Čin Jana Palacha byl ve své době pociťován jako mimořádný, přesto plně souznějící s vypjatou dobou. S nástupem šedivého bezčasí a plochého zahnívání přišlo také „rozumné“ a „rozumové“ posuzování jeho skutku jako zbytečné sebevraždy, která nejspíš byla někým „zvenku“ organizovaná. Nevím, jestli může být pro celou Palachovu generaci něco více ponižujícího, než degradovat jeho odhodlání na čin nedospělého a nezralého jedince. Neboť pak je takto hodnocena celá generace.
Stella
Stanislav Komárek:
MOUDROST jakožto opětovné sjednocování a spění do jednoty je … v zásadě protikladná, a tudíž tichá, nenápadná a neproduktivní. Teprve velké bezpráví a běsnění je dějino – a kulturotvorné, hromady mohutných trosek zbývají jen po těch, kdo z řádu vybočili velmi důkladně.
VELKÉ ČINY tvoří teprve (pokud možno kolektivní) zběsilost a eklatantní nepochopení sebe i světa – protagonisté stalinského Ruska i německé třetí říše byli v zásadě skrumáží neurotiků a psychopatů s neblahými talenty. I celá řada vynikajících umělců jsou osoby propastné a nahánějící hrůzu.
A Stanislav Komárek ve své eseji Pád do polarit pokračuje tvrzením, že svět se dá vnímat pouze polárně, zatímco vědecké a filozofické systémy vycházejí pouze z jednoho pólu. Druhý pól dvojice polarit se pak interpretuje jako nedostatek prvního pólu nebo jako jeho zvláštnost. A tak třeba sociobiologie vidí v základě všeho živého egoismus genů. Každé ALTRUISTICKÉ jednání se převádí na nějakou rozumnou formu EGOISMU. Lidé, kteří se chtějí ocitnout na společenském výsluní, hájí své jednoznačné polární stanovisko, až i jim samotným musí být jasné, že je nesmyslné, mnohdy absurdní. Pro úspěch udělají všechno. Ale podobné chování nemá nic společného s moudrostí ani s poznáním.
V souvislosti s těmito slovy jsem si vzpomněla na proměnu společenské atmosféry po Palachově sebeupálení a na vyvanutí ozdravujících nadějí šedesátých let.
Na mém prvním pracovišti jednou odbory uspořádaly zájezd na výstavu úspěchů sovětské techniky. Nevím proč, ale nezúčastnila jsem se. Druhého dne mi kolegyně, jemná, kultivovaná paní, vychovaná jako správná prvorepubliková dáma, ve skrytu tmavé chodby vyprávěla, jak po převratu v roce 1948 její otec přišel o soukromou lékařskou praxi. Když líčila, jak znárodňovatelé vyhazovali z ordinace na valník přístroje i kartotéku, jak z okna čekárny létaly obrázky i noty, které si jako malá holka nechávala u tatínka, přistoupil k nám tichým krokem, jak už to tak dělával, náš šéf. A se svým každodenním Co? Co? se dožadoval odpovědi, o čem se bavíme. A ta droboučká paní mi právě říkala: Těmahle rukama bych je uškrtila. A zatínala pěstičky. Podívala se na milého Velkého Normalizátora (jeho jméno – viz Cibulkovy seznamy) a se sladkým úsměvem, blond hlavičku na stranu, zacvrlikala bez rozmýšlení: Právě tady Helence říkám, jaké převelice úžasné věci byly na výstavě k vidění. Šéf se pousmál, moudře pokýval a potvrdil: To tedy byly! A odštrachal se, aby zkontroloval další relaxující skupinku. V duchu jsme slyšely jeho: Jen pokračujte. (Kolegyně měla výcvik mnohem delší. Všichni jsme se naučili. Mívala jsem připravenou univerzální odpověď. I na otázky, od koho máte ten dopis a co vám píše a proč. Bylo běžné a každodenní!)
Stanislav Komárek upozorňuje, že máme tendenci minimalizovat nepříjemné věci a maximalizovat příjemné: Uplynulo pár let a občas se někdo mladý zeptal, jestli je pravda, že se po příjezdu okupantů nějaký blázen upálil. Při naší obecné nechuti k patosu a k obřadnosti lehce a rádi zapomínáme. Máme tak vypěstovaný smysl pro zbožňování klidu a pohody, že mimořádný čin co nejrychleji potřebujeme dostat do roviny pochopitelnější a stravitelnější. Jistě, kdyby v době, která nedozrála, šel někdo na náměstí, polil se a zapálil (ostatně – děje se), půjde o jednu večerní zprávu z mnoha jiných.
Ale Palachův čin předjímal situaci, která se začínala jevit jako bezvýchodná – bez cíle, bez vzletu, bez barev, zato s kontrolou na každém kroku, s autocenzurou, neustálým rozhlížením – kdo mě slyší? - s existencí pod dohledem, s hlídáním ze všech stran, s plíživým strachem, nepochopitelným o to víc, že jeho zdrojem mohli být přátelé, známí, nadřízení… V takové situaci bylo jeho sebeupálení výkřikem. Výstrahou. To upálení nebylo romantickou výzvou k boji holýma rukama proti tankům pěti armád. To byl APEL. Pozor, neupadněte do letargie. Najděte si každý svou cestu odporu. Najděte svou hranici, za niž nepůjdete. Jak nevzpomínat na to, kolikrát stačilo říci obyčejné Ne – a věc byla vyřízena. Přesto všichni, rebelující a kritizující za dveřmi, byli v rozhodující chvíli náhle zticha, nikdo se nepřidal, stěžovatel byl přece vždycky podivín. Přitom, jak upozorňoval Vaculík, ani „oni nebyli už oni.“ Ale strach o nějakou trapnou stokorunu, o zákaz postupu v zaměstnání, ovládl většinu. Rádi se dovoláváme rozumu a zdravého úsudku. Zdravým rozumem se dá vysvětlit a obhájit všechno, co je průměrné.
O hrdinství neradi mluvíme, a to je sympatické. Neznamená to ovšem, že bychom jím měli pohrdat. Jen proto, že ho nejsme schopni. K mrtvým se nakonec hlásíme rádi, ti už nepředstavují hrozbu a nic nám nebudou vyčítat. Ostatně - málokdo se obětuje pro velkou věc jen proto, aby odešel s pocitem, že se o něm bude mluvit. Jsem přesvědčena, že Palach konal proto, že nemohl nekonat. Že na nějaké hrdinství nemyslel. Prostě šel směrem, který mu jeho kompas ukazoval. Jen ti, kteří potřebují být vedeni a potřebují být poslušni jiných (aby se za ně mohli schovat), nahlížejí na výjimečný čin přes brýle, které jsou zároveň jejich štítem. Těm brýlím říkají kázeň, pořádek, dodržování pravidel. Jaký člověk je ten, kdo pravidla stanovil, už vědět nepotřebují. „Oni nahoře vědí, co dělají.“
Vyznavači řádu bývají odměňováni.
Oběť – to je věc složitá a její smysl je někdy sporný. Bez přemýšlení ji podstoupí pro své dítě normální matka i normální otec. Bez dlouhého přemýšlení obětoval svůj život i ten pákistánský školák, který se postavil atentátníkovi. Chtěl být lékařem. Škoda. Jaký člověk stál proti němu? Také oběť. Ale jaká hodnota jemu stála za vlastní život i za životy desítek dalších? Navíc to byla oběť vykalkulovaná a jejím výsledkem měla být hromadná vražda. Ten, kdo všechno naplánoval, nejspíš sedí pěkně v teple. Poslal za sebe jiného, ve jménu ideje. A nikdy si nepřizná, že je psychopat a realizuje svou touhu po moci. Ten plánovač použil jiného člověka jako nástroj své patologické ambice. A dotyčný nástroj šel za vidinou ráje. V tom smyslu, domnívám se, nelze mluvit ani o mučednictví. Utrpení za odměnu?
Když se ptali matky Marušky Kudeříkové, jestli je hrdá na svou dceru, odpověděla, že by byla raději, kdyby dcera vychovávala děti, než když se stala hrdinkou. Pochopitelně. Jenomže Marušku zastihla doba, kdy nastoupilo jiné neúprosné KDYBY. A ta mladá dívenka byla vychována tak, že poslouchala své SVĚDOMÍ a cítila ODPOVĚDNOST. A tady je odpověď na otázku, co je tou morální hodnotou, jež vede člověka až k rozhodování o sebevraždě ve prospěch druhých. Nebo k tomu, že nenabídne své služby protivníkovi za cenu zrady jiných. Nejsem na světě pro sebe. Můžu volit jiný způsob boje, ale právě teď vidím tento způsob jako nejúčinnější. Ostatní nejsou třeba zbabělci, ale - někdo přece musí!
Svatí mnohdy nebyli svatí, mučednictví jako podstoupení smrti nebo utrpení pro víru mohlo být často velmi nedobrovolné a ušlechtilost světců je ve světle historických faktů velmi pochybná. Ale ukazuje se, že z potřeby utíkat se k lepším, než jsme my, vytváříme svou interpretaci. Skuteční trpitelé prý měli jedno společné: mírnost. Nekřičeli do světa o svém hrdinství.
Debatuje se o podobě Palachova muzea, o síle symbolu. O tom, jsme-li ve vztahu k Palachovu činu takoví, nebo onací. Nezapomněli jsme tedy. Jan Palach se v nemocnici neptal, jestli přežije. Ptal se, jaká byla odezva.
St. Komárek:
Teprve tímto cyklickým procesem spojeným s poznáním se bytí člověka (jako mikrokosmu) a Boha – světa makrokosmu naplňuje a stává se SMYSLUPLNÝM (ne nadarmo je vítán syn marnotratný, nikoli ten hodný, který CYKLUS POZNÁVÁNÍ A UTRPENÍ nikdy nezahájil.)
... Palčivé napětí polarit je nejsilnější u těch, kdo povystoupili nejvíc… lidé nějakým způsobem vychýlení ze střední polohy – na ně se upírá pozornost davů a oni padnou polaritám jako první za oběť. ZAHRNUTÍ OBOU POLARIT DO JEDNOTY NAZÝVÁME OBYČEJNĚ LÁSKOU.
Uvedené citace pocházejí z eseje Stanislava Komárka Pád do polarit, sborník Hlavou dolů, Vesmír, Praha 1999
15.01.2014, 00:00:07 Publikoval Luciferkomentářů: 9