Jednou z nejzáhadnějších postav české literatury je bezpochyby Karel Hynek Mácha. Většina z vás si jistě okamžitě vybaví jeho slavnou lyrickoepickou skladbu Máj, která vyšla v roce 1836. Byla to jediná kniha, která vyšla za jeho života, a to přesně v roce kdy zemřel. Už to samo o sobě působí mystickým dojmem. Mnozí z těch, kteří se s Máchovým Májem setkali už někde na základní škole, si nejspíš přestaví něco jako „lásky čas“, jenž se odehrává v romantickém rozpuku jara na počátku května čili máje. Ve skutečnosti je však Máchův Máj úplně o něčem jiném, co s rozpukem láskyplného jara nemá nic společného - je to totiž velmi chmurná vize odněkud z pomezí dvou různých světů.
Lucifer
Karel Hynek Mácha se narodil r. 1810 v Praze v pochmurném domě na Újezdě, v dost stísněných poměrech. Odmalička se zajímal o četbu fantastických a romantických knih a jeho fantazie byla ještě živena prostředím, v němž trávil dětství. Staré domy a jejich temná zákoutí vyvolávaly v chlapcově mysli ponuré myšlenky. Velkou inspirací byla pro něho četba Byronových knih. Na podzim r. 1836 pomáhal s nasazením vlastního života hasit v Litoměřicích požár, prochladl přitom a 5. listopadu 1836 umírá ve věku šestadvaceti let. Záhadná je už samotná Máchova smrt. Oficiálně se sice tvrdí, že zemřel následkem nachlazení či na zápal plic, ale tradují se i fámy, podle nichž se prý Mácha napil při hašení požáru ze stoky a zemřel na jakousi ošklivou horečku. Čteme-li některé Máchovy básně, musí nás napadnout, že tragický život i smrt měl umělec vepsány do knihy svého osudu.
Společnost Máchu příliš nelákala, byl podivínský a lidí se spíše stranil. Miloval ideál člověka, který si vybudoval sám v sobě, ale trpěl rozporem mezi svým ideálem a skutečností. Ve společnosti nenalezl to, co hledal, a proto se uzavíral do samoty, hledal útěchu v přírodě. Uvědomoval si rozpor mezi vlastní touhou po dosažení absolutního ideálu krásy a svobody a protichůdnou, osudově tragickou skutečností zmaru a smrti. Máchova duše byla naplněna zvláštním světobolem, rozervaností a deziluzí. Lákaly jej rozvaliny starých hradů a opuštěná místa, romantické přírodní scenérie a divoké rokle, popraviště a bizarní zákoutí. Dalo by se říct, že se uměl vcítit do genia loci těchto míst, do jejich atmosféry (energie) – podobně jako senzibilové. Přímo se nabízí hypotéza, že sám vládl určitými parapsychologickými schopnostmi.
Mácha byl fascinován tématem smrti a zániku: „Já miluji květinu, protože uvadne, zvíře, že zahyne, a člověka, že zemře a nebude; poněvadž cítí, že zhyne navždy; já miluji, ba co více než miluji, já se kořím Bohu, protože není!“ Dalším zvláštním rysem Máchovy povahy bylo to, že neměl rád sluneční světlo, ale miloval měsíční svit, stejně jako noční vytí meluzíny či zpěv labutí, když umírají. Rád také navštěvoval v noci hrobky, o nichž tvrdil, že mu voní po růžích. Tak jako jsou pochmurná místa, která vyhledával, pochmurné jsou i rekvizity, jež ve svých básních používá. Často se v nich objevuje motiv lebky a rakve.
Existuje jakýsi náznak toho, že Mácha měl nějakou spojitost se svobodnými zednáři. Na souvislost Máchovy básně Aniž křičte, že vám stavbu zbořím se zednářským rituálem upozornil v roce 1935 Otokar Fischer. V několika verších této básně jako by zaznívala ozvěna starého zednářského ritu:
pak na místo mistra zesnulého
některý z učňů jeho vstane,
ten přikročí v dráze znamenané
k ukončení stavení nového.
Ve verších se promítala symbolika příběhu o zavraždění Chírama, stavitele Šalomounova chrámu, ústřední legendy svobodných zednářů.
Zmíněná legenda o staviteli Chíramovi vychází z biblického příběhu o králi Šalomounovi, který toužil vybudovat nádherný chrám, a proto povolal stavitele Chírama z Tyru. Chíramovi učedníci na svého mistra žárlili a snažili se jej donutit, aby vyzradil tajemství svého stavitelského umění. Když odmítl, zavraždili ho. I když Mácha využívá motiv lebky jako symbol touhy po znovuzrození stejně jako svobodní zednáři, nemůžeme z toho ještě usuzovat, že zednářem skutečně byl. Je možné, že ho přitahovala právě ona mystická atmosféra a pochmurné rekvizity. Další inspiraci načerpal spíš z děl básníka Byrona.
Zednářské motivy bychom našli i ve druhém zpěvu Máje, jehož děj se odehrává ve vězení. Vězeň-adept rozjímá v temné kobce o existenci své i celého světa. Nabízí se i další interpretace. Vězení můžeme ztotožnit s tělem. Vězeň je duše, která z vězení může uniknout pouze smrtí. Jako bychom zde slyšeli ozvěny starých gnostických učení.
Vědci se původně domnívali, že gnostické učení vzniklo z učení křesťanského, avšak díky pozoruhodnému nálezu gnostických textů v Nag Hamádí došli k závěru, že gnose je mnohem starší a že z ní křesťanství do jisté míry vychází. Jejím žákem byl pravděpodobně i Kristus. Gnosticismus lze tedy interpretovat jako myšlenkový a náboženský proud pozdní antiky vzniklý prolínáním mysterijních náboženství a filosofie. Jeho základem je myšlenka vysvobození či záchrany lidské duše z vězení hmoty a těla skrze poznání vztahů mezi lidským a božským. Pozoruhodné jsou některé detaily, které zaznamenáváme jak u gnose, tak u buddhismu. A tak nás možná ani nepřekvapí spekulace některých badatelů, kteří původ křesťanství situují do Indie a Ježíše pokládají za studenta východní moudrosti. Snad právě proto byla gnose v očích katolické církve vždy tou nejstrašnější herezí. Nikdy ji však nedokázala úplně vymýtit a nahradit vlastní křesťanskou variantou. Zčásti byli jejími vyznavači například také jihofrancouzští kataři – čistí. Součástí jejich rituálů byl i temný obřad smrti, kdy dotyčný zemřel v lázni po otevření žil.
Není zcela přesvědčivě prokázáno, že by Mácha znal gnostické nauky stejně jako zednářské učení, i když rozbor jeho díla tomu nasvědčuje. Avšak co když Mácha šel svou vlastní (třeba iniciační) cestou, na níž objevoval mysteria a podstupoval zasvěcení? Ostatně ezoterní (skrytou, tajnou vnitřní) stránku obsahují i díla jiných umělců. U některých jsou tyto skutečnosti známé – připomeňme Mozartovu operu Kouzelná flétna, která je prokazatelně ovlivněna zednářskou symbolikou. Známe však díla ještě mnohem nenápadnější, v nichž by ezoterní informace nehledal ani zasvěcenec.
Zdroj: Aleš Česal, Tajemná místa Čech
22.10.2013, 00:02:26 Publikoval Luciferkomentářů: 9