové a matky v užívání radovánek pražádného obmezování nezakoušeli!“
Když „konkubináři“ obdrží na dítě podporu, nelze je přimět, aby vstoupili do stavu manželského. Proto jim on potvrzení nevydá. „Žádná počestná manželka, kdyby i v porodnici slehla a chudá byla, a třebas deset dětí již doma měla, žádné podpory nedostává.“ A žena v konkubinátu dostane podporu „ z mozolů počestných, mnohdy daleko chudších poplatníků“. „Jest to spolupodporování domnělé povinnosti, kterou prý má stát.“ „Děti takové, jež nikdy lásky nezakusily, ale mezi cizími lidmi všude jen nezaviněných ústrků docházely, zanevírají poznenáhlu na celý svět, stávají se zločinci, naplňují káznice i žaláře, ano, bývají pravou metlou na lidskou společnost za to, že je bez citu ze svého středu vypudila!“ Volá Karel Řehák na adresu rodičů, kteří odloží dítě do nalezince.
A jak vypadal řád podobného ústavu? Vyjímám z Domácího a kázeňského řádu pražského městského sirotčince Její Výsosti paní arcivévodkyně Gisely (Praha, 1880):
„Připomenutí: Porušení povinné úcty, odepření poslušnosti, zatajení pravdy nebo lež potrestá se podle stáří a dospělosti rozumu viníkova.“ Stupnice trestů zahrnuje: Připomenutí, domluvu, přísnou důtku, vystavení chovance na místo odloučené, posazení chovance na místo nižší neb odloučené, újmu v jídle, osamostatnělou vazbu, tělesný trest (nespecifikován).
„Zákaz krádeže: Každý chovanec musí ve vlastním spoření nacházeti potěšení…“
Dále: Chovanci vstávají ráno v 5 hodin, v zimě v 5:30 „a sice hned na dané znamení bez všeho pobízení.“
„Každodenní pořádek vstávání: Po mytí, česání, oblékání, stlaní a ranní modlitbě v kleku před křížem v učebně začne příprava na ranní vyučování do 6:45.“ Následuje snídaně.
Po dopoledním vyučování jsou chovanci poděleni chlebem. Po obědě před 2. hodinou odcházejí do školy. „Navrátivše se obdrží chléb, načež mají volno do 5 hodin.“ Poté se do sedmi hodin učí a v létě „za příznivého počasí odebéřou se do zahrady, kde se baví prostocviky, poučným vypravováním apod.“ Večeře je v sedm hodin. Pak se „mohou chovanci baviti buď pěknou hrou, nebo čtením dobrých zábavných knih, zpěvem a podobným.“
„V 8 hodin odebéřou se do ložnic… Starší vycídí sobě a pak i mladším chovancům obuv a šat. Děvčata zašijí sobě roztrhané šatstvo a prádlo…“
„Požehnavše se křížem, položí se tiše na lůžko své. Na lůžkách nesmí chovanci ani mluviti.“
V 9 hodin všichni musí spát.
Procházky jsou ve středu a v sobotu. Výjimečně až dvě hodiny.
Pravidelně se chovanci koupou jednou za týden.
„Chovanci smí pouze knihy z ústavní knihovny a ze školních knihoven vypůjčené čísti a pak jen takové, které představení schválili. Knihy jiné si vypůjčovati nebo rozšiřovati se zakazuje.“
Návštěvy mohou přicházet jednou za měsíc a nesmějí dětem nic přinést.
Bývalí chovanci, kteří vykonají ušlechtilý skutek, budou mít v sirotčinci pamětní desku…
O právech dětí (dnes písemně požadovaných) se žádný řád nezmiňuje…
Zdá se, že z pochopitelných důvodů atmosféra v českých institucích podobného typu nebývala tak tíživá, jako v některých ústavech velkých průmyslových měst západní Evropy.
Míváme iluze o spokojenějším životě na venkově. Jako by blízkost přírody a kontakt s půdou zaručovaly i příznivější mezilidské vztahy. Ale realitou bývali také věčně opilí a suroví sedláci, amatérské pokusy o potrat u každoročně „se čekajících“ žen. A na čí stranu se asi postavila selka, když otěhotněla děvečka s hospodářem? Na stejnou, jako když se totéž stalo služce ve městě. Manžel za nic nemůže… Být svobodnou matkou znamenalo vystavit své dítě celoživotnímu opovržení a existenční nejistotě. A tak se umíralo na potraty, nechtěné (i postižené) děti prostě po narození nedostaly napít, zemřely. Novorozenci umírali tak často, že se nikdo nad smrtí dítěte nepozastavil. Jak znám z vyprávění báby babicí: Bylo to jako vylejt hrnek vody. Josef Karel Šlejhar svým naturalistickým způsobem zobrazil podobný příběh v povídce Nekřtěňátko. O rodičce: „Má-li co zhebnout, zhebne to, dělej, co dělej…“ O odklizení děťátka (jak zemřelo, ponechám na čtenářích, text dohledatelný na internetu): „To všechno nic není, jako by se jen takový štěně zahrabalo… Proklatý harantě...“ A prostě se také zahrabalo, jindy pod led hodilo… Svědomí? Jistě. Erben: Dceřina kletba, Neruda: Balada stará, stará… Svědomí promlouvalo i v lidové představě, že duše nepokřtěných dětí se zjevují po 7 let jako bludičky, o Adventu jako světýlka za okny hříšnic.
Občanské sdružení Hnutí pro život na svých stránkách uvádí: „O co usilujeme: Zákaz zabíjení dětí před narozením (umělých potratů, abortivní antikoncepce, zabíjení lidských embryí při IVF…). A zdůvodňuje: „Ochrana lidského života nevychází z náboženství, ale z přirozeného rozumu.“ Sdružení uvádí, že od roku 1957 bylo u nás usmrceno před narozením téměř 3 300 000 dětí. Pokud by čert hledal ztracené kopýtko, najde ho zde, ve slově „zákaz“. Dětí se u nás rodí málo, mladí se k ničemu nemají - někam zmizela ochota uskrovnit se v zájmu přežití rodu i národa, chuť předávat nashromážděné, o pokoře a schopnosti osobní oběti ve jménu dítěte nemluvě. Snad jde jen o dočasný výkyv po převratných společenských změnách, než nás převálcují úplně jiní?
Faustova Markétka platí za smrt dítěte vším. Ovšem, ona i taková Médea… Já vím, v rovině docela jiné, takže končím, s přáním méně zhůvěřilého rozhodování o dětech ze strany státních institucí a výjimečně i ze strany některých sociálních pracovníků…
Zdroje:
18.10.2013, 00:00:15 Publikoval Luciferkomentářů: 31