Soudobé Vánoce, Svátky klidu, se dnes slaví nejen po česku poněkud jinak. Pokusím se několika postřehy naznačit, jak jsem ty báječné oslavy Svátků klidu prožil či spíše přežil.
Lucifer
Den před Štědrým dnem začínal ten vánoční klid zcela evidentně nabírat velmi povzbudivé a neuvěřitelně optimistické obrátky. V nákupním centru, které jsem byl z důvodu doplnění zásob nucen navštívit, probíhaly totálně odbrzděné nákupní orgie. Šíleli všichni, nejen nakupující, ale i prodávající. Z tlampačů se tu a tam ozývalo „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati…“ a celé nákupní centrum se v tomto rytmu kolíbalo tak vánočně neurvalým způsobem, že by Ježíška, panáčka, bezpochyby ukolíbalo k předčasné smrti, takže Velikonoce by se mohly slavit už na Silvestra.
Když jsem odcházel s nákupem, míjel jsem skupinku jistých rodinných příslušníků, z nichž ten nejmladší si pozpěvoval „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati…“. Do rytmu tohoto Ježíškova kolíbání se postupně přidávaly výbuchy petard, rachejtlí a podobných prostředků zábavné pyrotechniky. Ty výbušné projevy nadcházejícího vánočního klidu pokračovaly i za okny mého bytu, kam jsem s nákupem po těžkém kolíbání dorazil.
Až do pozdních nočních hodin to probíhalo zhruba tak, že s jistou nepravidelností se venku ozvala příšerná rána a do toho se mi nad hlavou zuřivě rozštěkal pes. Občas se to šílené štěkání ozývalo i venku a někdy to s těmi petardami nesouviselo, což si občas zkusil nacvičit i ten pes nade mnou. Kromě štěkajícího psa nade mnou tu a tam pobíhal zřejmě i slon, či někdo si zkoušel zahrát bowling, ale to se děje prakticky celý rok. Bylo evidentní, že tento vánoční klid bude narůstat a někdy o Silvestra to tu bude dunět jako u Stalingradu.
Ještě když jsem vyrazil do nákupního centra, udělal jsem takovou menší obhlídku okolí, abych zjistil, kde a jak bude v nejbližších dnech v obchodech zavřeno či otevřeno. Vietnamci nezklamali. Když jsem kontroloval menší prodejnu Albert, nemohl jsem na vstupních dveřích nalézt rozpis otevírací doby o svátcích. Bylo tam všechno možné, jen ten rozpis tam nebyl. Zašel jsem tedy dovnitř a u jedné pokladny jsem se zeptal, jak budou mít o vánočních svátcích otevřeno. Trošku již vánočně ukolíbaná pokladní mi to vysvětlila s tím, že u vchodu je příslušný letáček, kde je to popsáno. Řekl jsem jí, že nic takového jsem tam nespatřil a odkolíbal jsem se ven, abych si to znovu ověřil. Nic tam nebylo, ačkoli mi při hledání pomáhal jeden pár, který se mnou souhlasil. Šel jsem zpět a řekl té pokladní, že tam nic takového není a její kolegyně se mnou vyrazila zase ven, aby mi ukázala, že to tam je. Prohlížela si ty dveře jako sůva z nudlí, pochopitelně tam žádnou nudli nenašla, a tak se odkolíbala k nějakým dalším dveřím. Mě už to nezajímalo, informaci jsem měl, a tak jsem pokračoval ve své obhlídce. Za chvíli jsem za zády uslyšel, jak za mnou kolegyně té pokladní křičí, že už to našla. Kde a co našla, to už mi ale v té chvíli bylo skutečně šumafuk.
Ještě při cestě k tomu Albertovi jsem kráčel po již zde jednou zmíněném šikmém chodníčku směrem ke stanici metra, za níž se Albert nachází. Za mnou šel nějaký starší pán, když tu se blízko nás ozval výbuch jakési petardy. Otočil jsem se k tomu pánovi a řekl jsem mu, že se omlouvám, ale podobné projevy těchto Vánoc jsem nucen provázet slovním průjmem k***a, p**a, zkráceně KP; vtom se ozvala další rána a já prohlásil, že tohle je vskutku KPstán. Pán za mnou se pobaveně a s jistým porozuměním rozesmál.
Žádné „ty vole“, ale KP Vánoce, ty vole.
To mlácení petard, jak jsem si už před nějakým tím rokem všiml, nenastává povětšinou tak, že nějaká tlupa pubescentů s tím někde venku manipuluje. Tyhle petardy často lítají z lodžií. Nějaký ten týpek, a nemusí to být jen puboš, prostě dostane takový zvláštní záchvat jakési neukojenosti a s bůčkem a pivem v ústech vstane od televizoru, vyleze na lodžii a uprdne si nějakou petardu, což ho ukojí právě tím způsobem, kterému vůbec nerozumím, pokud budu trvat na tom, že nejsem zavřený v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Prostě si uleví, uprdne, a jemu dobře, nahodí další bůček, další pivko, očumí televizi, a za chvíli si jde zase uprdnout na lodžii. Tenhle duševní průjem jsem dříve vnímal jen na Silvestra, po celý den, ale dnes už se tak slaví i Vánoce.
Předchozí část jsem začal psát den před Štědrým dnem, protože mi z toho bylo fakt skoro na blití. O Štědrém ni se to trochu uklidnilo, takže jsem přemýšlel, že už ten vánoční traktát nedokončím a odložím ho ad acta. Jenže v pozdním štědrovečerním čase ten nesmyslný rambajs zase vzkypěl a já si řekl, že to přece jenom dokončím. Dokončil jsem to i s těmi předčasnými dvěma výkřiky.
První i druhý vánoční svátek to až tak hrozné nebylo. Předvánoční nákupní orgie, alespoň v mém okolí, utichla, petardy vybuchovaly jen sporadicky. Udělal jsem si dva vánoční pochody po centru Prahy. Tam se to hemžilo turisty, spousta otevřených stánků, nikde se neozvala žádná petarda. Obě poměrně dlouhé procházky mě velmi příjemně osvěžily a splnily přesně to, co jsem od nich očekával. Narazil jsem sice na pár otravných pitomostí, ale má vším tím vánočním šílenstvím vykoledovaná skromnost byla tak obrovská, že jsem byl více méně spokojený. O těch dvou výpravách zde možná něco napíšu, ale teď bych tuto vánoční rekapitulaci zakončil výše zmíněnými výkřiky:
Takže Vánoce jsou KP za námi a před námi je KP Silvestr, ty vole.
Ježíšku, panáčku, už jsme tě dokolíbali, Ježíšku, panáčku, teď nám můžeš líbat šos.
27.12.2013, 00:00:12 Publikoval Luciferkomentářů: 15