Ve zdejších komentářích se několikrát objevilo slovo „galantní“. Není to slovo úplně obyčejné. Je starosvětské a lehkomyslné. Jen si je vyslovte. Zaoblené „l“, v pase přeštípnuté „g“, a slovo ukončí svou otočku dlouhým vysokým „í“. Prostě je – elegantní. A skoro zapomenuté. Opravdu patří do jiného světa. Když jsem na stránce NČ toto slovo uviděla poprvé, nejdřív mě napadlo: galantní poezie. Sborníček s tímto názvem milovali spolužáci (kluci). Protože v něm nehledali vyznání lásky nedosažitelným paním (jak by měli), ale to hlavní. Neboť tato poezie jest francouzská. Povídá se přece, že za války byli francouzští letci jediní, kteří si helmou nechránili hlavu.
Stella
Zdálo by se, že v knize Claude Habibové Francouzská galantnost nemůže být nic nového, natož převratného. Ale ukázalo se, že je v ní tolik faktů a zajímavých souvislostí, že volím ústup a místo reprodukování obsahu dám slovo autorce předmluvy. Protože předmluva je samostatnou a fundovanou esejí, navíc je obohacena o fakta z českého prostředí.
MILENA LENDEROVÁ: PŘEDMLUVA ANEB ČECHY TAKÉ GALANTNÍ…
V úvodu se dozvíme, že autorka knihy, profesorka Claude Habibová, je literární historička a přednáší na univerzitě v Lille. Jejím oborem je především literatura 18. století. Habibová sleduje proměny galantnosti od klasicismu přes odpůrce galantního chování (Rousseau, Diderot), až po Prousta a Bluma.
Adjektivum galantní má tři významy. První: pozorné a citlivé chování k ženám, druhý: něžný cit, který směřuje k lásce, a za třetí – jde o synonymum slova erotický. I u nás máme výrazy galán, galánečka, dokonce i galanteřička – označení pro drobnou ozdobu nebo medailonek. Odtud už je krůček ke galanterii. V 17. století se ideál francouzského šlechtice změnil z podoby čestného hrdinného aristokrata v galantního kavalíra. Dopomohla tomu politika Ludvíka XIV. S novými zvyklostmi – kultem rozmařilosti a flirtování, s tancem, zpěvem, se zvýšenou erotizací.
Vyvstává otázka, proč se galantnost rozvinula právě ve Francii. Skutečně, jen ve Francii se zformovala pravidla společenského chování s ohledem na ženy. Asi to souvisí se salony počátku 17. století. V salonech se diskutovalo o postavení žen a o jejich právu na lásku i na vzdělání. Objevil se fenomén dosud v Evropě nevídaný – píšící a diskutující intelektuálky, PRECIOZKY. Klasicismus jejich dílu upřel umělecké kvality, ale aktivní Francouzky už ve společenském životě zůstaly. K nelibosti cizinců: Hume - Angličan, Rousseau - Švýcar - a také český šlechtic Václav Antonín Kaunitz. Ženy neměly politická práva. Ale vedly salony a byly považovány za motor společnosti.
V 18. století začala být šlechta napodobována měšťanstvem. A to už znamená krok k vulgarizaci galantnosti. Spontánní erotika se přesouvá do nevěstinců. Ztrácí dráždivost a tajemství. Ale stále platí, že ještě v době napoleonského Code civil, který ženám nepřeje, není muž tím, kdo by používal výhradně svou vlastní hlavu… Je zajímavé, že v době klasické galantnosti 17. a 18. století platilo bez výhrad, že manželství je politickou záležitostí, a proto jsou mimomanželské čertí hrátky naprosto samozřejmé. Měly jasná pravidla a jasné hranice. (Mimochodem, jak se věc odráží v jazyce: Z tohoto manželství vzešel syn. Jak často se podobná formulace použije o dětech z podzámčí? Pozn. Stella) Až Rousseau přišel s kultem lásky vážné a odpovědné. Romantismus pak přinesl bolestnou nenaplněnou lásku a její kult přetrval až do 1. světové války. Přesto galantnost žije i mezi válkami, ač se setkávají dva světy: STANDARD OF LIFE s americkou přímočarostí a francouzský SAVOIR VIVRE – s elegancí a požitkářstvím.
Je omylem radikálního FEMINISMU považovat galantnost za podvod patriarchátu, za maskování ženské podřízenosti. Naopak – galantnost předpokládá určitý stupeň ženské emancipace. Ženskou intelektuální svobodu, svobodu společenského vystupování. Galantní konverzace je možná jen tam, kde je volnost na obou stranách. Co je tedy nového? Zmizela bezvýchodná manželství. Muž – sobec se u ekonomicky nezávislé ženy neprosadí. Biologická odlišnost ženy a muže existuje stále. Erotické napětí se nikam neztratilo!! A verbální složka k němu patří – to znamená, že prostor pro galantnost je otevřený. Že je stále žádoucí duchaplná konverzace. Dvorné chování muže, letmé a nezavazující doteky, které lze vtipně a duchaplně odmítnout. Právě Francouzi dali tomuto „stýkání a potýkání“ erotický obsah. Především pak možnost elegantního ústupu.
A toto vše se z Francie šířilo do střední Evropy. Třebaže u nás vznikala literatura plná spravedlivého rozhořčení nad tím, že ďábel se obrátil nejdřív k ženě a je to znát dosud (Šimon Lomnický z Budče), je známo, že šlechtici jezdili na exkurze do zahraničních nevěstinců a doma se věnovali především děvečkám a služkám. Mladí kavalíři se pilně učili francouzsky, aby se dohovořili v Paříži a ve Versailles o „věcech zajímajících obě strany“, nepochybně. Domácí prostředí příliš galantním hrátkám nepřálo. Nebo je možné, že svými dobrodružstvími v Čechách se chlubili jenom cizinci – např. na dvoře Rudolfa II. Němci žijící na českém území už vůbec ke galantnosti blízko neměli. Občas se objeví zmínka o návštěvě nevěstinců – ale s galantností to nemá nic společného, naopak jde o značně vulgární zmínky o sexuálních zážitcích.
(Stella: obvykle se uvádí, že u nás byl vývoj renesance, tedy i volnějších mravů, brzděn reformací. Přitom k renesanci bylo hodně blízko. Důkazem je erotická báseň Májový sen od Hynka z Poděbrad (1452 -1492). Hynek z Poděbrad přeložil 11 novel z Dekameronu a proslul jako veliký prostopášník. Je prý první historicky známou obětí syfilidy u nás. Syfilidě se v Evropě dlouho říkalo francouzská nebo galantní nemoc – zní to lépe…)
Naše výkladové slovníky někdy směšují dvorské (středověké, rytířské) a galantní chování. M. Lenderová s tímto pojetím polemizuje. Ale je skutečností, že gotická dvornost i novověká galantnost mají nemálo společného. Ottův slovník naučný dodává, že slovo se stalo také eufemismem pro označení dame galante – záletnice. V Praze se až do druhé světové války s úspěchem prodávaly francouzské knihy plné erotiky. Ovšem byla to díla, jež si z galantnosti brala právě jen erotično – a český čtenář byl tomu rád. Nemálo za tento přístup mohly populární spisy o správném chování z konce 19. století. Označovaly ženy za zlá, popudlivá stvoření, k nevydržení je prý s ženami učenými, muž má být silný, rozhodný, jemné chování k ženě není žádoucí.
Autorka předmluvy soudí, že právě v tomto zakořeněném deficitu galantnosti je příčina toho, že novinové stánky jsou v současnosti obloženy pornočasopisy. Zatímco ve Francii erotika není přímočará, neřve na ulicích stovkami necudných fotek. Časopisy se tam nevystavují, erotika „vede přes esprit“. „Duchaplná, lehce erotická konverzace se i dnes většině českých mužů jeví zbytečnou, stejně jako ubrousek k utírání úst při jídle.“ (str. 20) Postmoderní galantnost hledá svou podobu. Zdá se, že mizení ženskosti je daní za vstup ženy do veřejného života. Snaha o deerotizaci vedla k rozmachu pornoprůmyslu.
Tolik z předmluvy M. Lenderové.
Některé postřehy CLAUDE HABIBOVÉ. Ženy musí přijmout pocty a bdít nad nimi, ale nevěřit v ně, tedy nevěřit v ně tak, aby je vyvedly z rovnováhy. Platilo pro dobu galantní. A dnes:
Je nutné se ptát, zda je rozumné přenechat státu OCHRANU občanek do té míry, že se cítí úplně zbavené veškeré odpovědnosti za ni a že pokládají za oprávněné nevšímat si dojmů, které vyvolaly… Předpokládáme-li, že ženy svěřují policii péči o svou ochranu, komu přenechají POVINNOST CIVILIZOVAT MUŽSKOU TOUHU? Pokud jim feminismus diktuje svět, kde budou všichni muži samovolně humánní ve vztahu k ženám, pak tento feminismus lže. Ženy mohou způsobit, aby byli muži pozorní a uctiví, ale ještě je nutné, aby to chtěly a aby uznaly, že jim tato povinnost přináleží. Jemnost mravů nepadá z nebe. (str. 300)
Je možné, že galantnost je kulturní, ale neobnovitelný zdroj, odsouzený k tomu, aby byl vyčerpán jako fosilní zdroje. Dnešní dívky neví nic o svých pravomocích, a to tím více, čím se jejich pravomoci omezují na očividné: nadávka jim připadá vhodnější - „je nutné se bránit“ - jejich milostná kultura pochází z videoklipů, jež jsou vábidly, k nimž dívky přilétají jako skřivánci zrození v tomto světě. Pokud neotevřou romány, nepoznají nic jiného. ZNOVUOBJEVENÍ CITOVÉ KULTURY vyžaduje návrat k literatuře: ne proto, aby byl formován občan (celá tato občanská uvědomělost obsahuje upejpavost, která ignoruje samu sebe), ale proto, aby byla LITERATURA objevena jako svůdná KONZERVATOŘ UMĚNÍ MILOVAT A VYJADŘOVAT LÁSKU. Bez této otevřenosti budou dnešní dívky omezeny na to, aby milostnou svobodu pokládaly za podobu touhy, která jim připadá pravdivější, neboť příliš zvýrazňuje tělesné křivky. Nevynalezli jsme dráždění, ale lykru, streč a latex. Naše filmy příliš odhalují tělo, vystavují na odiv i to, čeho se neodvážila žádná civilizace, a zároveň tělo odcizují vztahu i kontaktu. Film je jako prezervativ: exhibuje a odcizuje. Dovoluje pohled bez doteku a dotek bez znečištění (se), což je vlastní klientům v nákupním centru. (str. 301)
Ženy jsou stále ještě v nejlepším postavení, aby cítily, co je přijatelné a co ne ve vyjádření touhy. Ony jediné pomohou mužům nalézt cesty společného potěšení. (str. 301) Muži občas mluví proto, aby byli popřeni. (str. 302)
…neexistuje žádný důvod, proč bychom se měly vzdát ženské role, jež spočívá v rozeznávání toho, co je v rozkoši degradující brutalitou a co je zdrojem štěstí a energie. (str. 304)
Znovu najít galantnost znamená pozměnit svůj pohled: dovolit svým očím spočinout na trávníku či ohni, jak dlouho to bude nutné a až do chvíle, kdy se forma i základ pozvolna přemění. Otázky života a smrti přejdou do pozadí, zatímco štěstí, jež se zdálo nicotné i vzácné zároveň, se znovu objeví: štěstí, jež existovalo před Potopou a bude existovat i po našich tsunami. (str. 306)
Zdroj: Habibová, Claude - Francouzská galantnost, Academia, Praha, 2009
05.01.2014, 00:00:09 Publikoval Luciferkomentářů: 52